Dnes jsme slyšeli prohlášení sv. Pavla: „Klekám na kolena před Otcem, od něhož mají původ všecky rody na nebi i na zemi:” Takhle začíná dnešní čtení z listu Efezskym. To pokleknutí vyjadřuje Pavlovu modlitbu a zároveň je projevem synovské úcty vůči Bohu. Pavel si jím chce uctít Otce, od něhož pochází každé otcovství na nebi i na zemi. Dříve než se mohl člověk těšit ze svého otcovství, existovalo již otcovství v samotném Bohu.
Dítě má být formované oběma rodiči. Otec i matka mají nezastupitelnou úlohu nejen při vzniku nového života, ale i při správné psychické formaci dítěte. Otec v rodině má být předobrazem Boha. Zda li si to ten který otec uvědomuje, nebo ne, máme tuto zkušenost všichni, že když nám poprvé hlásají evangelium o tom, že „Bůh je naším Otcem!”, každý si představí něco jiného, protože každý zažil trošku jiné otcovství. Postavení otce v rodině je velmi důležité a jeho role je velmi náročná. Musí žít moudře, neboť především od něj závisí náboženský život jeho dětí. I když se nám zdá, že je to role matky, ve skutečnosti je to přesně naopak. Matka učí děti modlit se, ale otec učí děti věřit. Muž neformuje zbožnost děti natolik slovem, jako zjevem a bytím. Je zajímavé, že v židovské kultuře, tedy kultuře vyvoleného národa, celá náboženská formace rodiny je v rukou muže, otce. Pokud se muž neprojeví jako věřící, ani jeho děti nebudou tak snadno věřit. Podle hebrejského pojetí je muž ten, kdo má v sobě nést stálou vzpomínku na Boha a jeho činy v dějinách a má ji zprostředkovat svým dětem.
Sv. Pavel se modlí těmito slovy: „ať vám ze své bohaté božské slávy dá to, že ve vás mocně zesílil skrze jeho Ducha vnitřní člověk, aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopní pochopit, – jako všichni křesťané – celou tu šířku a délku, výšku a hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání, a dosáhnout plné míry Božích darů.” Apoštol ukazuje, že křesťan má zvláštní anatomii. Mluví o zesílení vnitřního člověka, které se děje vždy, když se otevíráme Duchu svatému. A také to, že v našem srdci přebývá Kristus. Tvrdí, že Boží věci může pochopit jen ten, kdo je zakořeněný a upevněn v Boží lásce. Znát Boha Lásku můžeme jen tehdy, když je v nás jeho Duch. Duch Boží do nás vstupuje skrze jednotu s Kristem. Jde o to, aby v nás byla Boží plnost celá. Za to se podle vzoru sv. Pavla máme předně modlit.
„Tomu pak, který má moc vykonat na nás věci nad pomyšlení nesmírně vznešenější, než my prosíme nebo chápeme, tomu buď sláva v církvi ve spojení s Kristem Ježíšem po všechna pokolení na věčné věky. Amen.” Bůh může v nás vykonat věci nad naše pomyšlení a chápaní. Od něho očekávejme každý pokrok a každý vzrůst. Pokud si v pokoře uvědomujeme tuto moc, která v nás působí od okamžiku křtu, ale výrazněji od okamžiku osobního a zralého přijetí Ježíše, i my vzdejme Bohu Slávu.
„Kdo prosí Pána jen o jedinou věc a o to jediné žádá, prosí s jistotou a bezpečně a nemusí se bát, že by mu mohlo být ke škodě, kdyby to dostal; naopak bez toho jediného mu nic jiného, třeba náležitě vyprošeného, neprospěje. To jediné pak nemůže být nic jiného než jediný pravý a jediný blažený život: abychom navěky viděli u Pána radost, v nesmrtelnosti a neporušitelnosti těla i ducha. Kvůli této jediné věci hledíme nabýt všeho ostatního a nikoli nepatřičně o ně prosíme. Kdo získá tento blažený život, bude mít všechno, co si přeje, a přitom nebude možné, aby si přál nebo měl něco nenáležitého.
Zde je totiž pramen života, po němž nyní máme v modlitbě žízniti, dokud žijeme v naději a zatím nevidíme to, več doufáme, ve stínu Hospodinových křídel, před jehož tváří jsou všechny naše tužby,” abychom se sytili hojností jeho domu a byli napájeni proudem jeho blaha; vždyť u něho je pramen života a v jeho záři vidíme světlo, až se naše touha utiší dobrem a nebude již nic, co bychom s pláčem hledali, ale bude jen to, co s radostí budeme vlastnit.
Protože však jde o pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, ani když o něj v modlitbě prosíme, nevíme, oč se máme vlastně modlit. Neboť nemůžeme-li o něčem ani pomyslet, jaké to je, opravdu to neznáme. Všechno, co nás napadne, můžeme ovšem zamítat, všeho nedbat, všechno odvrhnout, neboť víme, že to není to, co hledáme, ačkoli ještě nevíme, jaké to vlastně je.
Je v nás tedy jakási učená nevědomost, avšak poučená Duchem Božím, který nám pomáhá v naší slabosti. Když totiž apoštol říká: Doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí, hned také připojuje: Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.
Tomu rozhodně nemůžeme rozumět tak, abychom se domnívali, že svatý Boží Duch, nezměnitelný Bůh v Trojici, jediný Bůh spolu s Otcem a Synem, prosí za křesťany jako někdo od Boha odlišný. Je totiž psáno: Prosí za křesťany, protože působí, aby křesťané prosili. Právě tak jako když je psáno: Hospodin, váš Bůh, vás zkouší, aby poznal, zda ho milujete, a znamená to: aby dal vám poznat. Takže Duch Boží působí, aby se svatí přimlouvali v nevýslovném lkání, neboť jim vnuká touhu po veliké věci, již dosud neznají a kterou trpělivě očekáváme. Vždy jaképak mluvení, když se touží po něčem, co neznáme? Kdyby však šlo o něco naprosto neznámého, nikdo by po tom nemohl toužit; a zase kdyby to bylo viditelné, už by to nebylo předmětem touhy a nehledalo by se to s pláčem. (Z listu svatého Augustina, biskupa, Probě; Ep. 130, 14, 27- 15, 28: CSIřL 44, 71-73)