6. Velikonoční neděle „C“ – (Jan 14,23-29)

V dnešním čtení z evangelia podle sv. Jana nám Pán Ježíš odhaluje v čem spočívá podstata Lásky k Bohu. Nejsou to krásné city, nejsou to z naší strany ani dokonale přednesená slova modlitby, ale je to poslušnost vůči Božímu Slovu. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé Slovo..“ Je to vtělování Božího Slova do reality našeho světa a našich těl. Opravdu nemůžeme upřímně milovat Boha, dokud si ve své chytrosti řídíme svůj život podle sebe, v přesvědčení, že jsme chytřejší než náš Bůh a Stvořitel. A takto jednáme v každém hříchu. Hřích je sebeláskou až po pohrdání Bohem. Je to slepá pýcha, která se domnívá, že je chytřejší než Bůh. A tato pýcha se nám jednou může ukrutně pomstít.

Bůh má své Slovo, kterým a pro které stvořil všechno a člověk má vážnou povinnost poslouchat a zachovávat toto Slovo – to je cesta ke Spáse. Snažíme-li se zachovávat Boží Slovo, Ježíš prohlašuje, že Bůh Otec vidí tuto naši snahu o Lásku a slibuje, že nás také bude milovat a dokonce Otec i Syn v Duchu svatém přijde k nám a udělá si v nás příbytek. Lásku k Bohu můžeme projevit tím, že zachováme jeho Slovo, že ho posloucháme. Tak jak se tvrdí, že víra je z poslechu Božího Slova, tak Láska je ze zachovávání tohoto Slova. Láska je snahou žít Boží Slovo. Je to Láska k Bohu a zároveň už Bůh sám, neboť On je Láska. On se zjevil ve svém Slově a nemá jinou povahu a charakter než ten, který nám zjevuje Ježíš. Je to láska i k sobě samému, protože v tom je naše dokonalost a naše určení být božím obrazem. Z naplnění Božího příslibu pramení naše věčná blaženost, přebývání Boha v nás. A je to současně i láska k lidem, neboť všichni kolem nás čekají, že se skrze nás zjeví Boží Synové. Dokonce „Celá příroda očekává zjevení se Božích Synů.“

Když kniha Genesis popisuje pokušení Kaina, který přemýšlí nad vraždou svého bratra, Bůh hovoří: „Proč se zlobíš a proč chodíš se svěšenou tváří? Budeš-li jednat správně, budeš chodit s radostně vztyčenou hlavou! Nebudeš-li však jednat správně, usadí se u brány (tvého srdce) hřích, k tobě se bude chtít přimknout, ale ty ho musíš ovládnout!“ Takhle je vykreslen boj s pokušením. Hřích je zde chápán nejen jako špatný skutek, ale jako zosobněné zlo, jako démon, pokušení přichází od zlého ducha, podlehneme-li pokušení stáváme se příbytkem zlého, a tady je podstata problému člověka, člověk prvotním hříchem ztratil Boží přebývání, ztratil Boží přátelství a stal se bezbožný a bezmocný. Potřebujeme Ducha Svatého, abychom byli dobří. Boží příslib o přebývání v člověku je velmi silnou motivací v zápase s hříchem. Zápas s hříchem má smysl, neboť odměnou je návrat do prvotního stavu Bohočlověčenstva. Bůh slibuje svůj návrat. Návrat Boha řeší všechny problémy člověka. V něm spočívá Spása člověka.

Bůh dává našim pokušením jiný smysl. Sv. František tvrdí, že „Každé překonané pokušení je jakoby snubním prstenem, kterým se Pán zasnubuje s duší svého služebníka“. Pokušení, nad kterým jsme zvítězili, je důkazem naší lásky k Bohu. Vždy budeme pokoušeni. Ježíš zakusil, tak jako my, všechna pokušení, ale nedal se, nezhřešil. Proto se pokušení nemusíme bát, ani se jím nechat zastrašit. Pokušení není hřích. Není hřích, když se nám objeví v mysli, hříchem se stává až když se jím začneme zabývat a připouštět si je k srdci – většinou nás svede a zhřešíme. Každé pokušení ukazuje, že problém je v našem nitru, neboť kdybychom byli dobří, nemělo by pokušení žádnou šanci, ale cítíme, že naše přirozenost je hříchem tak nakažená, že začne souzvučně rezonovat s pokušením. Hřích prožíváme jako svůj život a rozchod s hříchem jako svou smrt. A právě proto Ježíš říká: „Kdo miluje svůj život na tomto světě, ztratí ho..!“

Boha máme milovat nade vše, tedy více než sebe sama. Jen v Lásce, která je schopna i trpět a obětovat, lze zvítězit nad sebou a svou hříšností. My všichni jsme pozváni být Božím Izraelem, to znamená božím bojovníkem. Křesťanství je starodávné bojové umění, které ale není namířeno vůči lidem, ale vůči démonům v ovzduší.

I když naše nitro po dědičném hříchu velmi silně rezonuje s pokušením, někdy až tak, že se nám zdá, že toto je naše pravá přirozenost a že odmítnutí pokušení znamená naši smrt, přece, začneme-li se otevírat Bohu a jeho Duchu, mění se i naše nitro a naše přirozenost. Začíná nám chutnat dobro. My všichni potřebujeme výměnu na úrovni ducha. Proto nám Ježíš slibuje Ducha svatého. Duch svatý je Podstatné a Bytostné Dobro. Když je v nás, tak se stáváme z lidí slušných lidmi z Boha dobrými. „Ale Těšitel, Duch Svatý, kterého pošle Otec v mém jménu, naučí vás všechno a připomene vám vše, co jsem vám řekl.“

Znakem přebývání Ducha Svatého je Pokoj. „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám.“ Pokoj, který přináší Kristus, není totéž jako pokoj tohoto světa, pokoj nervů způsobený antidepresivy. Pokoj, který dává Kristus, je Pokoj na nejhlubší úrovni bytí. Hebrejské Shalom, znamená pokoj dokonalosti, klid završení. Je to klid, který se získává tím, že osoba dosáhne svého cíle – Boha. Je to klid navzdory pronásledování. Ježíš, i jako člověk, má tento pokoj v sobě a proto kráčí radostně ke své přehrozné smrti na kříži. O své smrti mluví jako o cestě k Bohu Otci, který za to všechno stojí. Absolutno, které stvořilo celý vesmír, nazývá Otcem. Za vznikem všeho nestojí nerozumný, chaotický a živelný výbuch, ale Vědomá Láska, Otcovství. Pokud připustíme výbuch, tak jen jako řízený a vysoce inteligentní proces.

Všichni směřujeme k Otci. O Nebi mluví Ježíš jako o domě svého Otce. A my věříme: „v Boha Otce Všemohoucího“ a každým dnem se přibližujeme k setkání s ním. Snažme se o to, abychom k němu mohli přijít jako ti, kteří v síle Boží Lásky přemohli hřích, jako vítězí a ne jako žalostné trosky. Bůh nám v našem zápase chce pomoci ne změnou okolností a zametáním potíží, do kterých se člověk dostal svou nesprávnou volbou, ale svým Vtělením, prodloužením svého Vtělení do nás, skrze přijímání Ježíše v Eucharistii. Člověk má nejen Ježíše přijmout, ale v Duchu Svatém chodit s Bohem a skrze milost posvěcující již nyní žít v Bohu a z Boha.

Zakončím slovy sv. Františka, které stručně vyjadřují, co to znamená: milovat z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! „Buď vůle Tvá, jak v nebi tak i na zemi; abychom Tě milovali celým srdcem, když na Tebe budeme stále myslet; celou duší, když po Tobě budeme stále toužit; celou myslí, když k Tobě budeme směřovat všechny své úmysly a ve všem budeme hledat Tvou čest; a celou svou silou, když dáme veškerou svou energii a schopnosti duše i těla do služby Tvé lásky a nikam jinam, a abychom milovali svého bližního jako sami sebe, kéž strhneme všechny, jak jsme jen schopni, k Tvé lásce a když se budeme radovat z dobra druhých jako z vlastního, budeme mít účast na jejich utrpení a neublížíme nikomu.“