Jestliže jste chodili na bohoslužby v průběhu Velikonočního období a často a pozorně sledovali bohoslužbu slova, určitě jste si všimli, že se téměř o ničem jiném tak často nemluvilo ve Skutcích apoštolů, jako o Duchu Svatém a o jeho projevech. Celé období po Vzkříšení Pána, jsme prožívali v očekávání Ducha. Dnes si připomínáme jeho Seslání. Je to klíčový moment v životě Církve. Někteří jej nazývají momentem jejího narození. Ale nejde tu jen o církev jako společenství. Jde tu i o každého jednoho jejího člena.
O Svátcích Letnic si Židé připomínali „dar Zákona na vrchu Sinaj“. A tak, jako je zjevení Božího zákona na vrchu Sinaj podstatným základem Judaizmu, tak můžeme říci, že podstatným základem křesťanského náboženství je „dar Ducha“ o Letnicích. Bez Ducha zůstává křesťanství na úrovni Judaizmu. Bez Ducha není a neexistuje žádná vnitřní změna člověka. Člověk zůstává vnitřně zlý, i když možná pod vlivem Kristova učení, jasněji rozlišuje mezi dobrem a zlem. Chápe, co je dobré, ale nemá v sobě sílu k následování.
Boží Slovo se Vtělilo do člověka mocí Ducha Svatého. Člověk není schopen počít Boží Slovo svými lidskými silami. Duch Svatý je bytostnou dobrotou Boha, podstatným Dobrem. Obrazem Ducha Svatého je polibek, objetí, prsten. Tím, co je pro člověka objetí v manželství, to v Tajemství Nejsvětější Trojice představuje Duch Svatý. On je Vzájemnost Otce i Syna. On je Láska, jež vychází z Otce i Syna. On je Božím teplem. Duch Svatý je zážitek Boha v lidském srdci. Je to zážitek radosti z Boha a zároveň zážitek schopnosti milovat tak, jak miluje Bůh. Duch Svatý je Božský Vztah a zároveň plně Osobní Vztah. Jedinečný a jedině správný Vztah k Bohu, k lidem i ke stvořeným věcem. Proto právě Duch Svatý, napravuje naše pošramocené vztahy. Těžiště našich hříchů nespočívá ve stvořených věcech, jenž samotné Boží Slovo prohlašuje za dobré, ale ve zlých a nesprávných vztazích. Proto i Spása světa spočívá v nápravě těchto vztahů.
Jak poznáme, že je v nás přítomen Duch Svatý? Toto je opravdu klíčová otázka. Jsem, anebo nejsem veden Duchem Svatým? Přítomnost Ducha Svatého v lidech, můžeme poznat podle jeho ovoce. Sv. Pavel ve svém listu Galatským, vyjmenovává devět druhů ovoce, které jsou znakem přítomnosti Ducha Svatého v člověku: „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (Gal 5,22-23).
Sv. Hilárius učí, že: „Duch Svatý se dává toliko, kolik ho chce kdo přijmout a usadí se do takové míry, v jaké se někdo snaží si ho zasloužit“. P. Richard J. Hauser, SJ. tvrdí podobně: „Ve stupni, v jakém se naše srdce pohybují směrem k touze milovat a sloužit Bohu a bližním, jsme pod vlivem Ducha Svatého; a naopak ve stupni, v jakém se hýbeme od této touhy, nejsme vedeni Duchem Svatým.“ Tato „definice” přítomnosti Ducha Svatého v nás, potřebuje několik doplňujících poznámek“.
Jde tu o odstupňování přítomnosti Ducha Svatého v nás. Opravdu, není možné se na jeho přítomnost v nás dívat podle zásady buď – anebo. Buď je anebo není. Je tam možné stupňování, nebo jinými slovy růst. V Duchu Svatém je možné a nutné růst. Růst v Duchu je proces, dynamika. Když mluvíme o Duchu Svatém, musíme se zbavit jednoho mylného přesvědčení, že jsme problém Ducha Svatého vyřešili jednou provždy tím, že jsme byli při svátosti biřmování. Křest a biřmování, jsou vstupem do Tajemství Ducha Svatého, ale přijetí Ducha Svatého, není jednorázový proces. Duch Svatý je Nekonečný Bůh, a proto se mu můžeme stále více a více otevírat. Podle východních otců, je smyslem křesťanské existence „nabytí Ducha Svatého.“ Sv. František z Assisi, klade touhu po Duchu před touhu po vzdělání. „Bratři mají usilovat o to, aby měli především Ducha Pánova a jeho účinky, tedy trpělivost v pronásledování, lásku k nepřátelům, pokoru.“ Duch Svatý je skutečný bohatstvím, tedy vlastněním Boha.
Duch Svatý vstupuje do nás v takové míře, v jaké svoji lidskou vůli podrobíme vůli Boží. Duch Svatý vstupuje do nás vždy tehdy, když chceme Boha. Celý problém našeho duchovního života je právě v tom, že neumíme radikálně chtít Boha. A to buď proto, že ho nepoznáme, anebo proto, že lpíme na své vůli, která je nakloněna k pozemským a viditelným věcem. Problém úspěšného duchovního života je v tomto: „chtít Boha, který se zjevuje ve svém Slovu!“ Vylití Ducha a očištění naší mysli i srdce od hříšných postojů velice úzce souvisí. Právě proto je důležité uvést do souladu, sladit svou bytost co nejvíce se Slovem Božím. Proto potřebujeme často brát do rukou Boží Slovo a zkoumat svůj život, zkoumat, co se Bohu líbí a za toto se modlit a toto chtít.
Při zkoumání Ducha, zda je v nás, se především soustřeďme na kvalitu srdce. Nejlepším kritériem, jež vypovídá o kvalitě našeho Ducha, jsou naše touhy. Touha po lásce a službě Bohu a bližním, která vychází z našeho nitra, je základním kritériem na rozeznání toho, zda Duch Svatý v nás působí. Dobrá touha je předpokladem spolupráce s Duchem Svatým, ale zároveň je i výsledkem, dílem Ducha Svatého. Touha je podstatným prvkem v procesu rozlišování. Je mnohem spolehlivějším kritériem než city. Jednoho dne se můžeme probudit s chřipkou a vůbec se nemusíme cítit být přitahováni ke službě Boha a bližnímu, avšak přesto si to stále přejeme. Touha je dokonce spolehlivějším kritériem, nežli vnitřní pokoj.
A naší touhou musí být milovat a sloužit. Naše touhy musí být provázeny skutky. I když skutky nejsou nejdůležitější a nejsou na prvním místě podle Ježíše, přece jsou důležité. Skutky jsou totiž ovocem Ducha, projevem, že žije v nás. A pokud je v nás opravdu Duch Svatý, potom jsou zde i skutky. Evangelia už ani nemohou být v tomto jasnější. U Lukáše je Ježíšovo vyprávění o přikázáních lásky, ilustrováno příběhem o milosrdném Samaritánovi. Také na konci, při posledním soudu, jediným kritériem bude služba.
Touha po růstu v lásce a službě Bohu a bližnímu, nás postupně vnitřně přetváří. Žádná touha nemá větší šance být vyslyšena, než právě tato, protože tu jde o touhu po svatosti. Je to tak, že čím více věcí v našem nitru je přeměněno, tím silnější je v nás i hlas Ducha Svatého a tím slabší je v nás hlas zla. Na začátku duchovního růstu, je to naopak a proto musíme při snaze o dobro, překonávat tak obrovskou námahu. A tak se může po čase stát, že konání dobra, se nám stane jakoby druhou přirozeností, tak, jak tomu bylo v případě Matky Terezy.
Na závěr slova sv. Basila Velkého: „Skrze Ducha Svatého, se dává návrat do ráje, vstup do nebeského království a návrat do stavu adoptovaných synů: dává se odvaha nazývat Boha svým Otcem, umožňuje se mít účast na Kristově milosti, nazývat se synem světla a mít podíl na věčné slávě“. Amen.