V dnešním úryvku z evangelia jsme slyšeli: „Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Pán prokázal velikou milost, radovali se s ní.“
Alžbětě nadešel čas a porodila syna. Její sousedé a příbuzní slyšeli, že její Pán prokázal velké milosrdenství a radovali se spolu s ní.
Podívejme se jak Boží slovo komentuje narození člověka. Je to projev velkého milosrdenství a milosti od Boha. Je to důvod k radosti celé společnosti. Všichni se radovali z toho, že Alžběta porodila dítě. Vždyť v židovském prostředí každé dítě mohlo být očekávaným Spasitelem.
Je-li dítě správně přijato a vychováno stává se oporou pro své rodiče. To je správný vztah k nově počatému životu. Každé dítě, které přichází na tento svět, je znakem toho, že nám Bůh ještě stále věří.
Každý nový život se rodí za cenu za cenu oběti. Na to, aby člověk mohl očekávání nového života takto prožívat, potřebuje sílu od Boha. Žádné zvíře nemá výhrady vůči očekávanému potomstvu. Sledujte vlčici nebo opici, jak se umí něžně laskat se svým potomstvem.
Pro naši dnešní pomýlenou mentalitu, zaměřenou proti životu, to zní velmi zvláštně. Těhotenství jako projev Božího milosrdenství vůči ženě i vůči muži.
Když sázíme strom, chceme a těšíme se z toho, když přináší mnoho ovoce. Kdyby si brambory na záhonu řekly, že jsou moderní a nechtějí mít více než dva nové brambůrky, asi bychom při sklizni nejásali radostí. Proč neumíme pochopit, že i dobrý člověk má mít mnoho dětí.
A Bůh se těší i z přirozené plodnosti člověka. Vždyť ke každému novému životu říká své ano už tím, že jej tvoří a dává. Židé považovali neplodnost za kletbu. Naopak: plodnost byla znakem Božího požehnání.
Všichni se rodíme s povoláním otce nebo matky. Všichni jsme pozváni k tomu, abychom měli hojné potomstvo. Potomstvo lze chápat i v duchovním smyslu. Vždyť není nic krásnějšího, než zrodit mnoho dětí pro Krista. U nás kněží a řeholníků je to duchovní otcovství a mateřství. Jsme a máme být v jiné oblasti plodní, ale plodní musíme být všichni. A v bolesti se rodí fyzicky ale i duchovně. Bez oběti není nový život.
Možná si až při poslechu této úvahy uvědomíme, jak naše civilizace pobloudila daleko od Boží lásky. Od Boha, který žehná životu a těší se z každého nově vzniklého člověka. Každé dítě, které přichází na tento svět je znakem toho, že Bůh nám ještě stále věří. Každé dítě přináší něco nového. Půjde-li po cestě Božích přikázání, stane se požehnáním pro tento svět.
Neexistují jen techničtí a vědečtí géniové, ale existují i duchovní géniové, géniové lásky – světci. I v naší lidové tradici se zachovalo přísloví: „Dětí a skleníc na zavařování, nikdy není v domě nazbyt!”
Pro každého člověka má Pán Bůh plán Spásy. Každý člověk potřebuje být spasen Bohem a může se zároveň stát spasitelem. Lidé na Janovo zrození reagovali tím, že si kladli otázku: „Co asi z toho dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním!“
Když jsem byl ve Svaté zemi, navštívil jsem místo Janova narození ale i poustevnu, ve které se skrývala sv. Alžběta s malým Janem, když Herodes dal vraždit všechna neviňátka. I s malým Janem se museli skrývat a podle staré tradice Zachariáš byl zavražděn možná i proto, že neprozradil, kde se skrývají dvě nejdražší bytosti, které chránil, manželka a dítě. Dobrý táta dá i život za svou rodinu.