V dnešním evangeliu jsme slyšeli jako Pán Ježíš říká učedníkům: „Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše?“ Pán Ježíš mluví o věrnosti a o jejím ovoci. Bůh zkoumá naši věrnost. Bůh je Láska a věrnost vyplývá z Lásky. Bůh sám se představuje jako Věrný. Mojžíš říká: „Poznej tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh, Bůh věrný, zachovávající smlouvu a milosrdenství do tisícího pokolení těm, kteří ho milují a dbají na jeho přikázání.“ (Dt 7,9) Podobnou zkušenost vyjadřuje i sv. Pavel v druhém listu Timotejovi: „Věrohodné je to slovo: Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít. Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout. Zapřeme-li ho, i on nás zapře. Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“ (2 Tim 2,11-13) Věrnost je základem i požadavkem každé lásky a Bůh je Láska, je tedy i Věrnost.
Pokušení napadají právě tento požadavek lásky. Když se v knize Genesis popisuje pokušení Kaina ke vraždě jeho bratra Ábela, tak je ďábel líčen jako šelma, která číhá u dveří domu a chce se zmocnit člověka. Bůh však Kaina poučuje, že může nad pokušením zvítězit, že nemusí zhřešit. Ukazuje se i to, co si dnešní křesťan neuvědomuje, že hřích nespočívá jen ve spáchání zlého skutku, ale každý těžký hřích způsobuje, že si člověka obsadí nějaký démon a člověk, který má být Božím chrámem, se najednou stane příbytkem démonů. Zda to necítíte při sledování nějakého hloupého filmu, jak se vás najednou zmocní nečistý duch. Dříve jste se dokázali modlit, po hříchu se už tak jako před ním modlit nevíte. Nevěrnost způsobuje, že se před Bohem začnem cítit trapně a nesvůj, asi tak jako se cítí nevěrný manžel při své milující ženě.
Sv. František vyslovil pravidlo: „Každé překonané pokušení je jako snubní prsten, kterým se Pán snoubí s duší svého služebníka.“ Každé překonané pokušení umocňuje lásku. Platí to i v manželské lásce, ale platí to i ve vztahu k Bohu. Pokušení nemusí nutně končit naší porážkou. Sv. Pavel v prvním listě Korinťanům říká: „A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ (1 Kor 10,12-13) I když přicházejí na nás různé pokušení, jsou to jen zkoušky v rámci našich sil. Když se v té chvíli obrátíme k Bohu, zjistíme, že je zde východisko ze zkoušky, že nemusíme zhřešit. Pokušení často nabízí okamžitou, ale krátkodobou příjemnost, ale po ní následuje dlouhodobá nepříjemnost. Vítězství často spočívá v přijetí krátkodobé nepříjemnosti, ale po ni následuje dlouhodobá blaženost a klid. Znovu budu citovat sv. Františka: „Krátká je (hříšná) rozkoš, trest však věčný, utrpení nepatrné, sláva bez konce.“
V Zjevení nacházíme tuto výzvu: „Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou, a budete mít soužení po deset dní. Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života.“ (Zj 2,10) Za věrnost Bůh slibuje odměnu. Za věrnost v nespravedlivé mamonu, dostaneme pravé bohatství. Za věrnost v cizím, dostaneme to, co je naše? Tento hmotný svět Pán Ježíš nazývá nespravedlivou mamonem. Někdy říkáme: „Tento svět je zkažený a zde se nedá žít čestně, ale až umřu, pak se budu chovat čestně.“ Pán Ježíš nás však vyvádí z tohoto omylu. Strom padne na stranu, na kterou se celý život nakláněl. Podobně stáří zafixuje člověka v tom, čemu celý život žil. Bůh už nyní zkoumá naše životy a dívá, zda jsme poctiví a věrní. Snadno by bylo být věrným, kdyby nás nic nepokoušelo, ale věrnost se dokazuje právě vytrvalostí v pokušeních. Pán Ježíš říká: „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu!“ Sloužit máme jen Bohu ale i tuto nespravedlivou mamonu máme posvěcovat dobrým životem, máme ji použít k Boží službě. Čím těžší je život kolem, tím více může zazářit láska v našich duších a skutcích.
Sv. Maximilián Kolbe dokázal žít Kristovu lásku uprostřed pekla koncentračního tábora, podobně sv. Terezie od Kříže (Edita Steinová), nebo mnozí jiní křesťané, jejichž jména ani neznáme. Někdy se mylně domníváme, že svatí se rodily pouze v mimořádně vhodných a přejících dobách. Když však dobře sledujeme životy svatých, zjistíme s překvapením, že velmi často žili a působili ve velmi těžkých poměrech. Ale mocí Boží se posvětili právě těmito potížemi.
Pán Ježíš nám svým učedníkům jemně vyčítá, že synové tohoto světa vědí být chytřejší ve svých věcech, jako my křesťané v Božích podnicích, pokud vůbec ve jménu Božím podnikáme. Kolik sportovců a umělců denně trénuje za deset minut potlesku a nějakou kovovou medaili a nám je zatěžko odříct si to, co evidentně škodí naší duši a často už i našemu tělu. Nekoukat televizi, když víme, že po tom filmu nám duchovně nebude dobře, že budeme náchylnější k hříchu. Oni to dělají za deset minut potlesku a v našem případě jde o věčně uznání u Boha a trvalý potlesk nebes. Toto bolí srdce Pána Ježíše, že my, kteří se rádi nazýváme křesťany, nevíme se docela nasadit pro Boží i naše Království. V tomto světě jsme jen dočasně a kolik do něj investujeme námahy a je nad slunce jasnější, že jednou z něj budeme muset odejít. Investujme do věčnosti již nyní. Ukládejte si nehynoucí poklady, které rez nezničí a zloději neukradnou. Nad každým pokušením můžeme zvítězit ve znamení kříže, nejen tím, že se pokřižujeme, ale tím, že přijmeme krátké utrpení – sebezapření. Když dobrovolné přijímáme kříž, stává se pro nás posvěcením. Následujme Krista nejen v jeho radostných tajemstvích, ale také v Kříži, abychom skrze bolestné tajemství měli účast na jeho Slávě. Amen