Toto naše dnešní zamyšlení bych chtěl věnovat otázce mateřství, a na pozadí dnešního příběhu trošku meditovat nad ním. Už pár dní čteme o hrdinství Židů v době Makabejské. Solovjev, zamýšlejíc se nad národním charakterem Židů, říká: „Židé vynikají především hlubokou zbožností, oddaností svému Bohu až do úplné sebažertvy. Je to národ zákona a proroků, mučedníků a apoštolů.“ Apoštol v listě Židům, vyjadřuje povahu svého národa takto: „Svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno.“ (Žid 11,33)
I dnešní první čtení nám ukazuje cosi z tohoto národního charakteru. Začíná aktuální zprávou: „Zajali (jiné překlady přímo říkají „zatkli“) sedm bratrů s jejich matkou.“ Určitě si pamatujete jak chutí taková zpráva a jak jsme si takové zvěsti v době totality šeptem podávali: „Dávej si pozor, jdou po tobě. Pro jistotu si udělej doma pořádek, aby ti nic nenašli.“ A pak následovala nervózní doba čekání, dokud nebylo po všem. V Boží moci dokážeme být hrdinami, ale velmi často v období totality i silné zlomili tím, že ubližovali jejich nejmilejším a nejbližším.
Dokážeme snášet bolest, ale těžší neseme, že se ubližuje naším blízkým. A neexistuje nic horšího, než před pohledem milující matky, týrat její dítě. A přece, dnešní čtení nám ukazuje, že v síle Ducha Svatého, je možné i takovou situaci zvládnout. Je však k tomu zapotřebí láska k Bohu nade všechno.
Když se zamýšlíme nad mučednickou smrtí sedmi bratrů, musíme spolu s pisatelem této knihy uznat: „Nadmíru je hodná obdivu a slavné památky jejich matka: v jediném dni viděla hynout sedm synů, ale snášela to statečně, protože důvěřovala v Boha (pro naději, kterou měla v Pánu)“. Co může dát až takovou sílu? Reálné spojení s Bohem skrze víru, naději a lásku, které se projevuje živou modlitbou. Taková vyrovnanost se rodí z naděje v Pánu. Předmětem její naděje je vzkříšení z mrtvých.
Ona sama povzbuzuje své syny slovy: „Nevím, jak jste se objevili v mém lůně, neobdařila jsem vás duchem a životem, neuspořádala jsem údy nikoho z vás.“ Ke správné výchově patří i to, co vyznává táto maminka, hrdinka dnešního čtení. Toto je pravda, kterou před Bohem i před dětmi musí přiznat každá maminka: „Nejsem to já, která vytvořila nový život. Událo se to ve mně a skrze mně, ale mně je jen propůjčena tvá existence, abys skrze mou mateřskou lásku mohl vejít do života a skrze mě tak zažít Boží dobrotu.“
V pravém slova smyslu, jediný skutečný otec i matka je Bůh sám. On je původce živé bytosti a ani matka, v jejímž těle se děje tento velký zázrak, neví, jak se to děje. Takto rodiče přijímají na sebe velkou zodpovědnost za dar nového života, ale zároveň se mohou cítit svobodnější, protože při nejlepší vůli nemůže otec nebo matka své dítě uchránit před zraněním a smrtí, ale Věčný Otec může dát opět dech i život každému. Tak jak to udělal raz, může to zrovna tak geniálně zopakovat.
Maminka pokračuje: „Proto Stvořitel Vesmíru, který utváří vznik člověka, který dává původ všem bytostem, vám znovu ve svém milosrdenství dá ducha a život, když o sebe nebudete dbát z lásky k jeho zákonům.“ Soustředění na sebe se Bohu protiví, ale nedbání na sebe kvůli Bohu a jeho zákonům je cností. Sv. František to vyjadřuje slovy: „Jen když zapomínáme na sebe, nacházíme sebe samých!“ Tato hrdinská matka každého osobně povzbuzovala v mateřské řeči. Naplněná hrdinským smýšlením svou ženskou duši upevňovala mužnou odvahou.
Ráz jsem se ptal jedné matky, jak se změnil její vztah k dětem, když uvěřila v Krista. Ona přiznala, že když byla nevěřící, milovala své děti jakousi opičí, živočišnou láskou. Třásla se o ně a ze strachu omezovala jejich svobodu, aby se jim nic zlého nestalo. Když uvěřila v Boha (v Kristovu lásku), pocítila v této oblasti úžasné osvobození. Křesťanská láska není křečovitá, svazující člověka. My se milujeme v Bohu a pro Boha. Každá matka si musí uvědomit, že nemůže nahradit dítěti Boha ale má povinnost ohlásit mu zvěst o Bohu Stvořiteli. Jen tam je opravdu zajištěna úcta dítěte k rodičům, kde rodiče odevzdali dětem víru. Víra osvobozuje lásku z této přízemní připoutanosti.
Podívejte se jakého hrdinství je schopna věřící žena a matka z dnešního čtení. Když je vyzvána, aby myslela na sebe a poprosila syna, aby se nad ní smiloval, ona ho prosí takto: „Synu, smiluj se nade mnou! Devět měsíců jsem tě nosila v lůně, po tři roky jsem tě kojila, starala jsem se o tvé vychování a výživu až do tvého nynějšího věku.“ Takovou argumentací by nejedná moderní matka zlomila odhodlanost svého dítěte, ale ona těmito argumenty chce vyjádřit něco zcela jiného: „Prosím tě, synu (mé dítě), pohleď na nebe a na zem, podívej se na vše, co je na nich! Věz, že Bůh to neudělal z věcí, které byli před tím (že je že je Bůh stvořil z ničeho). I lidský rod má stejný původ. Neboj se tohoto kata, buď hoden svých bratří a přijmi smrt, ať tě znovu naleznu s tvými bratry v čas milosrdenství.“ Jen ta láska k člověku je dokonalá, když je přednostně a současně láskou k Bohu.
I naše doba, v níž žijeme, má takové hrdinské matky, které vědí, že jedině Bůh má moc uchránit před věčnou smrtí a proto mu dávají přednost před sebou i svými dětmi. Bůh je nejvyšší hodnotou světa, proto mu třeba dát přednost před vším. Bůh je tak velkou hodnotou, že si může dovolit mučedníky. Ani jeden z nich nelituje, že mohl zemřít pro Boha, protože odměnou je Bůh sám. Boží milost je lepší než život. Proto i nejmladší syn, po vyslechnutí své matky, odhodlaně zvolal: „Na co čekáte? Neposlechnu rozkazu krále; poslouchám rozkazu Zákona, který byl dán Mojžíšem naším otcům. Ale ty, který sis na Židy vymyslel kdejaké soužení, neujdeš rukám Božím.!“
Občas se debatuje o schválení zákona o výhradě svědomí. I když myšlenka není špatná a sám jsem takovou petici ještě na Slovensku podepsal, přece jsem si vědom, že skuteční křesťané tuto výhradu žijí už 2.000 let a nepotřebují k tomu žádný jiný zákon, jako právě zákon svého svědomí. My jsme tuto výhradu svědomí žili už i za totality a možná i právě díky křesťanské svobodě padl ten systém, který šlapal po lidském svědomí. Takový zákon se dá těžko prosadit, ale jako křesťané ho žijeme a budeme žít, i kdybychom měli zato přinášet oběti jako hrdinové z doby Makabejské. A naše svoboda přežije i nesvobodnou svobodu liberálů.