V dnešním evangeliu vidíme, jak si Pán Ježíš přibírá k dvanácti apoštolům dalších dvaasedmdesát učedníků. Ježíš těchto dvaasedmdesát ustanovil a poslal po dvou před sebou do každého městě, kam se chystal jít. Pán Ježíš má touhu dostat se k lidem. Je to On sám, kdo ustanovuje a posílá. On ví, že bez něj je člověk ztracen. On chce spasit všechny lidi, a je třeba, aby se lidé setkali s hlásáním evangelia a připravili se na Jeho příchod. Počet 12 apoštolů symbolizoval 12 kmenů Izraele, 72 učedníků zase představuje počet všech, v té době známých, národů. Toto číslo představuje a naznačuje celosvětové misijní poslání církve. Není vůbec jedno v jakého Boha člověk věří. Náš Bůh, je Otcem našeho Pána Ježíše Krista.
Pán Ježíš těchto 72 učedníků posílá ve dvojicích do každého města a na každé místo, kam se sám chystá jít, neboť jen svědectví dvou se považovalo za hodnověrné a pokud chtějí svědčit o Vtělené Lásce, to mohou dokázat jen vzájemnou láskou. Chce se nám tím také naznačit skutečnost, že i my máme svým svědectvím připravit Ježíši cestu k jiným lidem. Víra v Bohočlověka, víra v to, že dokonalý člověk je Bohočlověk, není přirozeně dána. My jsme ten dar dostali, ale také se to událo prostřednictvím jiných lidí. Ježíš potřebuje naše ústa, aby o něm svědčili, aby upozorňovali lidi na možnost nové existence s Kristem a v Kristu. Je nutné, abychom nejprve my sami v sobě zakusili vládu Božího Slova a její účinky na náš život. A když jsme udělali pozitivní a radostnou zkušenost s odevzdaností Bohu, pak je třeba, abychom i druhým přinesli zvěst o tom, co se v našem osobním životě změnilo od okamžiku setkání a odevzdání se Ježíši.
„Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!“ Je třeba vyprošovat od Pána žně povolání. Víme, že sv. Terezka, ačkoliv byla karmelitánka s přísnou klauzurou, stala se současně patronkou misií. Životnost misií sahá až do skrytého života lidí, kteří se modlí. Každý misijní projekt potřebuje k tomu, aby byl úspěšný, lidi, kteří se za něj obětují a modlí.
Co to znamená „ohlašování Božího Království“, proč třeba hlásat Boží království? Nejprve si musíme uvědomit, že je rozdíl mezi světem, v jakém žijeme a který je od okamžiku prvotního hříchu člověka ve stavu vzpoury vůči Bohu a mezi tím, co nazýváme Boží Království. Mnoho skutečností, s nimiž se ve světě setkáváme, jsou Božím dopuštěním. Svět, ve kterém žijeme, potřebuje slyšet, že není tím, co nazýváme Boží království. Svět musí slyšet, že potřebuje Spásu, završení. Ďábel se nás snaží přesvědčit, že svět je naším konečným cílem, ale pravda je taká, že svět je jen předsíní na cestě k Bohu.
Ke konci lidských dějin vystupuje odpůrce s číslem 6-6-6, třikrát tři šestky. Kdo není poznamenán tímto číslem, nemůže ani kupovat ani prodávat. Šest je deficitní počet před sedmičkou. Za šest dnů stvořil Bůh svět, sedmý den odpočinul si od díla, které provedl, a svým odpočinkem završil svět (Gen 2,1-3), ním vytvořil ve světě člověkem prožívaný transcendentní vztah – rajský Shalom. Stvoření bez tohoto vztahu, bez sedmého dne, je světem bez transcendentního Boha. Šest je číslo světa, který ještě není Stvořitelem dokonaný, a kdo nepřijme toto završení, programem se mu stane číslo světa bez – transcendentního zavŕšení.
V opozici stojí myšlenka sedmého dne, který má být dovršením stvořeného světa. Šabat je tedy časem posvátné svatby, duchovním prostorem pro intimní setkání mezi Bohem a jeho lidem a sdílením Boží svatosti. V určitém smyslu se svatba člověka s Bohem uskutečnila ve Vtělení Slova a pokračuje ve vtělování Boha do nás skrze eucharistii. Je to svět společenství s Bohem. Svět Boholidi. Zjevení se Synů Božích, které dychtivě očekává celá příroda. Jedině takový svět stojí za to, abychom v něm žili. Boží království, které jsme pozváni hlásat, se uskutečňuje v každém okamžiku naší odevzdaností, když dáváme přednost Bohu před svým vlastním narušeným egem. Boží království prakticky uskutečňujeme, když ve svatém přijímání přijímáme Ježíše jako svého Pána a zříkáme se hříšného způsobu života.
Ježíš dává i zvláštní příkaz: „Uzdravujte tamější nemocné!“ Uzdravování není čímsi podružným a vedlejším při hlásání evangelia. Nemoci se objevily jako důsledek našeho odchodu od Boha, který je Život a Zdraví. Tam, kde se k Němu obracíme, tam jsme uzdravování nejen duševně ale i tělesně. Ježíš neblahoslaví samotné utrpení, ale lidi, kteří trpí pro spravedlnost.
O sv. Františkovi čteme: „Potom začal s velkou horlivostí a radostí všem hlásat pokání. Jednoduchým slovem, ale vznešeným srdcem získával posluchače. Jeho slovo hořelo jako oheň pronikající do hloubky srdce a všechny mysli naplňoval obdivem. Zdálo se, že je zcela jiný, než býval. Při každém svém kázání, spíše než by byl tím, co se sešli, vyložil Boží slovo, přál pokoj, řka: „Sám Bůh pokoje ať vám daruje svůj pokoj. Tento pokoj mužům i ženám, tento pokoj i těm, kteří přicházeli i těm, kteří ho potkávali, vždy velmi zbožně zvěstoval. Proto mnozí, kteří pokoj nenáviděli, stejně jako spásu, boží milostí objali pokoj celým srdcem a stali se syny pokoje a horlivými stoupenci věčné spásy.
Bratr Bernard oblíbíc si poselství pokoje, nadšeně běžel za svatým Božím, aby získal nebeské království. Tento totiž často hostil blaženého otce, pozoroval a zkoumal jeho život a mravy a občerstven vůní jeho svatosti počal bázeň a porodil ducha pro spásu. Viděl ho, jak se celou noc modlí, velmi zřídka spí, chválí Boha a slavnou Pannu, jeho Matku. Divil se a říkal: „Tento člověk je od Boha!“ Proto spěchal prodat všechno, co měl a rozdal to chudým, ne rodině. Chopil se slávy dokonalejší cesty, naplnil radu svatého evangelia: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ Když to udělal, životem i oděvem se připojil ke sv. Františkovi. Jeho obrácení k Bohu se stalo příkladem v rozdávání majetků a v hojném obdarováni chudých, pro ty, kteří se chtěli obrátit. Sv. František se z příchodu a z obrácení takového znamenitého muže nesmírně zaradoval, že Pán má o něj starost a daroval mu spříbuzněného druha a věrného přítele.