Tento název, který se u nás běžně užívá, není nejvýstižnější. Židé o něm mluvili jako o „chlebu přítomnosti“. Jsou to chleby, které se uchovávaly v židovském Svatostánku ne ve Velesvatyni, ale v druhé části chrámu. Poprvé se s nimi setkáváme během východu z Egypta. Jakmile Bůh předal izraelskému lidu desatero přikázání a smlouvu s ním zpečetil nebeskou hostinou (srov. Ex 20-30), začíná dávat pokyny týkající se toho, jak ho mají uctívat. Všechny tyto pokyny se točí kolem ústředního místa bohoslužby – stanu setkávání, ve kterém se měly nacházet tři posvátné předměty: archa smlouvy, zlatý svícen (menora) a zlatý stůl na předkladné chleby. Zaměřme pozornost právě na tento stůl: „Uděláš si stůl z akáciového dřeva… Obiješ ho čistým zlatem a nahoře dokola uděláš zlatý věnec: Uděláš k němu i mísy, misky, konve a číše, ve kterých se budou přinášet mokré oběti. Vyhotovíš je z čistého zlata. Na stůl budeš stále klást přede mně předkladné chleby.“ (Ex 25,23-24.29-30)
Tento úryvek obsahuje tři důležité indicie k významu tohoto zvláštního chleba:
Za prvé, při pečlivém zkoumání si člověk všimne, že tento chléb nebyl jedinou věcí na tomto zlatém stole. Hned vedle něj byly konve a číše na mokré oběti… to byly oběti nápojů, nejčastěji vína (srov. Nm 15,3-7; 28,7). Takže u Mojžíšova svatostánku můžeme mluvit o chlebu a víně přítomnosti. Toto víno kněží nevylévali, ale pili ho při posvátné hostině chleba a vína.
Hebrejský výraz, který se zde používá pro předkladný chléb, doslova zní „lechem ha panim“. Slovo, které obvykle vyjadřuje přítomnost, je ve skutečnosti hebrejské slovo znamenající tvář (panim), jinak používané i při stvoření člověka k Božímu obrazu. Při stvoření člověka Bůh říká: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem (na náš obraz) podle naší podoby.“ (Gen 1,26). Hebrejština zde užívá slovo Panim = tvář, obličej, to, co je nyní nezakryté a obrácené ke mně. Být stvořen „k obrazu Božímu“ tedy znamená „být obrácen tváří k Bohu“, „dívat se Bohu do očí“ a reprezentovat, zjevovat, zpřítomňovat Boha ve stvořeném světě. (M. Balabán: Hebrejské člověkosloví str. 22) Tedy chléb přítomnosti není nic jiného než chléb Boží Tváře. Tímto způsobem je tento chléb viditelným znamením Boží Tváře nebo Boží přítomnosti.
Chceme-li najít v Písmu oporu pro tento význam, musíme si vzpomenout na přesný okamžik, kdy byly lidu dány předkladné chleby poprvé. Tento příkaz dostal Mojžíš hned po nebeské hostině, na které měl účast spolu se staršími na vrchu Sinaj (srov. Ex 24). To, že se tyto dvě události odehrály tak krátce po sobě, je důležité, protože vyprávění o nebeském stolování zdůrazňuje, že přitom, jak jedli a pili, zároveň viděli Boha: „Mojžíš, Áron, Nadab, Abiu a sedmdesát ze starších Izraele vystoupili a uviděli Boha Izraele… Ale ani na vyvolené ze synů Izraele nevztáhl svou ruku; uviděli Boha a jedli a pili.“ (Ex 24,9-11)
Babylonský talmud (Berachat 17a) říká: „V příštím světě není jedení a pití … ale spravedliví sedí s korunami na hlavách krmíc se jasem Boží přítomnosti, jak se píše: „Uviděli Boha a jedli a pili.“ Jistý židovský odborník na SZ řekl, že v chlebu ve svatostánku je to Bůh „sám“ který jedná jako „hostitel, který se daruje svým věřícím a dodává jim Boží život a božskou sílu.“
V knize Leviticus se dozvídáme, že tento chléb a víno nejsou jen znaky Boží přítomnosti, ale jsou také znameními Boží smlouvy. Tento chléb reprezentuje posvátné pouto mezi Bohem a dvanácti kmeny Izraele: „Vezmeš bílou mouku a upečeš z ní dvanáct bochníků: každý bochník bude ze dvou desetin éfy. Položíš je před Hospodinem na stůl z čistého zlata do dvou sloupců, šest do sloupce. Na každý sloupec dáš čisté kadidlo; bude při chlebu na připomínku jako ohnivá oběť pro Hospodina. Ať je Áron před Hospodinem uspořádá vždycky v den odpočinku, a to ustavičně. To bude mezi Izraelci platit jako smlouva věčná. Budou patřit Áronovi a jeho synům, kteří je budou jíst na svatém místě; je to pro něho velesvaté, podíl z ohnivých obětí Hospodinových. To je provždy platné nařízení.“ (Lv 24,5-9)
Zde je třeba si všimnout hned několika věcí. Především vidíme, že chléb přítomnosti je jasně identifikován jako znamení „věčné smlouvy“ mezi Bohem a Izraelem, která byla uzavřena na Sinaji.
Za druhé, podle knihy Leviticus měl být chléb přítomnosti „pravidelnou“ či „ustavičnou“ obětí. Měl být ustavičným znamením toho, že ačkoli Izraelité již nejsou na hoře Sinaj, Bůh je stále s nimi. Dokud byl tento chléb ve svatostánku, měl se u něj neustále udržovat oheň menory, tak jak je tomu dodnes u našich svatostánků. Pokaždé, když levité vynesli zlatý stůl ze svatostánku, měli ho zakrýt obalem či závojem (srov. Nm 4,1-7).
Za třetí, chléb přítomnosti nebyl jen symbolem, byl také obětí. SZ znal jak krvavé, tak i nekrvavé oběti. Chléb přítomnosti byl druhem nekrvavé oběti, známé v hebrejštině pod jménem minhab, proto se na něj kladlo kadidlo jako symbol oběti. Prorok Ezechiel tento zlatý stůl označuje slovem „oltář“ (Ez 41,21-22) Jinými slovy, tento chléb byl zároveň pokrmem i obětí. Byl to dar od Boha jeho kněžím (ve formě pokrmu) a obětí kněží jejich Bohu (ve formě oběti).
Za čtvrté, chléb přítomnosti nebyl jen takovou běžnou obětí. Byl tou „nejsvětější“ obětí, kterou v sobotu přinášel velekněz jako kněžskou oběť. Před zničením chrámu se každý týden sobotní bohoslužba soustřeďovala na přinášení oběti čerstvého chleba přítomnosti a požívaní odnesených chlebů kněžími „na svatém místě“. Tato oběť se odváděla od Melchisedeka, který podle židovské tradice byl vlastně Sem, prvorozený syn Noema. Nějakým tajemným způsobem sahala až k počátku lidstva.
V Mišně rabíni píší, že pecne chleba přítomnosti měli na okrajích rožky sestávající z kousků těsta, které byli zatočené do hora do podoby býčích rohů (Mišna, Menachot 11,4). Díky rohům vypadal chléb jako bronzový obětní oltář, který byl na vnějším nádvoří chrámu, což podporuje biblický popis tohoto chleba jako čehosi, což bylo zároveň znamením i obětí. Kromě toho se dozvídáme, že někteří rabíni věřili, že v momentě, kdy chléb přítomnosti obětovali kněží jako oběť, stalo se s ním něco mimořádného. Dříve mohl být položen na mramorovém stole, ale poté, co kněží tento chléb zasvětili Bohu, mohl se klást už jen na zlatý stůl. „…protože co je svaté, musí být z úcty vyvýšeno a ne poníženo. A uvnitř byl zlatý stůl, na kterém byl položen chléb přítomnosti neustále“ (Mišna, Menachot 11,7).
Tento obřad jasně ukazuje, že pro starověké židy byl chléb přítomnosti po svém obětování mimořádně posvátný (Kadoš – oddělený, konsekrovaný). Když kněží vynesli tento chléb ze svatyně, položili ho na „zlatý stůl“, aby ho mohli společně sníst (Mišna, Menachot 11,7).
V Ježíšově době židovští muži žijící v Izraeli třikrát v roce na svátky vystupovali do Jeruzaléma a do chrámu: na svátky Paschy, svátky týdnů a na svátek Stánků. Tento zvyk pramenil ze závazného Božího zákona daného Mojžíšovi: „Všechno, co je u tebe mužského pohlaví, ukáže se třikrát do roka před tváří všemohoucího Pána, Boha Izraele“ (Ex 34,23; 23,17). V Hebrejském originálu doslova čteme: „Vše, co je u tebe mužského pohlaví, se třikrát do roka podívá na Tvář Všemohoucího Pána, Boha Izraele.“ Je zde znovu užito slovo „panim“. Zachoval se popis jednoho zvláštního zvyku: „Oni (kněží) ho (zlatý stůl) zvykli zvednout do výšky a ukazovat chléb přítomnosti těm, kteří přicházeli na svátky. Přitom jim říkali: „Hle, Boží láska vůči nám!“ (Babylonský talmud, Menachot 29a)
Židovský biblista a historik Israel Knohl o tom píše: „Zdá se mi, že mudrci se trochu odklonili od zažitého zvyku a dovolili vystavovat tento kus chrámového zařízení před poutníky proto, aby jim umožnili naplnit jejich povinnost „vidět Tvář“. Nebo jinak řečeno, vystavení těchto svatých předmětů před velkým zástupem vytvořilo zkušenost veřejné teofánie. Izraelité, kteří toužili po nádvořích chrámu se ptali: „kdy už budou hledět na Boží tvář“ (srov. Ž 42), takto uhasili svou duchovní žízeň a naplnili přikázání Tóry, které žádalo, aby „třikrát do roka každý muž viděl Tvář Všemohoucího Pána, Boha Izraele.“ (Ex 34,23)
Dr. Kreft: „Pokud se katolíci v tomto mýlí a protestanti mají pravdu – pokud toto jsou jen posvátné symboly, katolíci nejsou jen modláři, ale nejhloupější modláři v historii. Oni se klanějí chlebu a vínu, myslí si, že to je všemohoucí Bůh. Jak mohou být tak hloupí, a co je důležitější, jak je mohl Duch Svatý tak uspat na 15 století a čekat, až nám protestantští reformátoři řeknou, že to byl omyl?
Na druhé straně, pokud katolíci mají pravdu, pak my protestanti, kteří nevěříme v reálnou přítomnost Krista v eucharistii, nám chybí nejúžasnější a nejzarážející a nejintimnější spojení s Bohem, jaké je možné v tomto životě. Jako bychom manželství snížili na přátelství. Tak tohle mě opravdu trápí. A nevím, co s tím.“ (Dr. Kreeft, profesor filozofie, předtím než konvertoval z kalvinismu na katolickou víru.)
Zpracované podle “Ježiš a židovské korene Eucharistie.” Brant Pitre