V tom dnešním druhém čtení z listu sv. Pavele Efezanům, jsme slyšeli výrok: „Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! (Dostáváte ho) ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.“ I když dobré skutky přímo nevedou ke Spáse, ta je ovocem víry, přece jsou něčím, co Bůh pro nás připravil a od nás očekává.
Sv. Augustin říká: „Kdo uzná své hříchy a odsoudí je, souhlasí již s Bohem. Bůh odsuzuje všechny hříchy: a pokud je odsoudíš i ty, spojuješ se s Bohem. Člověk a hříšník, to jsou dvě rozdílné skutečnosti: člověk je Boží dílo, hříšník je tvé dílo, člověče znič, co jsi udělal ty, aby Bůh spasil, co učinil On. Když tě začne mrzet, co jsi vykonal, tehdy začínají tvé dobré skutky, protože jsi odsoudil své zlé skutky. Dobré skutky začínají uznáním špatných skutků. Konáš pravdu a přicházíš ke Světlu.“ (Sv. Augustin, In Evang. Joh. Tract. 12,13) Tedy naše dobré skutky začínají odsouzením našich hříchů.
Když se lidé ptají Pána: „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ Ježíš jim odpověděl: „Boží skutek je věřit v toho, kterého on poslal.“ Dalším předpokladem skutečně dobrého skutku je víra v Krista. Opravdové dobré skutky jsou důsledkem vnitřní proměny člověka, která je ovocem víry. Sv. Pavel říká: „Přinášejte ovoce dobrých skutků.“ Dobré skutky jsou ovocem vnitřní změny člověka, kterou způsobuje víra v Krista. Bůh ve své dobrotě vytvořil v nás i schopnost i příležitost konat dobré skutky. Bůh je tak dobrý, že On dává chtít i konat.
K podstatě křesťanství patří vyznání navenek a to se děje slovem i skutkem. Křesťanské dobré skutky má charakterizovat skrytost a štědrost. Nejde natolik o vnější skrytost, neboť opravdové dobro lze jen těžko skrýt. Pán Ježíš na jiném místě říká: „Ať tak svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a slavili za to Boha v nebesích.“ Ježíš klade důraz na to, abychom nedělali dobře skutky kvůli lidskému obdivu. Každý dobrý skutek je akcí navenek a nedá se zabránit, aby si ho někdo nevšiml. Kdybychom toho chtěli docílit, asi bychom se zřekli konání jakéhokoli dobrého skutku, ale takto to Ježíš určitě nemyslí.
Jde o skrytost našeho dobrého skutku před námi samými. Abychom nedělal dobré skutky kvůli lidskému obdivu a k posílení svého ega. Aby každý dobrý skutek posloužil ke zjevení Boží dobroty. Abychom si stále uvědomovali, že Bůh je původce všeho dobra. Dokonce i toho dobra, které se děje prostřednictvím naší svobody a našima rukama. Naše sobectví je tak velké, že se chce přiživit i na tak svatých věcech, jako je almužna, modlitba a půst.
Sv. František se ptá: „Čím se tedy můžeš chlubit? Kdybys byl tak chytrý a moudrý, že bys měl všechny znalosti a dokázal překládat všechny jazyky a pronikat věci nebeské, přece se tím vším nemůžeš chlubit. Vždyť jediný zlý duch věděl více o nebeských věcech a ještě dnes ví o věcech pozemských, než všichni lidé dohromady, vyjma kdyby někdo dostal mimořádné poznání nejvyšší moudrosti od Pána. Právě tak, kdybys byl krásnější a bohatší než všichni ostatní a kdybys třeba i zázraky jednal a ďáblů vyháněl, to vše je proti tvé přirozenosti a nijak ti nepatří a vůbec se tím nemůžeš chlubit.“
Opravdu je to tak, že nikdo si nemůže tyto skutky přivlastňovat, i když se dějí skrze něho. Žádný člověk nemůže pravdivě říci: „Já jsem uzdravil někoho. Já jsem vyhnal ďábla.“ To, že jsem se modlil a Bůh mě vyslyšel, ještě neznamená, že jsem to udělal já. Tyto skutky přesahují lidskou přirozenost a vždy je můžeme připsat jedině Bohu. A tedy i když se dějí skrze nás, nejsou v pravém slova smyslu našimi skutky. Skutečně naše skutky, za které nás Bůh jednou pozve k sobě, jsou mnohem méně vznešené a dostupné každému: „Byl jsem hladový a dali jste mi jíst. Byl jsem žíznivý a dali jste mi pít. Byl jsem pocestný a přitulili jste mě…“
Pán Ježíš v evangeliu říká: „Ať tak svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a oslavovali vašeho Otce na nebesích.“ Tento výrok nás znovu přivádí k prvotnímu určení člověka: „Člověk byl stvořen proto, aby byl Božím obrazem.“ Dokonce nám Pán Ježíš dává totéž označení jako sobě: „Vy jste světlem světa!“ Ať si to uvědomujeme nebo ne, lidé podvědomě očekávají, že jim cosi z Boží dobroty zjevíme. Možná ne natolik pěknými řečmi, jako změněným bytím a konáním dobra. Člověk je jakoby směrovkou, která ukazuje na Stvořitele. Když lidé vidí dobré skutky, vede je to k víře v Dobro, k víře v Boha, v Lásku. Avšak konání dobra má zpětně účinky i na nás samé. Boží příslib se dotýká našeho zdraví a to jak fyzického, tak psychického. Skutky milosrdenství vedou k psychickému uzdravení a často i k fyzickému zdraví.
Člověk se s realitou Živého Boha setkává v konkrétních dobrých skutcích. Právě tehdy, když koná dobro, začíná si jasněji uvědomovat realitu Boha. Roste v něm něco, co nazýváme zkušenostní víra. Po prvotní fázi duchovního života, která spočívala, že Bůh nás sytil manou útěchy, nastupuje druhá, kde nám Bůh nabízí přežít radost z dávání, radost z konání dobra. Na jednom místě Pán Ježíš říká, že je blaženější dávat než přijímat a je tomu skutečně tak. Na každou naši rozumnou almužnu odpovídá Bůh radostí v našem svědomí.
Svědomí nám Bůh nedal přednostně a původně k tomu, aby nám nepříjemně vyčítalo, ale proto, abychom se s ním, který je Radostí z dávání, ve svém svědomí setkali. Hledáš-li duchovní uzdravení buď pozorný ke svému svědomí. Všechno, co ti říká, dělej a najdeš to, co ti prospěje. Sv. Řehoř Nysenský tvrdí: „Nijakou vlastností se nepřipodobníme Bohu tak, jako milosrdenstvím“.
Sv. František nám zanechal tuto svou zkušenost: „Pán dal mně, bratrovi Františkovi, abych takto začal činit pokání: Když jsem byl ještě zajat v hříších, zdálo se mi nesnesitelně hrozné, pokud jsem se měl setkat s malomocnými. Proto má sám Pán zavedl mezi ně a prokazoval jsem jim skutky milosrdenství. A když jsem od nich odcházel, pak to, co se mi zdálo hrozné, proměnilo se v radost pro duši i tělo. Potom jsem už dlouho neváhal a opustil jsem svět.“