Dnešní den stojíme před tajemstvím Bohorodičky a zároveň před tajemstvím vyvolení Izraele. Proč Bůh vyvolil k takovému úžasnému poslání dceru tohoto lidu. Sv. Pavel v listě Židům říká: „Svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno.“ (Žid 11,33)
Vladimír Solovjev upozorňuje na některé rysy tohoto národa, které vzbudily Boží zájem: „Židé vynikají hlubokou religiozitou, zbožností, oddaností Bohu až do úplné sebažertvy. Je to národ Zákona a proroků, mučedníků a apoštolů. Pravý Bůh učinil z Izraele svůj národ proto, že Izrael přijal Pravého Boha za svého. Když se patriarchové a vůdcové Židů oddělili od modlářského pohanství a svou vírou se pozvedli nad pověrčivost chaldejské magie a také nad chytrost Egypta, stali se hodnými Božího vyvolení. Bůh si je vyvolil, zjevil se jim, uzavřel s nimi svazek. Je to ve světových dějinách jedinečný jev, neboť u žádného jiného národa náboženství nenabylo takovou formu spojenectví nebo smlouvy mezi Bohem a člověkem.“
Naše náboženství začíná osobním vztahem mezi Bohem a člověkem v dávnověké smlouvě s Abrahamem a Mojžíšem a utvrzuje se co nejužším osobním spojením Boha a člověka v Nové smlouvě Ježíše Krista, ve kterém obě přirozenosti přebývají bez splynutí ale i bez rozdělení. Tyto dvě smlouvy Stará a Nová, nejsou dvě rozdílné náboženství, ale jen dva stupně jednoho a téhož boholidského náboženství. Toto jedině pravé boholidské, židovsko – křesťanské náboženství se ubírá přímou a královskou cestou mezi dvěma krajními omyly pohanství, ve kterém ráz člověka pohlcuje božství (v Indii), jindy samo božství se mění na stín člověka (v Řecké a Římské mytologii).“
Tajemství Bohorodičky nám mluví o velikosti člověka v Božích očích. Člověk může být partnerem Boha v lásce. A tato láska k Bohu je vrcholně plodná a její plodem je – Ježíš Kristus. Evangelium nám ukazuje, že se člověk může stát Boží matkou. Sv. František prohlašuje: „Jsme Kristovými matkami, když ho nosíme v srdci a ve svém těle božskou láskou a čistým a upřímným svědomím. Rodíme ho svatými skutky, které mají druhým zářit jako příklad!“ O Barnabášovi se píše v 11 kap. Sk, že byl „plný Ducha Svatého a víry“. Víra, která stojí na počátku našeho posvěcení a způsobuje, že v Duchu Svatém přijímáme Krista, tatáž víra má vést k projevům Ducha navenek. Ten, kterého jsme skrze víru přijali se chce vírou projevit našimi skutky.
I o Panně Marii platí, že ačkoli Krista rodí jako samostatnou bytost, nikdy ho nepřestává vlastnit jako svůj Život. Může říci jako apoštol: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus!“ Maria ho nejen porodila, ale ho stále žije a to až natolik, že vše, co se s ním děje jako s jejím synem, se velmi bytostně dotýká jí samotné, nejen jako jeho biologické matky, ale ještě víc jako matky jeho mystického těla. Mariino Božské mateřství se realizuje ve dvou rovinách, tělesné a duchovní. Maria je nejen Boží Matkou, protože nosila tělesně Boha ve svém klíně, ale také proto, že ho nejdřív počala vírou ve svém srdci. Origenes říká: „Co mi prospěje, že se Kristus jednou narodil v Betlémě, pokud se nenarodí vírou v mé duši.“
Když mluví Písmo Svaté o Marii, neustále vyzdvihuje dva základní momenty, které v obecné lidské zkušenosti, definují mateřství ženy. Je to početí a porod. Anděl zvěstuje Panně Marii v evangeliu podle Lukáše: „Počneš a porodíš syna“. Tyto dva momenty nacházíme i v evangeliu podle Matouše. Izaiášovo proroctví, které toto vše předpovídá, se vyjadřuje stejně: „Panna počne a porodí syna“. I při této příležitosti se potvrzuje, že Západní a Východní křesťanství, každé zvlášť, vlastní po jednom klíči k plnému pochopení a otevření tohoto tajemství Bohorodičky. Název užívaný v latinské církvi „Dei Genitrix“ vyzdvihuje spíše moment početí z Boha. Početí je společné, týká se otce i matky. Název „Theotokos“, který užívá řecká církev, vyzdvihuje spíše moment porodu, který je výlučné věcí matky.
Bohorodička je titul, který naplnil úžasem liturgii církve. Církev si přisvojila údiv židovského lidu, jaký nastal ve chvíli, kdy se Boží sláva snesla v podobě oblaku do chrámu a svůj údiv nad Pannou Marií vyjádřila podobným zvoláním: „Ten, jehož nemohou obsáhnout nebesa, uzavřel se do tvého lůna a stal se člověkem.“ Otcové říkávali: „Marino lůno je svatebním ložem, na kterém došlo ke svatbě Boha s lidstvem“ nebo „místem, ve kterém se Bůh sjednotil s člověkem“. Otcové ji nenazývali Bohorodičkou proto, že by v ní měla původ Božská přirozenost Slova ale proto, že se z ní narodilo svaté tělo, obdařené rozumovou duší, s níž se spojilo Boží Slovo tak, že s ní vytvořilo jedinou osobu.
Mária není Bohorodičkou v tom, smyslu, že by byla existovala dříve než II. Božská Osoba a byla příčinou jejího Božského zplození. Vždyť v Krédu vyznáváme, že Boží Syn je Bůh z Boha, Světlo ze Světla, zplozený ne stvořený jedné podstaty s Otcem. Pokud mluvíme o Marii jako Bohorodičce, tak tím vyznáváme, že skrze ni vstoupila II. Božská osoba, tedy Boží Slovo do našeho lidského světa a do naší lidské přirozenosti. Maria je jediná v celém tvorstvu, která může Ježíše oslovit stejným způsobem jako Otec: „Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodila!“ Sv. Ignác z Antiochie říká se vší prostotou, že: „Ježíš je z Boha a z Marie“, jako když řekneme o někom, že je synem toho a té.
Titul Bohorodička nám říká o Boží Pokoře. Bůh přijal závislý způsob existence, aby nás učil, co to je Pokora. Lidé ve své pýše bojují proti tomu, aby museli uznat, že jsou na někem závislí, že bez vůle rodičů by zde vůbec nebyly. Porovnejme to s Boží pokorou, která chce přijmout toto závislé bytí. Člověk chce ve své pýše hledat Boha, kdesi velmi vysoko a nepozoruje, že Bůh se ve své Pokoře snížil. Bůh se mlčky zpřítomňuje v útrobách ženy. Bůh sestupují přímo do srdce hmoty, neboť slovo matka, lat. „mater“, je odvozeno od „matérie“. Bůh, který se stává tělem v lůně ženy, je tentýž, který se zpřítomňuje v srdci hmoty, v Eucharistii. Sv. Irenej tvrdí, že kdo nevěří v zrození Boha z Panny Marie, nemůže věřit ani v eucharistii.
Když si Bůh zvolil tuto cestu prostřednictvím lidské matky, aby se sám mohl zjevit, připomněl lidské pošetilosti, která vidí zlo tam, kde není, a nevidí ho tam, kde je, že všechno je čisté. Prohlásil, že vše, co stvořil, je svaté. Posvětil a vykoupil nejen abstraktní přirozenost, ale také lidské narození a celou hmotnou existenci. Především zjevil Bůh důstojnost ženy jako takové. „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy“ (Gal 4,4). Kdyby Pavel prohlásil „narozeného z Marie“ šlo by jen o životopisný údaj, když však prohlásil: „narozeného ze ženy“, dodal svému prohlášení univerzální a nesmírný dosah. Sama žena, každá žena, byla povýšena v Marii k takové neuvěřitelné výšce.
Matka není titul jako jiné tituly, které se člověku dávají zvenčí, ale nezpůsobují v něm žádnou vnitřní změnu. Žena se stane matkou a tím získá zkušeností, které ji navždy poznamenají v celé bytosti, tělesně i duševně. Tělesně je to zkušenost početí, těhotenství a porodu; na duchovní úrovni získává nové vědomí o sobě, o svém poslání a o svých schopnostech. Prožívá novou formu lásky vůči bytosti, kterou nosí pod srdcem. Žena, když se jednou stala matkou, je matkou navěky. Její dítěti je určeno, aby žilo navěky jako samostatná bytost díky své matce a aby se k ní chovalo tak, jak k matce.
Dogma o Bohorodičce byla definována jako reakce na blud patriarchy Nestoria, který tvrdil, že Marii nemůžeme nazývat Boží matkou, ale jen matkou Kristovou, tedy jen lidskou matkou člověka Ježíše. V tomto dogmatu jde o uznání pravdy, že Kristus je od prvního momentu početí Pravý Bůh ale také Pravý člověk a je tedy ve vlastním slova smyslu jejím synem, ale nepřestává být Synem Božím. A tedy i jako Syn Boží přijal Marii za svou lidskou matku a ona se takovýmto způsobem stala Matkou vtěleného Slova. Maria je tedy živou branou, skrze kterou sestoupil Bůh mezi nás na tuto zem. Proto tvrdíme, že Ježíš je člověk, protože se narodil z Marie, která je lidským tvorem.
Titul Bohorodička také svědčí o Ježíšovi, že je zároveň pravý Bůh. Maria je Bohorodičkou pouze tehdy, když v okamžiku porodu Ten, který se rodí, je současně Bohem i člověkem. Tento titul hovoří o hluboké jednotě mezi Bohem a člověkem, která se uskutečnila v Ježíši, mluví o tom jak se Bůh připojil k sobě člověka nejhlubší jednotou jaká existuje na světě, totiž jednotou osoby. Tímto způsobem je titul Bohorodička jakousi ochranou, která nás chrání od toho, abychom v Ježíši oddělovaly Božstvo od lidství.
Sám titul „Bohorodička“ stačí, aby se na něm zakládala Marina velikost a aby zdůvodňoval poctu, která se jí vzdává. Žádný jiný a větší titul již není a nemůže být. Titul Bohorodička je i dnes příležitostí k setkání a společnou základnou všech křesťanů. Z něj je možné vycházet, abychom dosáhli shody o tom, jaké místo zajímá Marie ve víře. Toto je jediný ekumenický titul nejen podlá práva, protože ho definoval ekumenický koncil v Efezu, ale i faktický, protože ho uznávají všechny křesťanské církve.
Martin Luther říká: „V titulu „Bohorodička“ je obsažena veškerá její čest. Nikdo nemůže říct jí nebo o ní nic většího, i kdyby měl tolik jazyků, jako je stébel trávy, hvězd na nebi a písku v moři. I naše srdce má uvažovat, co to znamená být Matkou Boha… Článek, který tvrdí, že Maria je Bohorodičkou, platí v církvi od počátku a Efezský koncil ho nevyhlásil jako něco nového, protože je to pravda, obsažená už v evangeliu a v Písmu svatém. Tato slova (Lk 1,31-32) – „Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. On bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího“ a (Gal 4,4) – „Ale když přišla plnost času, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod zákonem“, zastávají velmi pevně názor, že Maria je skutečně Bohorodičkou.“ A ve formuli víry složené po jeho smrti čteme: „Věříme, učíme a vyznáváme, že Maria je právem nazývána Bohorodičkou a že jí skutečně je.“
Pokud člověk nežije duchovním životem, může se mu zdát, že při početí Božího Syna šlo jen o historickou událost. Pokud však žije duchovním životem, začíná chápat, že „početí z Ducha Svatého“ v každém z nás a „Narození Krista“ do našich skutků je stále aktuální věcí. To, co se děje při dobré zpovědi a pokud to pokračuje dobrým předsevzetím, můžeme klidně nazvat „početí Krista z Ducha“. Duchovně počíná Krista každý, kdo chce změnit svůj život k lepšímu. Maria nám všem ukazuje, co je příčinou její Bohomaterství? Je to její víra Bohu a poslušnost Božímu Slovu. Je třeba s jistotou víry přijmout Boží Slovo a uskutečnit ho v každodenním životě, aby se i do nás vtělilo Boží Slovo. Aby se Boží Slovo znovu stalo tělem v nás a skrze nás. Aby to Slovo vyzářilo z našich bytostí ve formě dobrých myšlenek, slov i skutků. Protože jen takto se můžeme stát tím, čím máme být – obrazem Boha.
Pokud se rozhodneš změnit svůj život a zařadit se mezi chudé a pokorné, kteří se podobně jako P. Marie snaží najít milost u Boha, nesmíš se starat o to aby ses zalíbil lidem. Musíš se vyzbrojit odvahou, protože ji budeš potřebovat. Sv. Bonaventura říká, že přijdou za tebou tví předešlí přátelé a budou tě přesvědčovat, že to, co na sebe bereš je příliš tvrdé, že to nikdy nedokážeš, že si zkazíš zdraví, že riskuješ své dobré jméno a oblíbenost u lidí. Na všechny tyto pokušení třeba odpovědět s vírou jako sv. Augustin: „Mohli jiní, mohli jiné, proč i ty ne, Augustine!”
Zakončím tuto úvahu slovy sv. Augustina: „Matka ho nosila v lůně, my ho nosíme v srdci. Panna otěhotněly když se v ní vtělil Kristus, naše srdce ať otěhotní vírou v Krista. Ona porodila Spasitele, naše duše ať porodí Spásu a Chválu. Ať nezůstanou naše duše neplodné, ale ať se stanou plodnými pro Boha.“