V dnešním evangeliu jsme slyšeli jako Pán Ježíš vypráví učedníkům podobenství o tom, jak „je třeba stále se modlit a neochabovat”. Hovoří o potřebě ustavičné modlitby. Stále se máme modlit a neochabovat. Staré ruské přísloví říká: „Kdo se nemodlí, ten se nespasí!“ V ustavičné modlitbě nejde o vytrvalé recitování nějakých modlitebních formulí, ale jde o stálou myšlenku na Boha. Soustředěnou myslí ustavičné pronikat do Božího Světla. Bůh je Světlem pro náš rozum. Pokud ho ztratíme z obzoru, zamotáme se ve svých myšlenkách a zahyneme. Je třeba, abychom oči duše měli stále upřené na Pána Ježíše. „Na Boha hleďte a budete zářit!” Bůh má být ustavičným předmětem naši mysli a našeho srdce. Nejrychleji to dosáhneme tím způsobem, když všechny své myšlenky změníme na dialog s Bohem.
Na začátku se člověk musí k této myšlence na Boha nutit. I to je důsledek dědičného hříchu, že naše mysl je stoprocentně soustředěná na sebe. Jeden z důsledků dědičného hříchu je, že se rozum člověka zatemnil. Náš rozum ztratil soustředěnost na věčné Světlo. Proto musíme mysl svatým násilím orientovat k Bohu. Myšlenka na Boha, která je pro spravedlivého člověka blaživá, se pro hříšného stává tíživou a temnou, ale přesto, člověk ve vlastním zájmu, musí kráčet touto temnou cestou víry k Bohu. Když se snaží o neustálou myšlenku na Boha, přinese to ovoce. Objeví se v něm něco, co otcové nazývají „vzpomínka na Boha”. Jakési vědomí Boha, ze začátku temné, ale postupně se začne rozsvěcovat. Ale už toto temné vědomi je jakoby otevřeným oknem v naší duši směrem k Bohu. Je to uvědomění si Boha, i když zatím bez chuti, nebo do konce s horkou příchutí. Už toto vědomí dává sílu: ,Pán je po mé pravici, nepohnu se!”
Jde také o stálou touhu po Bohu. Tak jak to vyjádřil žalmista: „Jako jelen dychtí za vodou z pramene, tak moje duše Bože touží po tobě!” Pokud člověk nemá v sobě tuto touhu, smrt se stane pro něj místem hrůzy, ale když ji má, poletí k Věčnému Světlu jako vystřelený šíp. Modlitba se rovná lásce a proto má být ustavičná. Modlitba je jako létáni. Dokud mává pták křídly, tak letí. Jakmile přestane užívat křídla, padá. Jakmile člověk začne ochabovat v modlitbě, už klesá. Naše cesta k Bohu je jako vznášení se do výšin. Závisí na naší aktivitě, ale i od vzdušných proudu, od našeho úsilí, ale především od milostí Ducha Svatého. On vynáší tam, kde už lidské síly nestačí.
Podobenství, které vykládá Ježíš, mluví o bezbožném soudci a vytrvalé prosebnice. Tento soudce, přestože ho Boží slovo charakterizuje slovy: „Boha se nebál a na lidi nedal“, přece kapituluje před neodbytností této vdovy. Z pohledu na zlého soudce nás Pán Ježíš vede k pohledu na Boha, který je Absolutní Dobro, Nesrovnatelně Dobrý. Třeba se znovu a znovu zamýšlet nad tím, co to znamená, že Bůh je Stvořitel, náš Stvořitel. Když nás stvořil absolutně svobodným činem a trpělivé udržuje v bytí, to znamená, že nás chce a když nás chce, to znamená, že nás miluje, že s námi počítá. Stvořil nás, abychom se stali jeho obrazem. On Duch – Láska se chce vtělit do hmoty našich těl. Chce se zjevit skrze naše životy, tak jak se zjevil ve svém Jediném milovaném Synu, neboť skrze přijetí tohoto Jediného Božího Syna, se i my stáváme Božími Syny.
František se modlil: „Všemohoucí, Nejsvětější, Nejvyšší a Nejvznešenější Bože, Nejvyšší Dobro, Vše Dobro, Celé Dobro, jediný Dobrý, vzdáváme Ti neustále veškerou chválu, všechnu slávu, všechnu vděčnost, všechnu čest, vše dobrořečení a všechny dobrá přiznáváme tobě. Staň se! Staň se! Amen.“