Svatý Martin z Tours byl synem vyššího římského důstojníka a narodil se roku 316 nebo 317 v římském posádkovém městě Sabaria v Panonii, dnešní Szombathely v Maďarsku. Ještě byl dítětem, když byl jeho otce přeložen do Pavie v severním Itálii. Tam Martin získal dobré základní vzdělání. Na vyšší studia se nedostal, neboť otec ho už v patnácti letech donutil, stát se vojákem.
V Pavii se Martin seznámil s křesťanstvím a dal se zapsat mezi katechumeny. Jeho rodiče byli pohané a zejména otec se přidržel staré pohanské tradice, spojené s kultem císaře. Jako mladého vojáka přeložili Martina do města Amiens v severní Galii, v nynější Francii. Tam se mu přihodila známá příhoda, kterou s oblibou zobrazovali malíři a která je charakteristická pro tohoto světce. Jednou v zimní noci Martin procházel městem. Měl kontrolovat vojenské hlídky. A zde zahlédl na ulici polonahého žebráka, který prosil o almužnu. Martin neměl u sebe peníze, ale chtěl ochránit ubožáka alespoň před zimou. Proto mečem rozřezal svůj vojenský plášť a polovinu daroval žebrákovi. Následující noci se mu ve snu zjevil Kristus přikrytý polovinou jeho pláště řekl mu tato slova: „Tímto rouchem mě zaoděl Martin ještě nepokřtěný.“
V té době byl Martin ještě katechumenem. Křest přijal na Velikonoce r. 339, když mu bylo 22 nebo 23 let. Po přijetí křtu se chtěl Martin zasvětit Boží službě. Ale jako člen císařské gardy nemohl tak snadno opustit vojsko. Proto zůstal v armádě ještě asi 15 let a dosáhl důstojnickou hodnost.
V březnu r. 354 se Martin zúčastnil vojenské výpravě proti germánským Alemanům. Martin oznámil svému veliteli, že chce odejít z vojska. Velitel se rozčílil a obvinil svého podřízeného ze zbabělosti. Ten však, aby dokázal, že ho při rozhodování nevede zbabělost, se nabídl, že půjde proti nepříteli před ostatním vojskem, ozbrojený pouze křížem. Tak se také stalo. K boji pak vůbec nedošlo; objevilo se germánské poselství, které žádalo mír. Martin byl poté propuštěn z vojska.
Bývalý důstojník se vydal do Poitiers v západní Galii. Tam byl biskupem sv. Hilárius, o kterém Martin pravděpodobně slyšel už předtím. Horlivý biskup přijal Martina velmi přátelský a chtěl ho vysvětit za jáhna. Ten však odmítl. Hilárius tedy ustanovil Martina za exorcistu, což byl nižší stupeň duchovní služby. Přitom ho mohl hlouběji zasvěcovat do církevní služby a do teológie.
Po návštěvě rodičů, které chtěl také získat pro Krista, zůstal jistý čas v Panonii, kde se vícekrát dostal do sporu se stoupenci Áriová bludu. Jelikož je chránil sám císař, troufali si Martina urážet, ba i veřejně trestat za obranu katolické víry. Pronásledovaný vyznavač odešel do Milana, kde se dozvěděl, že biskup Hilárius z Poitiers je ve vyhnanství v daleké Frygii.
Na začátku r. 360 se Martin dověděl, že biskup Hilárius se vrací z vyhnanství. Našel ho až v Poitiers. Biskup s radostí přivítal Martina, vysvětil ho za jáhna a později pravděpodobně i za kněze. Martin však nezůstal ve městě, ale s Hiláriovým souhlasem žil mimo město jako poustevník a zároveň ohlašoval evangelium venkovanům. Brzy se k němu připojilo několik společníků. Vznikl tak klášter Liguge nejstarší známý klášter v západní Evropě.
V té době začaly Martinovo účinkování doprovázet zázraky a jeho pověst jako divotvůrce se rychle rozšířila. Když r. 371 zemřel biskup Libor ve městě Tours, na sever od Poitiers, místní duchovní a věřící chtěli mít za biskupa Martina. Martin se podrobil jejich vůli a pravděpodobně 4. července byl vysvěcen za biskupa. Zvláštností Martinova biskupského působení bylo to, že kromě vykonávání pastýřských povinnosti v místní církvi misionářčil mezi venkovským obyvatelstvem v širokém okolí. V té době totiž biskupská pastorace ještě nezachytávala celé území, ale soustředila se na města. Venkované, zejména zemědělští nevolníci, zůstávali opuštěni. Kromě toho, že se sám vydával na misijní cesty, utvořil v Marmoutier, nedaleko Tours, středisko pro výchovu duchovenstva, kde se klerici mimo jiné připravovali i na působení mezi venkovany.
Z Toursu a prostřednictvím společenství v Marmoutier Martin vyvíjel apoštolskou činnost, která zasahovala velkou část Galie. Přitom uvádí do života některé novoty, které měly velký význam pro další rozvoj, církev a pro její pastoraci. Jednou takovou významnou novotou bylo zakládání venkovských farností. S ní souvisela i další, a to pastorační vizitace diecéze, která se rozprostírala na větším území. Martin navštívil každý rok všechny farnosti biskupství. Cestoval na oslu, loďkou nebo prostě pěši. Ve farnostech bydlel a spával v sakristii u kostela. Vždy ho doprovázelo několik mnichů a kleriků.
Během svých cest Martin zakládal, kde se dalo, malé venkovské kláštery, které se staly ohništěm křesťanského života na venkově. Tento druh malých asketických komunit se poté rozšířil a ve velké míře se zasloužil o pokřesťanštění galského venkově ve 4. a 5. století.
Životopisci zmiňují četné zázraky, kterými Bůh oslavil svého služebníka. Martin však nechtěl mimořádnými skutky budit pozornost. Byly to úkony silné víry nebo ještě více projevy zanícené lásky, kterou se biskup Martin snažil pomoci postiženým neštěstím nebo nespravedlností. Uzdravoval posedlé zlým duchem, malomocné a jiné nemocné, dokonce křísil i mrtvé. Lidé zvláště obdivovali jeho odvahu, se kterou se uměl postavit tváří v tvář – vůči nebezpečným nepřátelům, a ti mu nemohli ublížit.
Biskup Martin z Tours se dožil přes 80. let. Zemřel 8. listopadu 397 při pastorační návštěvě ve venkovské farnosti Candes. Jeho tělo bylo převezeno po řece Loire do Tours, kde byl pohřben 11. listopadu za účasti velkého množství lidí. V čele pohřebního průvodu kráčelo dva tisíce mnichů a Bohu zasvěcených panen. Pohřbili ho na předměstském hřbitově v jednoduchém hrobě mezi věřícími, jak si to sám přál. Brzy však vznikla nad jeho hrobem jemu zasvěcená bazilika.
Sv. Martin z Tours patří mezi první vyznavače, tedy ne mučedníky, kterým církev přiznala titul svatosti a liturgickou úctu. A tato úcta se mimořádně rozšířila. Ve Francii vzniklo přes 3.600 kostelů a klášterů zasvěcených sv. Martinovi. Poměrně velikou úctu tomuto světci prokazovali také v Itálii, Německu, Rakousku a zvláště v Uhersku, kde kdysi stala jeho kolébka. Mnoho kostelů a farnosti je zasvěceno sv. Martinovi i na Slovensku. Mezi nejvýznamnější patři dům sv. Martina v Bratislavě a katedrála sv. Martina ve Spišské Kapitule.