V tom dnešním čtení z listu Římanům se mnoho mluví o víře a my se právem můžeme ptát: Proč je víra tak důležitá a co to vlastně víra je? Když přichází nový člověk na tento svět, když se v okamžiku početí objeví nová bytost, přináší si s sebou úžasný Boží dar, který psychologie označuje termínem „prvotní důvěra“. Základní postoj počaté lidské bytosti můžeme nazvat „víra – důvěra“. Víra se zde jeví jako nejzákladnější pozitivní vztah ke skutečnosti, do které jsme svým stvořením vstoupili. Prvotní důvěra způsobuje, že naše duše je zcela obnažená a průchozí. Bez tohoto základního pozitivního postoje by v nás neexistovala žádná otevřenost a žádné přijímání. A víme, jak je zvlášť rozvíjející se život odkázán na příjímání. Dokud je tu víra, je tu i otevřenost, a je tu schopnost přijímat. To, co na první pohled vypadá jako duchovní úvaha o víře, se týká těch nejzákladnějších skutečností jako dýchání, pití mateřského mléka, přijímání potravy, uvolněnost v náruči matky, otce, ale i vzdělávání a růstu. V tomto smyslu můžeme víru definovat, jako bytostnou otevřenost, která umožňuje přijímání a z něj vyplývající růst.
Ačkoliv člověk, tak jak vyšel z Božích rukou, byl obdařen prvotní důvěrou a obecnou láskou, hřích v jeho duši zatemnil obraz Boha, a začal se v něm objevovat strach. Člověk od chvíle, kdy zhřešil, nemá žádnou jistotu. Svět, do kterého a jakého jsme se narodili jako dědici Adamovy viny, má tendenci potírat naši víru, naději i lásku. Hřích vede k zážitku zla, které způsobuje, že se lidská bytost obrní. Sv. Augustin výstižně definuje hříšníka jako „homo incurvatis in se“, tedy člověk zkroucený do sebe, do sebe uzavřený. Víra jako otevřenost je nutná k uzdravení této do sebe uzavřené bytosti.
Vstupní branou do Božího Království je víra. Kdyby bylo Bohem stanoveno, že touto branou je nevinnost nebo nějaká jiná ctnost, mohli bychom namítnout: „To není pro mne, neboť nemám tuto požadovanou ctnost.“ Nám však je ohlašováno: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen.“ Proto církev nejprve hlásá evangelium. Má nás přivést k přijetí Krista vírou. Tehdy už člověk dostává Ducha svatého, neboť bez něj nemůže přijmout Krista, nemůže uvěřit. Nepokřtění katechumeni, kteří následkem evangelizace uvěřili, byli vždy považováni za platné členy církve.
Když člověk ztratil Boží přátelství, ztratil Božího Ducha, Bytostní Dobrotu, víra znovu umožňuje nádech Boží lásky. Sv. Antonín Paduánský tvrdí, že „Láska je duší víry“, tedy základem, z něhož víra vyvěrá. Bůh je Láska a základní odpověď Bohu je uvěřit v Lásku. Dokud v ni neuvěříme, nebudeme se moci z ní těšit. Víra je jako otevřená náruč, bez níž není možné prožít přiblížení Boha. Bez víry není přijetí a bez přijetí neexistuje objetí a zakoušení.
Jak je to s vírou a spásou. Někdo se domnívá, že Spása je odměnou za dobrý život na této zemi, a církev se skládá z vybrané elity. Pravda je však taková, že církev je Božím ústavem spásy pro hříšníky, a Spása je boží operací, kterou potřebuje každý člověk, když chce vejít do nebe. Spása je ovocem odevzdanosti, a odevzdanost je plodem víry. Člověk se nemůže sám spasit, ale může se dát spasit. Jednou se mě jedna starší paní ptala, jestli to není opovážlivost, když věří, že bude spasena. To není opovážlivost, ale víra v Boží zaslíbení. Vždyť sám Ježíš říká. „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen!“ Pokud jdeme cestou Božích přikázání, směřujeme ke spáse.
Někdy se můžeme setkat u některých protestantů s otázkou, která pro nás katolíky zní zvláštně: „Jsi už spasen?“ I sv. Pavel jakoby nahrával tomuto tvrzení: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Ef 2,8-9) Karel Rahner ve svém „Teologickém slovníku“ píše: „Jistota spásy je pojem reformační teologie a označuje natolik pevnou víru v ospravedlnění, že tato víra již nepřipouští žádnou pochybnost o konečné spáse člověka! Jistotu spásy tohoto druhu označuje katolická teologie jako absolutní jistotu spásy. Takto chápaná jistota spásy byla zamítnuta tridentským koncilem, neboť křesťanovi sice není dovoleno v žádném případě, a tedy absolutně pochybovat o tom, co opravdu Bůh v Ježíši Kristu uskutečnil, a o obecné spasitelné Boží vůli, to však ještě nevylučuje pochybnost o vlastním stavu spásy.“ Když mluvíme o jistotě spásy, musíme rozlišovat mezi „jistotou víry“, „jistotou spásy z Boží a lidské strany“ a „milostí vytrvat dokonce!“ Pokud stojíme před Bohem a jeho Slovem a jsme povoláni k víře v ně, tak naší odpovědí může být jedině neochvějná víra, která si je jistá. Z Boží strany je Spása jistá, ale z lidské strany je možné selhání.
Nemyslím teď na selhání jako projev slabosti hříšného člověka, ale selhání jako odpad od víry, odchod z odevzdanosti. Toto je problém „vytrvalosti do konce“. I Pán Ježíš na jednom místě říká: „kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mt 10,22) Zde je těžiště sporu mezi námi a protestanty. Spása v Božím světě je skutečností, my ji však musíme dovolit v sobě uskutečnit, a musíme v tom vytrvat až do konce života. Protestanti se dopouštějí chyby, když říkají: „už jsem spasen“. Písmo sv. zná takové případy, kdy určitý člověk uvěřil v Krista, ale odpadl od něj (Jidáš, Démas, kovář Alexander). Nicméně i opačný extrém je blud: Žít tak, jak bychom v nic nemohli doufat: „Jsme spaseni v naději!“ (slov. pr. „V naději jsme už spaseni“).“ (Řím 8,24).
Jsou určité znaky, které ukazují, zda jdeme po cestě spásy. Jsou to znaky nového života, o kterých nacházíme zmínku na více místech Písma. Takovým reálným znakem je ovoce Ducha sv.: „láska, radost, pokoj”. Jsme podobní lidem, kteří v předprodeji koupili lístky na představení, a jejich povinnost je jen přijít včas na představení. Je to jiná situace, než jít do kina a nemít ještě lístky. Pokud jsme uvěřili v Krista, jestliže jsme ho vírou a křtem přijali, když jsme se mu úplně odevzdali a snažíme se v Duchu sv. žít Boží Slovo, tehdy máme očekávat, splnění blažené naděje.
Naší odpovědí na Boží Slovo, které je nám určeno, musí být pevná, neochvějná víra. Jen taková víra dává životní radost, vědomí osvobození, dává nám elán a uschopňuje k svědectví. Svědectví člověka nejistého a nepevného není žádným svědectvím. Proto také mnoho křesťanů nevydává svědectví. Je velkou touhou Pána Ježíše, abychom o něm vydávali svědectví. Chápeme, že problém duchovního zápasu je v jistotě víry. Jen když máme jistotu víry, budeme zápasit o spásu. Bůh ji pro nás už zrealizoval v Kristu, ale my do ní vstupujeme podle míry své touhy a otevřenosti, podle schopnosti a ochoty přijmout ji v Kristu a v jeho svátostech. Vrůstáme do ní touhou a modlitbou.
O sv. Františkovi se píše: „Světec své bratry často ujišťoval, že duchovní radost je nejjistějším prostředkem proti nástrahám a lstím zlého ducha. Říkal totiž: „Ďábel nejvíce jásá, když může Božímu služebníku vyrvat radost ducha. Nosí s sebou prach a podle libosti ho hází do záhybů svědomí, aby pošpinit čistotu svědomí a ryzost života. Pokud je však srdce naplněno duchovní radostí, marně stříká had svůj jed. Zlí duchové nezmohou nic proti Kristovu služebníku, když ho zastihnou plného svaté radostnosti. Když je však mysl malátná, bez útěchy a smutná, snadno se stane kořistí smutku nebo marných radovánek.
Proto se světec snažil žít radostně a zachovával si pomazání ducha i olej radosti. Bedlivě se varoval sklíčenosti, jako by to bylo největší zlo. Jakmile zpozoroval, že vstupuje do jeho duše, rychle se ponořil do modlitby. Říkal totiž: „Božího služebníka mohou některé věci zmást, ale tehdy se má rychle ponořit do modlitby a před Nejvyšším Otcem setrvávat tak dlouho, až se mu zase vrátí radost ze spásy. Pokud setrvá v zádumčivosti, těžkomyslnosti, zakoření se v něm ono babylonské zlo, které srdce nahlodá jakoby rzí, pokud nebude slzami ihned vyhlazeno.“ Chci jen říct, že sv. František zná cosi jako „radost ze spásy“, kterou pro něj představuje momentální zážitek Boží blízkosti v modlitbě.
Sv. Cyril Jeruzalémský ve svých katechezích říká: „Víra souvisí s duševním užitkem, jak praví Hospodin: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepůjde na soud.“ A opět: „Kdo věří v Syna, není souzen, ale přešel ze smrti do života.“ Jak velká je Boží dobrota vůči lidem! Neboť spravedliví se mnoho let namáhali, aby se líbili Bohu. A to, co oni dosáhli tím, že mnoho let ochotně a pilně sloužili Bohu, to dává tobě Ježíš za jedinou hodinu. Neboť pokud věříš, že Ježíš Kristus je Pán a že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen, a přenese tě do ráje Ten, který tam uvedl zločince. A nepochybuj o tom, zda je to možné, protože ten, který na této svaté Golgotě spasil zločince za víru jedné hodiny, spasí i tebe, když uvěříš.“