V dnešním evangeliu dělá Pán Ježíš něco, co bychom mohli označit jako průzkum veřejného mínění: „Za koho pokládají lidé Syna člověka?“ Je to zvláštní otázka. Je to otázka na „Syna člověka“. Toto spojení v běžné lidové řeči vyjadřovalo abstraktní pojem „člověk“. Syn člověka to je Ježíš, ale to jsme my všichni. Je pravda, že tento obecný termín v době Pána Ježíše měl jiný význam. První ráz se s tímto zvláštním spojením v Písmu Sv. potkáme v tajemném nočním vidění u proroka Daniela: „Viděl jsem kohosi jako Syna člověka přicházet…“. Od doby prorokova zjevení dostává toto spojení mesiášský význam. Tento termín byl nejméně zatížen různými falešnými představami o roli mesiáše a zřejmě proto si jej Pán Ježíš vybral za označení pro sebe. Můžeme z toho vyvodit závěr, že otázka, kterou položil Pán Ježíš apoštolům, je především otázkou na to, za koho lidé pokládají Ježíše. Názory na osobu Pána Ježíše jsou různé a odpovědi se různou měrou přibližují ke správné odpovědi. Podle lidského mínění je Ježíš totožný s některým ze starších proroků, který byl vzkříšen, a proto v něm působí tajemná boží moc.
Pán Ježíš však tu stejnou otázku klade těm, kteří jsou mu blíže, tedy i nám, kteří se považujeme za jeho učedníky: „A za koho mě pokládáte vy?“ „Za koho mě pokládáš Ty? Konkrétně Ty? Kým jsem pro tebe? Co pro tebe znamenám? Co si o mně myslíš?“ Můžeme se alespoň na chviličku vžít do situace apoštolů a Ježíšových současníků. Před nimi stal mladý člověk, který měl kolem třicítky a klade jim tuto otázku. Před nimi stojí člověk, má oči, uši, ústa nos a všechno, co patří k člověčenství, bývá dokonce hladový a unavený. Na svém těle a ve své duši prožívá problémy růstu. A tento člověk se ptá: „A za koho mě pokládáte vy?“
Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš (Kristus), Syn Živého Boha!“ Jak zvláštně musela znít Petrova odpověď v přísně monoteistickém židovském prostředí. Bohové pohanských národů měli potomstvo, ale o Bohu Izraele nikdy něco takového nebylo slyšet. Podle apoštola Petra je Ježíš současně Synem člověka, ale také Synem Živého Boha. Je Synem Boha Izraele, který je na rozdíl od pohanských bohů Živým Bohem a jeho živost se projevuje i v tom, že je Otcem. Ježíš je pravý Bůh a současně pravý člověk. Člověk a současně Bůh. Člověk Láska, nebo Vtělená Láska.
„Ty jsi Mesiáš (Kristus), Syn živého Boha“. Bůh se zjevuje jako Otec, ale současně také jako Syn. V Bohu je Otcovství i Synovství. Každý člověk může být synem božím pokud přijme Boží Slovo v Duchu Svatém do svého srdce. Každý jeden z nás může být a dokonce má se stát božím synem, skrze přijímání Slova a Svátosti církve. V Ježíšově bytosti je uzavřena smlouva mezi člověkem a Bohem. V jeho bytosti se Bůh znovu spojuje s člověkem, pod podmínkou, že tělo člověka se stane příbytkem Božího Ducha a obrazem Slova. A toto je podstata Spásy člověka, protože prvotní hřích právě v této oblasti nejvíce ublížil člověku, že ztratil společenství s Bohem. Člověk je stvořen pro Boha. Vrcholný smysl člověka je Bůh. Bez Boha je člověk neúplnou bytostí. Bez Boha je člověk bez Lásky. Bez schopnosti oběti, která je ovocem lásky, se člověk neumí ani rozmnožovat, protože na rozdíl od zvířat se každý nový člověk rodí za cenu oběti.
Církev slouží tomuto novému životu. Církev je Tajemné tělo Boha. Církev to je snaha Božího Slova, prodloužit své Vtělení do každé lidské bytosti všech dob. Právě proto nás Ježíš zve, abychom měli účast na jeho Těle a Krvi. Tak úzce chce být Bůh s námi spojeni. Když se díváme na Ježíše v eucharistii jsme v podobné situaci jako Petr apoštol. Viděl očima člověka, ale vírou vyznal Boha. My vidíme chléb, ale víra nás vyzývá, abychom věřili, že je to Kristus, Syn Živého Boha. Moderně bychom mohli říci: Boží Slovo je Božím programem, který se může a má nahrát na hardisk naší duše, na naše srdce. My všichni můžeme tento živý program úspěšně a dovoleně kopírovat. Jen, když je v nás, funguje správně
Sv. František z Assisi nám adresuje tato slova: Nuže „lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce“, proč nechcete znát pravdu a „věřit v Syna Božího“? Hle, denně se ponižuje, jak kdysi sestoupil z „královského trůnu“ do života Panny, denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář. A jak se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes ukazuje ve svatém chlebu, a jak oni, když se na něj dívali, viděli jen jeho tělo, ale věřili, že je Pán a Bůh, protože na něj hleděli duchovním zrakem, tak i my, když vidíme tělesným zrakem chléb a víno, hleďme a věřme, že je to jeho pravé a živé nejsvětější Tělo a Krev. A takovým způsobem je Pán neustále se svými věrnými, jak sám říká: „Hle, já jsem s vámi až do skonání tohoto věku.“