Ústřední myšlenka dnešních čtení je svěcení soboty. Než začneme meditovat nad těmito místy, musíme vysvětlit jednu důležitou věc. Proč my křesťané nesvětíme sobotu, ale neděli? Již v samotném Písmu vidíme, že Zmrtvýchvstalý Kristus se zjevoval apoštolům první den v týdnu. Tehdy se událo i jeho Zmrtvýchvstání, tehdy sestoupil Duch Svatý.
Všechna velká Pánova Tajemství Vykoupení se uskutečnila první den v týdnu a první den v týdnu je naše neděle, protože židovský týden byl zakončen Šabatem – sobotou. Všechny důležité události v životě první církve se staly v neděli. Křesťané se v neděli scházeli k lámání chleba, k dobročinným sbírkám (Sk 20,7: 1 Kor 16,2) Sv. Jan v den Páně upadl do vytržení a měl vizi budoucností církve, která je obsažena v Apokalypse. (Zj 1,10)
Církev se necítila vázána příkazem světit sobotu. Např. již sv. Ignác z Antiochie v listu, který psal mezi rokem 110-117 píše do Magnézie: „Nedejte se svést bludnými naukami ani starými bajkami, neboť jsou ničemné: Neboť pokud ještě žijeme podle židovského zákona, přiznáváme se, že jsme nepřijali milost. Vždyť boží proroci žili podle Ježíše Krista. Proto i pronásledování trpěli, jsouce oduševňováni jeho milostí, aby neposlušné dokonale přesvědčovali, že je jeden Bůh, který se zjevil skrze Ježíše Krista, svého Syna, který je jeho Slovem, který přišel z mlčení a ve všem se líbil tomu, který ho poslal.
Pokud tedy starým způsobem žijící došli k nové naději, když už více nesvětí sobotu, ale žijí v zachovávání Pánova dne, ve který se prostřednictvím Něho a jeho smrti začal i náš život, někteří to popírají, ale prostřednictvím tohoto tajemství jsme přijali víru a pro něj snášíme vše , abychom se dokázali učedníky Ježíše Krista svého jediného učitele.“
Ale to, co se týkalo svěcení soboty, se u nás přenáší na Pánův den, tedy na neděli, samozřejmě opraveno a korigováno samotným Ježíšem. Především platí to, že tento den je zasvěcen Pánu. Celý svět nás vykořisťuje, jedině Bůh nám přeje a jako dobrá matka nás zve k odpočinku. Tento den je ustanoven k našemu dobru abychom si odpočinuli. Tento den je předobrazem věčnosti, kdy budeme výlučně s Bohem a pro Boha. Tento den je také prostředkem, aby se naše činnost nesťala pro nás modlou, bůžkem. Alespoň jeden den se zastav a zamysli se, proč žiješ, proč jsi na světě? Tento den je zde proto, aby si upíral svůj vnitřní zrak a hledal světlo, které zazářilo z temnot, aby Bůh zazářil i v našich srdcích a osvítil nás, abychom znali Boží velebnost, která se skví na tváři Ježíše Krista.
Tento den je den hledání Pána Ježíše. V tento den ho hledala Maria Magdaléna, tento den se s ním setkali emauzští učedníci, apoštol Petr a Jan a ostatní. V tento den poznali Pána při lámání chleba. V tento den setrvávali apoštolové na modlitbách spolu s Marií Ježíšovou Matkou, když na ně sestoupil Duch Svatý v podobě ohnivých jazyků. Tento den je den milosti, kdy jsme ospravedlňováni Pánovou milostí a ne svými zásluhami. A Ježíš nás vybízí jak lépe a dokonaleji tento den světit, jako bylo farizejské svěcení soboty: „Sobota je tu pro člověka a ne člověk pro sobotu.“ Zákon zachování života stojí nad zákonem o sobotním odpočinku.
A přece si myslím, že to nejpodstatnější ještě nezaznělo. Co bylo a je podle Židovské tradice smyslem Šabatu? Šabat měl být dnem svatby člověka s Bohem. Ale podle židovské tradice člověk zhřešil v pátek (tedy šestý den stvoření) v 15,00 a tak právě Šabat se již nekonal, ale se za člověka přimlouval před Bohem. Ale když se nad tím zamyslíme, tak zjistíme, že smysl Šabatu se naplnil v Panně Marii, v Božím Vtělení. Ona je ta slavná „nevěsta Šabat“. V jejím lůně proběhla svatba člověka s Bohem. Myslím si, že toto je to nejpodstatnější. Smysl Šabatu, Boží Vtělení, se už naplnil.