Když chceme mluvit o Božím Slovu, musíme si uvědomit, že tímto termínem označujeme dvě skutečnosti: Boží Slovo jako II. Božskou Osobu, tedy Logos a Boží slovo jako inspirovanou sbírku knih. První je vydechované Duchem, druhé je inspirované Duchem Svatým. Obě nesou v sobě tutéž informaci. Plnější informací je Boží Slovo jako II. Božská Osoba, ale v zásadě nemůže být mezi nimi rozpor. Sv. Augustin říká: „Uvědomte si, že je to jedno a totéž Slovo, které se rozprostírá po celém Písmu Sv., a že je to, totéž Slovo, které zaznívá v ústech všech svatých pisatelů; to Slovo, které, protože bylo na počátku Bůh u Boha, nepotřebuje slabiky, protože nepodléhá času.“ Bůh v celém Písmu Sv. nevyslovuje nic jiného, než jen jediné Slovo, své Slovo, ve kterém se sdílí úplně celý.
Židé, Boží Slovo označují termínem Tóra a takto se vyslovují o úctě k Tóře: „Tóra je naše Nejsvětější svátost. Tóra to je pět knih Mojžíšových, krasopisně a bez chybičky napsaných rukou osvědčeného písaře v hebrejštině a na bělostném pergamenu z hovězí kůže … Jeho oba konce jsou zavinuté na dvou dřevěných válečcích, které nazýváme „Strom života“ …. Svitky Tóry přechováváme v modlitebně ve svatostánku za nádhernou oponou. Když během bohoslužeb v den sobotní a svátcích přenášíme knihu synagogou, stáváme před ní ze svých míst s větší úctou než jiné národy před svými králi. Dotýkáme se jí roucha a líbáme ho. … Pokud se stane svitek z nějakého důvodu k předčítání nepoužitelní, pohřbíme ho na hřbitově s náležitými poctami. Bůh se vtělil do Tóry a jejích svatých písem a tak se nám odevzdal. Dříve než byl svět, byla Tóra, tajemný Boží Zákon. Bůh, Tóra a Izrael je totéž a jedno.“
Všimněme si zvláštní označení válečků, na kterých je Tóra navinuta: „Strom života“. Genesis při popisu pádu prarodičů hovoří jmenovitě o dvou stromech, Strom poznání Dobra a Zla a Strom Života. I z této souvislosti můžeme pochopit, že stromem života je Zjevené Boží Slovo, Boží zákon a tedy jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, může znamenat, pohrdnutí Božím Zákonem.
Tento židovský postoj k Božímu Slovu můžeme doplnit. Toto Slovo se nevtělilo pouze do Svatých písem, ale se stalo člověkem a přebývalo mezi námi. Nacházíme zde i odvážné tvrzení, že Bůh, jeho Slovo a jeho lid je totéž. I zde můžeme potvrdit, že jsme Tajemným tělem Kristovým, když přijímáme Slovo a když ho žijeme. A tak jako my uchováváme Svátost oltářní v svatostánku, tak Židé uchovávají v synagoze Boží Slovo. Jak je Kristus přítomen v Eucharistii, tak je přítomen i v Písmu svatém.
Podobný postoj nacházíme také u sv. Františka z Assisi: „Protože ten, kdo je z Boha, slyší Boží Slovo, máme i my, kteří jsme zvláštním způsobem ustanovení ke boží službě nejen poslouchat a dělat, co Bůh říká, ale také opatrovat nádoby a ostatní předměty používané při bohoslužbách, které obsahují jeho Slovo. Skrze Boží Slovo do nás hluboko proniká Vznešenost našeho Stvořitele. Proto napomínám všechny své bratry a povzbuzuji je v Kristu, aby pokud najdou kdekoliv napsáno Boží Slovo, zacházeli s ním co nejuctivěji, a pokud to závisí na nich, sbírali je a ukládaly, pokud je najdou na nedůstojných místech nebo někde pohozené a tak v nich ctili Pána, který je vyslovil. Mnoho věcí se totiž posvěcuje Božím Slovem a mocí Slov Kristových se děje i proměnění na oltáři.“
Sv. Augustin nazývá Boží Slovo – sacramentum audibile – svátost slyšení. Tuto svátost můžeme mít ve svém domě, a můžeme si ji vysluhovat i sami. Čtení Božího Slova je duchovním svatým přijímáním. Skrze toto Slovo vstupuje do nás Boží Duch. Je to svátost svatého ovlivňování. Přesto naše náboženství není „náboženstvím knihy“ jako Judaismus. Křesťanství je náboženstvím Božího Slova, ale „ne slova psaného a němého, ale Slova Vtěleného a Živého“. (Sv. Bernard z Clairvaux) Aby slova nezůstávaly mrtvou literou, je třeba, aby Kristus, Otcovo Slovo, nám skrze Ducha „otevřel mysl, abychom rozuměli Písmu“ (Lk 24,45)
Janovo evangelium začíná tvrzením: „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.“ Bůh je nám poznatelný jen proto, že vyslovuje své Slovo. Ve svém Slově zjevuje svou podstatu. Bůh jako absolutně dokonalá bytost, se ve svém Slově dokáže úplně vyslovit a to až natolik, že můžeme říci:
Boží Slovo je Bůh z Boha, Světlo ze Světla. Aniž z něj něco ubylo, nebo mu něco přibylo, plodí Slovo. Dává Informaci o Sobě. Toto Slovo je stále plozené a milované. A tímto Slovem tvoří svět a v tomto Slově se Bůh dává svému stvoření. A tímto Slovem je Boží Syn, jeden ze svaté Trojice, který je jedné podstaty s Otcem, preexistuje před stvořeným světem. Je Živou Osobou a zároveň nezrušitelným a neodvolatelným Slovem. Boží Slovo je Cesta, Pravda a Život, je zároveň absolutně dokonalým Božím Činem. Boží Slovo stojí v základech stvořeného světa, neboť vše povstalo Božím Slovem a stojí i v základech lidského svědomí. Je věčným Božím Zákonem, kterým se má řídit celý stvořený svět. Obsahuje v sobě celou pravdu o Bohu ale i o stvořeném světě. Je živou a osobní Informací.
Naši dobu zvykneme nazývat epochou informatiky. Informatika je věda o PC, ale především věda o přenosech informací. Informatika nám odhaluje některé zákony duchovního světa. Např. že: „Informace se předáváním neztrácí“. V materiální oblasti platí, že pokud něco dám, nutně to ztrácím, stávám se chudším, v duchovním světě to tak není. Ten, kdo dává informaci, nepřichází o ni, a ten, kdo ji přijímá se obohacuje. Platí to pro vzdělávání, platí to pro kopírování. Např. pokud mám dobrý operační systém, mohu ho instalovat na množství PC, aniž jsem o něj sám přišel.
Boží Slovo se sjednocuje s člověkem a my ho přijímáme, a skrze Slovo jsme proměňování a rosteme do podoby Otce, ale z něho nic neubývá a naopak, my jsme obohaceni Bohem. Vidíme, že plodnost v Bohu nezůstává jen v něm samém, ale v této Boží plodnosti je Spása světa, která je v účasti na Boží přirozenosti. Člověk se do této Boží plodnosti může zapojit přirozeným plozením, ale ještě více hlásáním evangelia, neboť nic by nám nepomohlo, že jsme se narodili jako lidské děti, kdybychom se současně, skrze přijetí Slova, nestaly Božími dětmi.
V listu Židům čteme: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh otcem skrze proroky. V těchto posledních dnech promluvil k nám v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i svět. On je odlesk jeho slávy a obraz jeho podstaty a udržuje vše svým mocným slovem.“ (Žid 1,1-3) Vrchol tohoto Božího vyslovení tvoří Vtělení. Boží Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi jako Pravý Bůh a Pravý člověk. Bůh se zjevil jako člověk a tím ukázal, že lidská duše může do sebe pojmout Boží Slovo a člověk se tehdy stává skutečným Božím obrazem, Theoforom – Bohonosičom.
V 1 Sol 2,13 apoštol Pavel mluví o tom jak je třeba přijmout Boží Slovo, aby přineslo užitek: „Proto i my neustále děkujeme Bohu za to, že když jste od nás přijali Boží Slovo, které jsme hlásali, nepřijali jste ho jako lidské slovo, ale, jaké opravdu je, jako slovo Boží; a ono působí ve vás věřících.“ Nakolik člověk je omylný a hříšný, přijímáme lidské slova s určitou rezervou. Apoštol mluví o tom, že přijali jeho hlásání, jak Boží Slovo a ono v nich působí. To, že „působí“, má několik příčin. Působí, protože je Živé a Účinné, tedy působí z vlastní své podstaty a působí také proto, že bylo přijato vírou, tedy proniklo dovnitř skrze víru, která si je jistá. Jen takto přijaté Boží Slovo může plně rozvinout svou účinnost vzhledem k nám.
Zajímavým a téměř informatickým způsobem vyjadřuje tuto pravdu sv. Augustin: „Hledám tedy způsob, jakým by se k tobě dostalo a v tvém srdci usídlilo Slovo, které v mém srdci už existuje. Použiji k tomu hlas a tímto hlasem k tobě promluvím. Zvuk hlasu přenáší k tobě smysl Slova. Když zvuk hlasu přenesl k tobě smysl Slova, zvuk sice pomine, avšak Slovo, které k tobě přenesl, je už v tvém srdci, aniž opustilo mé.“ (Z kázání sv. Augustina; Sermo 293, 3)
U Boha není rozdíl mezi slovem a činem. Bůh to co říká, současně tvoří. Boží Slovo je živou a účinnou skutečností a to natolik, že pokud se mu svojí vůlí nepostavíme na odpor, tak se v našich životech prosadí. Panna Maria nás učí správnému postoji vůči Božímu Slovu, které je zároveň příkazem ale i činnou mocí. Neříká sebevědomě: „Já to udělám!“ ani pochybovačné: „To se nedá!“, ale pokorné a odevzdané: „Ať se mi stane podle tvého Slova“. Bůh je dost mocný, aby v nás dokonal své Slovo. Od nás se žádá, abychom chtěli a smýšleli, jak smýšlí On.
Můžeme mluvit o dvou úrovních života, v nichž se odehrává náš růst. A to o nevědomé – biologické, která se děje bez naší vůle. Nedá se říci „proti naší vůli“, protože tuto úroveň života jsme dostali dříve než se dalo mluvit o naší vůli. Druhou úroveň bychom mohli označit jako vědomou, svobodnou. Jakmile existuje naše osoba, obdařena svobodnou vůlí, může si vybrat, zda chce na duchovní úrovni růst do podoby Božího Syna, stát se Božím obrazem, růst z nelásky do Lásky. Sv. Augustin to vyjadřuje slovy: „Ten, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe!“ Tento vědomý, duchovní život provádíme svobodně, vždy když žijeme Boží Slovo.
V duchovním životě jde o stále větší a hlubší ztotožnění se Slovem Božím. Boží Slovo nám postupně odhaluje všechny oblasti, které ještě nejsou v nás pod Boží mocí. Sv. Augustin říká, že „Boží Slovo se nám nejprve bude jevit jako nepřítel naší duše, dokud nepochopíme a nezpozorujeme, že je příčinou naší Spásy.“ Snad bychom to mohli přirovnat k lékaři, který nás operuje a o kterém si můžeme myslet, že nám dělá špatně, ale nakonec uznáme, že ten bolavý zásah byl potřebný k našemu uzdravení. Boží Slovo nám zjevuje, kde a jak se ještě lišíme od Božího Syna, kde ještě žijeme v zajetí hříchu. Pokud se snažíme žít Boží Slovo, žije v nás Boží Syn.
Slovo Boží se může na své cestě pronikání do našeho života zastavit v nás na dvou místech. První chybou je pokud se zastaví v hlavě a nepřejde do srdce. Druhou chybou je, jestliže ze srdce nepřejde do rukou, do činů. Pokud se Boží Slovo na své cestě v nás zastaví, ať už v hlavě nebo v srdci a nepřejde do rukou, vyvíjí nepříjemný tlak, který nás může dusit a ochromovat, namísto toho, aby nám dávalo život. Ale každé slovo, které skrze sluch a mysl vstoupilo do srdce a z něho přešlo do činů, nám dává ještě větší víru a odvahu k následování. Sv. Benedikt učí, že láska roste v konání. Jako je víra ze slyšení slova, tak je láska z konání slova. Takto se Slovo stává tělem a přebývá mezi námi.
Ježíš zjevuje moc, která pramení do lidského života, skrze spojenectví s Bohem. Jeho srdce je podstatně sjednocené s Božím Slovem. Boží Slovo je jako operační systém, který si musíme ve vlastním zájmu nainstalovat na své srdce, abychom se stali pro Boha přijatelní. A tak jako před instalací je dobré přečíst si nač daný systém slouží, co vyžaduje a co způsobuje, tak i my chceme-li Ježíše přijmout, musíme nejprve znát Boží Slovo, abychom věděli k čemu říkáme své „Ano“. A tak, jak před přijetím nového operačního systému probíhá formace disku, která smaže všechny předešlé soubory, tak se i my musíme zříci svého předešlého způsobu života, hříšné existence zaměřené jen na sebe, aby se v nás krása tohoto nového operačního systému, který se nazývá „Kristus – Bohočlověk“, mohla zcela projevit.
Pravá úcta vůči Kristu nespočívá jen v tom, že adorujeme jenom jeho Nejsvětější Tělo, ale pravá úcta spočívá v tom, že se mu snažíme porozumět a poslouchat jeho příkazy. Svaté přijímání nespočívá jen v tom, že otevřu svá ústa po tom, co jsem řekl „Amen“ ke Kristovu Tělu. Nemám přijímat Ježíše jako předmět, ale jako živou osobu. Ve svatém a životadárném přijetí Božího Syna jde především o to, aby se II. Božská osoba, stala mým Životem. Toto je první a základní princip svatého přijímání. To znamená: přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Je to zároveň základní předpoklad duchovního boje. Pokud není Kristus v nás, určitě prohrajeme zápas s ďáblem a platí to i naopak: Sv. Pavel prohlašuje: „Kristus ve vás, naděje slávy.“
Na závěr myšlenku sv. Bernarda: „Duše hledá Slovo, se kterým by souhlasila pro svou nápravu, kterým by se osvítila pro poznání, na které by se opřela, aby byla silná, kterým by se napravila, aby byla chytrá, kterému by se podrobila, aby byla krásná, se kterým by se zasnoubila, aby byla plodná, které by požívala, aby byla blažená. Slovo se stalo tělem a přebývá již v nás. Přebývá vírou v našich srdcích, přebývá v naší paměti, přebývá v myšlence a sestupuje až k obrazotvornosti.“