Slyšeli jsme v evangeliu: „Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili.“ Mnozí křesťané osobně s Bohem nikdy nemluví. Jako děti se naučili zpaměti různé modlitby a modlí se stále jako malé děti, mechanický a formálně, přestože jsou již dospělí. Nechci tím popřít hodnotu modliteb, které jsme se kdysi naučili, ale často to vypadá tak, jako kdybychom v osobní modlitbě stále chtěli vycházet ze slabikáře, který jsme jako prváci kdysi potřebovali. Máme se modlit od srdce k Srdci, z našeho srdce k Božímu Srdci. Bůh čeká na naše slova. On není robot, je Otec, který má Srdce a chce slyšet své děti. Chce slyšet lidské srdce.
Představený trapistů takto vzpomíná na den, který rozhodl o jeho povolání: „Jako malý chlapec jsem chodíval do farního střediska mládeže. V jistý zimní čtvrtek, na zakončení poledne vyplněného zábavou, mluvil náš pán farář o modlitbě starším chlapcům, kteří byli shromážděni v kapli. Když už všichni vyšli, já jsem pod záminkou, že mu chci pomoci při úklidu, zůstal. Ve skutečnosti jsem se chtěl na něco zeptat, ale nevěděl jsem, jak to udělat. Zametajíc pokoj jsem konečně řekl:
„Stále nám zdůrazňujete, že je třeba modlit se, ale neučíte nás, jak to dělat.“ On odpověděl: „Máš pravdu. Chceš se naučit modlit? Pak jdi do kaple a mluv k Němu.“ Ten večer jsem šel do kaple a musel jsem tam být pořádně dlouho, protože si pamatuji, že jsem se pozdě vrátil domů a dostal jsem pokárání. Tehdy jsem se ale poprvé modlil a zdá se mi, že od tedy jsem nikdy nepřestal mluvit k Němu.“
Možná se nám zdá ráda kněze banální. Ale ten, který mladíkovi, toužícímu naučit se modlit, místo dlouhé argumentace raději krátce poradil: „Hovor k Němu“, musel být člověkem zkušeným v modlitbě. Protože, v modlitbě nemluvíme k nějakému stínu ale k Živému Bohu. Musíme si být vědomi jeho přítomnosti. Bůh je stálá přítomnost a stálá pozornost vůči nám. Stačí Ho oslovit, vzývat, abychom Ho začali poznávat osobní zkušeností. Je dobré udělat to svými slovy a všímat si Boží odpověď. Najednou pochopíme a pocítíme, že Bůh je a dokonce velmi blízko. Tímto způsobem se může probudit i v srdci nevěřícího víra, když se pokusí oslovit Neviditelného. Bůh se vždy projeví, když ho vzýváme.
Sv. Terezie z Avily se diví: „Jak to, že se neumíte modlit? Vždyť je to ne těžké! Umíte rozmlouvat s přítelem? A s dobrým přítelem jistě i důvěrněji než s cizími lidmi. A kdo vám je blíže než Bůh? Řeknete mu všechno! Mluvte mu o svých radostech, předkládejte mu své trápení, úspěchy, pády. Pokora je pravda! Buďte před ním pokorní, vyzvedne vás vysoko. Když budete velmi pokorní, vyzvedne vás velmi vysoko! Jak se můžete bát Boha, který vás miluje?! Nezapomínejte, že je jen jedna blaženost a to věčná! Tak upustíte od mnoha věcí. Vaším přáním ať je vidět Boha. Vaší obavou – zatracení! Vaší radostí ať je to, že vás Bůh vede k sobě!“
Třeba si zapamatovat, že modlitba je rozhovor a nemá tedy být jen naší řečí k Bohu. Ještě ve větší míře má být naší snahou poslouchat Boha a to především čtením Písma. Bůh promluvil ve svém Slově, proto modlitba musí zaujmout postoj k tomuto Slovu. Boží Slovo nám odhaluje Boží záměr. „Když se modlíme, k Bohu mluvíme a posloucháme ho, když čteme Boží výroky.“ Zdravá modlitba je odpovědí na Boží Slovo. Bůh nám rozumí jen tedy, když k němu mluvíme jeho řečí a tou je Boží Slovo. I Ježíš slibuje: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.“ (Jan 15,7)
Modlitba je naší nejmocnější zbraní, proto nás ďábel chce od ní odvést. Když se konečně rozhodneme strávit chvíli v modlitbě, přijdou nám na rozum všemožné pokušení. Když navzdory těmto pokušením setrváme na modlitbě, ďábel zaútočí z druhé strany. Ukáže nám, co všechno dobré bychom mohli v tomto okamžiku udělat, ale v této chvíli je to pokušení opustit Boha. Ďábel ví, že jsme silní tehdy, když jsme s Kristem. „Kristus v nás“ je počátek nového života, který se již nežije z lidské síly, ale moci Boží. Sv. Jan Klimak tvrdí: „Nádheře modlitby se nenaučíme od druhého. Ona sama je učitelem. Bůh uděluje dar modlitby tomu, kdo se modlí.“
Sv. Jan z Kříže mluví o těch, kteří dávají přednost aktivitě před modlitbou: „Všimněte si těch, kteří jsou velmi aktivní, kteří chtějí obrátit svět svým kázáním a vnějšími skutky. O kolik více užitku by přinesly církví a byly by milejší Bohu, kdyby nechali bokem dobrý příklad, kterým chtějí být, a kdyby jen polovinu toho času setrvaly s Bohem v modlitbě. Tak by udělali víc a s menší námahou jedním skutkem jako s tisíci, zasluhujíc to svou modlitbou a čerpajíc v ní duchovní sílu. Neboť jinak vše je jen plácání a dělání trochu více než nic a mnohdy nic a ještě mnohdy i škody.“
Modlitba je i setkání s Bohem. Staří poustevníci říkali, že pokud se chce člověk setkat s Bohem, musí se nejprve setkat sám se sebou. Na cestě k Bohu nemůžeme přeskočit sebe sama a své problémy. Celý náš život i s jeho problémy patří do modlitby. Nemá být rozdíl mezi naším životem, myšlením a modlitbou. Roztržitost často signalizuje, že se nemodlíme upřímně, že nemluvíme s Bohem o svém životě a starostech. Bůh se i proto stal člověkem, abychom pochopili, že s ním můžeme mluvit jako s člověkem. Toto je nejlepší způsob jak se osvobodit od nepříjemné roztržitosti při modlitbě.
Když se dobře podíváme na roztržitost, která nás obvykle přepadne právě při modlitbě, zjistíme, že obsahuje v sobě kus našeho života, naše starosti a problémy, různé věci a události, se kterými jsme se ještě nevyrovnali, a které jsme vnitřně nepřijali. Všechny tyto věci mohou být strávené a zpracované jedině s Boží pomocí, proto právě oni patří do modlitby, patří před Boží tvář. Je dobré ze všech svých myšlenek udělat modlitbu. Nemyslet monologických ale dialogický. Uvědomit si, že Bůh je moje „Ty“. On je neustálou pozorností vůči nám. Velkou výhodou takové ustavičné modlitby je skutečnost, že jakmile problémy vznikají, můžeme je jakoby za horka předávat Bohu.