Dnes slavíme sv. Pia X. papeže. Bůh v něm dal církvi skutečného pastýře duší. Za heslo svého pontifikátu si dal: „Obnovit všechno v Kristu!“ V duchu tohoto hesla se staral o obnovu a prohloubení duchovního života církve. Reformoval liturgii, modlitbu breviáře, byl apoštolem častého svatého přijímání a svatého přijímání dětí. Pius X., vlastním jménem Giuseppe Sartro (krejčí) pocházel z chudé selské rodiny a byl z 10 dětí. Proto měl vždy rád chudé. Jako kněz prošel všemi stacemi kněžského účinkování. Byl kaplanem, vesnickým farářem, bibliotékářem, profesorem teologie a nakonec biskupem. Po smrti význačného papeže Leva XIII. 1903 byl zvolen papežem a dal si jméno Pius X. Papež Pius X. nebyl diplomatem a politikem, ale byl především duchovním pastýřem. Staral se o zvýšení duchovní úrovně kněží a věřících o čemž svědčí i myšlenky z jeho exhortace „HAERENT ANIMO“, kterou vydal při příležitosti 50. výročí své kněžské svěcení:
„Chci vyznačit cestu, kterou má každý jít, aby den co den projevil úsilí být podle jasného apoštolova slova skutečně „Božím člověkem“, a tak splnit spravedlivé očekávání církve. Neřeknu nic nového – nic, co byste už nebyli slyšeli. Povím však to, na co je každý povinen pamatovat, a Pán mi dává naději, že můj hlas přinese ovoce. Mé jediné přání je toto: „Obnovovat se duchovně přeměnou smýšlení, obléct si nového člověka, který je stvořen podle Boha ve spravedlnosti a pravé svatosti“. Toto bude nejhezčí a nejpříjemnější dar, jaký mi můžete nabídnout v padesátém roce mého kněžství.
A zatímco „se zkroušenou duší a poníženým duchem” budu přemýšlet před Pánem nad svými léty, prožitými v kněžství, zdá se mi, že jistým způsobem udělám pokání za lidské křehkosti, které budu s lítostí konstatovat, když vás otcovsky napomenu, a ve všem”.
Chci konečně poznamenat, že touto exhortací nesleduji prostě jen vaše dobro, ale i všeobecný prospěch věřících, neboť jedno od druhého nelze oddělit. Kněz nemůže být dobrý nebo špatný sám o sobě, ale příklad jeho života nese v sobě důsledky pro život celého lidu. Jakým neocenitelným darem je opravdu dobrý kněz!
A nyní, milovaní synové, začnu svou exhortaci, abych vás povzbudil dosahovat takové svatosti života, jakou vyžaduje stupeň vaší důstojnosti. Kdo je vyznačen kněžstvím, nevlastní jej jen pro sebe, ale i pro druhé. „Protože každý velekněz, vybraný z lidí, je ustanoven pro lidi, aby je zastupoval před Bohem“. Také to vyjádřil i Ježíš, když kvůli označení cíle kněžského působení přirovnává kněze k soli a světlu. Kněz je tedy světlo světa a sůl země. Jakým způsobem? Především ve vyučování křesťanské pravdy. Je však zřejmé, že tento učitelský úřad nepřinese užitek, pokud kněz to, co bude učit slovem, nepotvrdí příkladem svého života. V takovém případě ten, co ho poslouchá, odpoví mu sice nezdvořile, ale ne nespravedlivě: „Vyznávají, že znají Boha, ale skutky to popírají“ a nebude přijímat nauku kněze, ani se nenechá zaujmout jejím světlem. Právě proto Kristus, vzor kněží, nejprve učil příkladem, až potom slovem: „…Ježíš dělal a učil…“. Bez svatosti nemůže být kněz ani solí země. To, co je zkažené, nemůže dát nezkaženost. A tak, kde chybí svatost, nemůže být jiné než zkaženost. Když Ježíš předkládá tento obraz, nazývá takové kněze solí bez chuti, která „už není na nic, jen ji vyhodit ven, aby ji lidé pošlapali“.
Ještě zřejmější to vyplyne ze skutečnosti, že kněžský úřad vykonáváme ne ve svém jménu, ale ve jménu Ježíše Krista. „Ať nás každý pokládá – říká sv. Pavel – za Kristovy služebníky a správce Božích tajemství”, „jsme… Kristovými vyslanci”. Právě proto nás Ježíš nezahrnul mezi sluhy, ale mezi své přátele: „Už vás nenazývám sluhy… nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil vše, co jsem slyšel od svého Otce… Já jsem si vás vyvolil a ustanovil jsem vás, abyste šli a přinášeli ovoce“. Naším úkolem je tedy představovat samého Ježíše Krista v jeho osobě a splňovat přijaté poslání tak, že budeme uskutečňovat jím zamýšlený cíl.
A protože „stálé přátelství spočívá především v totožnosti toho, co chceme a nechceme”, my, nakolik jsme Kristovými přáteli, jsme povinni živit se týmiž city, jaké má Kristus, který je „svatý, nevinný a neposkvrněný”; nakolik jsme jeho vyslanci, máme přivádět lidi k víře v jeho učení a v jeho zákon tím, že ho budeme zachovávat nejprve my sami; jelikož máme účast na jeho moci osvobozovat duše z otroctví viny, je třeba bedlivě se vyhýbat tomu, aby zatížila nás samé.
Nade vše jsme však povinni jako služebníci Ježíše Krista ve vznešené oběti, která se neustále obnovuje pro život světa, mít takovou vnitřní dispozici, jakou měl On tehdy, když na oltáři kříže nabídl Bohu sebe sama jako neposkvrněnou hostii. Pokud v dávných dobách, kdy ještě existoval jen stín a obraz pravé oběti, vyžadovala se od kněží velká svatost, jaká se vyžaduje od nás dnes, když obětí je sám Kristus! Ten, kdo má účast na této oběti, neměl by snad být čistší než kdokoli jiný? Neměla by být zářivější než paprsek slunce ruka, která rozděluje toto tělo, ústa, která se naplňují duchovním ohněm, jazyk, který je červený od této nejvznešenější krve?”
Sv. Karel Boromejský velmi správně trval na této věci, když ve svých projevech ke kléru říkal: „Kdybychom, nejdražší bratři, pozorně zvažovali, jaké neocenitelné dary vložil Bůh do našich rukou, táhlo by nás to vynaložit úsilí žít tak, jak je to hodno jeho kléru. Není ničeho, co by Pán nebyl vložil do mých rukou, když tam vložil svého jednorozeného Syna, věčného jako On a ve všem mu rovného! Vložil mi do rukou všechny své poklady, svátosti a milosti. Vložil mi do rukou duše, které jsou mu nadevše drahé – vždyť je miloval víc než sebe samého a vykoupil je vlastní krví. Vložil mi do rukou nebe, které můžu jiným otevřít nebo zavřít… Jak tedy můžu být tak nevděčný za tolik vyznačení a lásku, že proti němu hřeším, urážím jeho čest, poskvrňuji toto tělo, které je jeho, potupují tuto důstojnost a tento život, zasvěcený jeho službě?”
Papež Pius X. je papežem včasného sv. přijímání dětí a častého přijímání dospělých. Hlásal, že sv. přijímání se má vysluhovat ve mši svaté. V posledních letech života ho těžila předtucha světové války a když skutečně 28. června 1914 vypukla, papež zanedlouho 20. srpna zemřel. Ale jeho dědictví v církvi žije. Ať nás časté svaté přijímání sjednocuje a upevňuje v lásce.