V dnešním prvním čtení z knihy Sirachovcovy, jsme slyšeli výrok: „Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde.“ Podobná myšlenka zaznívá z evangelijního podobenství o celníkovi a farizejovi v chrámu. Pokora je velmi potřebná ctnost. Samo Písmo sv. Praví: „Pyšný se Bohu protiví, ale pokornému dává svoji milost!“ Pán Ježíš v dnešním evangeliu odhaluje ještě jednu naši nemoc, kterou trpíme možná více my lidé chodící do kostela, než lidé zvenčí. Toto podobenství je adresováno lidem, kteří si myslí, že jsou spravedliví, a pohrdají ostatními. Tato duchovní choroba, má dva symptomy: Je to přesvědčení o vlastní spravedlnosti a pohrdání ostatními.
Zkoumejme přesvědčení o vlastní spravedlnosti. Blažený člověk, který toto přesvědčení nemá, protože ho nelze nijak urazit. O sv. Klementovi Maria Hofbauerovi se říká, že když chodil po Vídni a žebral peníze pro chudé, o které se staral, v nějaké hospodě mu nějaký opilec plivl do tváře. Jeho reakce na toto ponížení byla: „Toto patří mě, ale nyní dej něco mým chudým!“ Myslím si, že to, co ústy vyjádřil, to měl také v srdci, přesvědčení o své hříšnosti. U všech skutečných svatých, nacházíme podobný prvek. Kdo se dobře zná, kdo zná svoji hříšnost, pohrdá sebou a šlape po své domnělé velikosti. Skutečné uznání vlastní hříšnosti je cestou k dokonalé radosti, tak jak ji učí sv. František.
Člověk, který má vědomí o vlastní spravedlnosti, neustále trpí, protože má pocit nedocenění. Stále mu kdosi ubližuje tím, že mluví o jeho chybách. Všichni, kteří přicházíme na tento svět, se rodíme s určitou iluzí „dobrého člověka“. My všichni, alespoň na počátku duchovního probuzení si myslíme, že jsme spravedliví a dobří lidé. Ostatní jsou zlí! To vidíme a uznáváme, ale o sobě jsme přesvědčeni, že jsme dobří, i kdyby všichni okolo nás, tvrdili opak. Někdy si tuto iluzi „dobrého člověka“ křečovitě snažíme udržet za každou cenu. Zlobíme se na každého, kdo nám ji bere. Takový problém nastupuje i v manželství. Když se dva mladí lidé berou, velmi často se snoubí jeden iluzorní obraz s druhým iluzorním obrazem. Velmi často si člověk nebere skutečného člověka, ale bere si iluzi o člověku. Když potom, v rámci společného života odkrývají hříšný charakter jeden druhého, pak už není síly k lásce. Milovat hříšného člověka dokáže jen svatý Bůh.
Z tohoto nesprávného vědomí své spravedlnosti, vyplývá i ten druhý stupeň nemoci – pohrdání druhými. Kdo z nás nemá někoho, kým by nepohrdal, někoho o kterém by mohl říci tak, jako farizej z podobenství: „Bože děkuji ti, že nejsem jako on“. Možná to nahlas nevyslovíme, ale nosíme to ve svém srdci. Kdybych se zeptal kohokoli z vás, aby upřímně řekl, koho považuje za nejlepšího, nejmoudřejšího a nejspravedlivějšího člověka, málokdo by ukázal na svého souseda. Skutečná pokora nám dává milost vidět a uznat dobrotu svého bližního. Pyšný pohled je jako pohled z výšky 20 km. Z takovéto perspektivy i velehory ztrácejí svůj majestát. Pokorný pohled, je pohled se země. Z takovéto perspektivy jsme schopni vidět krásu a vznešenost.
Dnešní podobenství nám ukazuje, v jakém postoji se máme blížit k Bohu. Je omyl dostavit se k Bohu s vědomím vlastní záslužnosti: „Pane Bože, dřív než k tobě přijdu, vyslechni si, kdo jsem já?“ Takovým způsobem si navzájem neříkáme pravdu my lidé, ale před Boží tvář musím jít úplně v jiném postoji. Poznání vlastní hříšnosti je cestou, na které pocítíme bezmoc, stát se vlastními silami lepšími. Oplakávání vlastní hříšnosti, je podle duchovních otců výrazem intenzivní zkušenosti s Bohem. Tak např. říká sv. Izák Syrský: „Kdo zná své hříchy, je větší než ten, kdo svojí modlitbou vzkřísí mrtvého. Kdo hodinu pláče a vzdychá nad sebou, je větší než ten, kdo vyučuje celý svět. Ten, kdo zná svoji vlastní slabost, je větší než ten, kdo viděl anděly. Kdo v samotě zkroušeností následuje Krista, je větší než ten, kdo se těší přízni plných kostelů.“
Všichni jsme hříšní a je znakem duševního zdraví, když si někdo svou hříšnost a omezenost uvědomuje. A je znakem duševní nemoci, když někdo nechce uznat svoji omezenost a hříšnost. Dělá se bohem na zemi. Podobenství říká: „Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mě hříšnému!“ Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Jak se člověku lehčeji umírá a trpí ve vědomí vlastní hříšnosti a zaslouženosti všeho zla? Když jsem chodil po nemocnici, často jsme viděl ty, kteří měli vědomí vlastní záslužnosti, jak nedokázali přijmout skutečnost vlastní smrti, skutečnost toho, že jsme odsouzeni k smrti, neboť jsme hříšný. Když člověk uzná vlastní hříšnost, přestává se divit Božím navštívením, a i smrt chápe podobně, jako sv. František, jako sestru, která mě definitivně vysvobodí z tohoto hříšného způsobu bytí.
Věnec spravedlnosti, o kterém mluví sv. Pavel v listu Timotejovi, nepochází z vědomí vlastní záslužnosti, ale je určen pro ty, kteří s láskou čekají na Pánův příchod. Sv. Pavel na mnoha jiných místech ve svých listech mluví o sobě, jako o největším hříšníkovi, který ale miluje Krista, svého Pána a Spasitele. A toto je také cesta pro nás. Pouze zamilovanost do Krista vysvobozuje ze zajetí egoizmu, abychom konečně nevěřili sebe, ale Bohu.