Dnešní svátek je jeden z nejmladších. Ustanovil jej papež Pius XI. v roce 1929. Bylo to zajisté dílem Boží prozřetelnosti, neboť naše doba je velmi poznamenána pošlapáváním hodnot, které byly jistotou lidí, minulých století. Dnešní svátek nám dává orientaci i jistotu pro život, v současné chaotické době. Jistota je v pravdě. Pravda nám byla zvěstována v Božím zjevení. Ježíš sám říká: „Ano, já jsem král! Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.”
V ČEP v tomto čtení ze svatého evangelia podle Lukáše, čtyři krát zaznívá slovíčko „zachránit”. Členové velerady říkají pod křížem: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.“ Vojáci se posmívali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe.“ Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“
Slovíčko „zachránit” často vyjadřuje naši touhu po tom, aby Bůh změnil okolnosti našeho života. Spásu si představujeme tak, že Bůh z našeho života uklidí všechny obtíže. Ale vidíme, že Ježíš to nedělá, nesestupuje z kříže, ani druhé z něj nesundává, naopak všechny zve: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ (Lk 9,23) Jeho království, o němž zvláště dnes, na svátek Krista Krále, máme rozjímat, nespočívá v tom, že Ježíš bude v našem životě namísto nás řešit naše problémy. Člověk musí přijmout důsledky svých činů a nesprávných rozhodnutí. Bůh je ochoten měnit naše nitro, posílit nás svým Duchem, abychom dospěli ke svobodě a lásce.
Ježíš nám v moci Ducha svatého dává správný pohled na náš život. Vysvobozeni jsme skrze víru, naději a lásku. V síle těchto tří ctností vítězíme nad světem. Zločinec, který uvěřil, který uznal svou vinu a uznal, že spravedlivě trpí, nachází otevřenou bránu do Ráje. Často nedokážeme tuto otevřenou bránu do Ráje najít, protože nechceme uznat, že to, co prožíváme, je přímý důsledek našich špatných rozhodnutí a že je to spravedlivé. Když uznáme svůj podíl a vinu na utrpení, které prožíváme, a za které alespoň částečně můžeme, půjde se nám životem snadněji. Každý z nás má svůj kříž, na kterém musí zemřít svému sobectví, své pýše a jejích různým projevům jako je např. přesvědčení o vlastní spravedlnosti a o vině těch ostatních.
Kristovo království není z tohoto světa a ani nehodlá měnit vnější okolnosti našeho života, ale řeší základní problém světa a to hříšnost člověka. Osvobozuje nás od egoismu, skrze přijetí Ježíše na trůn našeho srdce. Bůh nás i v tomto světě chce vychovat, pro království svého milovaného Syna. Boží Království se objevuje tam, kde se člověk začíná řídit Božím slovem. A to můžeme okusit už teď, když se toto Slovo stane pro nás Životem, Pravdou i Cestou.
Sv. Pavel, který díky Kristově milosti viděl lépe a dále než my, nadšeně oslavuje Boha: „Děkujeme Bohu Otci, že vás uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů.“ Pokud je Boží Slovo řídícím principem našeho života, již nyní žijeme Boží Království a i když žijeme ještě na tomto světě, nežijeme pro tento svět, který pomíjí, ale začali jsme svou věčnou existenci. Jsme vykoupeni a jsou nám odpuštěny hříchy. Jsme osvobozeni, ale ze svého vězení musíme vystoupit sami a v tomto tkví problém naší pozemské existence. Poodhazovat a přerušit veškeré vazby, které nás svazují s královstvím temnot, do kterého jsme narodili svým přirozeným zrozením.
„On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla – totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých – takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.“ Když budeš tomu věřit a podle toho žít, tehdy ucítíš, že opravdu patříš do jeho království.
Sv. Bonaventura říká: „Kristus je cesta a brána. Kristus je jako slitovnice položena na Boží arše a tajemství skryté od věků. Kdo se pozorně podívá na tuto slitovnici, čili kdo se s vírou, nadějí a láskou; zbožně a s obdivem, s veselostí a uznáním; s chválou a jásotem zadívá na toho, co visí na kříži, ten s ním koná „paschu“, čili přechod; aby pomocí hole kříže přešel přes Rudé moře; z Egypta vkročil do pouště, kde ochutnává skrytou manu; a s Kristem odpočíval v hrobě jako navenek mrtvý; avšak slyšící, nakolik je to v putování vůbec možné, co řekl Kristus zločinci, když při něm visel na kříži: „Dnes budeš se mnou v ráji.” (Z Putování mysli do Boha).
Origenes, jeden ze starověkých církevních pisatelů,nás poučuje o způsobu Boží vlády takto: „Podle slova našeho Pána a Spasitele: Boží království nepřichází tak, že by se to dalo zpozorovat. Ani neřeknou: Aha, tady je! Nebo: Aha, támhle je! Ale Boží království je mezi námi”, „protože Slovo je docela blízko, je v našich ústech, je v našem srdci”. Proto ten, kdo prosí, aby přišlo Boží království, zcela jistě se správně modlí za to Boží království, které má v sobě, aby vzešlo, přinášelo ovoce a dozrálo. Neboť v každém ze svatých kraluje Bůh a každý světec poslouchá duchovní zákony Boha, který v něm bydlí jako v uspořádaném městě. Otec je v něm přítomen a Kristus v takové dokonalé duši kraluje spolu s Otcem podle toho: „Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.”
A když budeme vytrvale pokračovat, Boží království, které je v nás, dosáhne svého vrcholu, když se splní to, co říká Apoštol, že si Kristus podrobí všechny nepřátele a odevzdá „království Bohu a Otci, aby byl Bůh všechno ve všem”. Proto se stále modleme s takovým zápalem ducha, který se prostřednictvím Slova stane božským, a říkejme našemu Otci, který je na nebesích: „Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé.“