„Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, (na dědictví) skvělé a trvalé. (Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás ve svém velkém milosrdenství, vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých, znovuzrodil pro živou naději, že dostaneme neporušitelné, neposkvrněné a nevadnoucí dědictví.)“ Těmito slovy k nám dnes promlouvá sv. apoštol Petr. Předmětem zvelebování apoštola Petra je „Boží milosrdenství“. A toto Boží milosrdenství se neprojevilo nějakým malovaným obrazem a ani viděním ale evidentním Božím skutkem „Vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých“. Nelze ho zúžit na malbu a ani nespočívá v úctě k nějakému obrazu. Projevilo se i v našem vnitřním životě, protože tento Boží čin v nás zapaluje naději. Jsme znovuzrození pro „živou naději“.
Podívejme se nejprve na to, co je to beznaděj, abychom pochopili, co je to živá naděje, ke které jsme povolání? Beznaděj to je jakási duchovní kapitulace. Kapitulace před skutečností takovou jaká je. Nejsme šťastní, ale jaksi nešťastně a zoufale vyrovnaní. Vyjádříme to slovem: „S tím se už nic nedá dělat!“ Beznaděj zastavuje každý pohyb a každou snahu. Naopak! Naděje je motorem duchovního života. Naděje je hnací silou života. A tato naděje je dokonce živá, samá má v sobě sílu vzrůstu. Bůh ji potvrzuje i tím, že nám dává účast na svém Duchu. Dokonce očekáváme splnění blažené naděje a příchod našeho Pána Ježíše Krista.
Apoštol Petr možná právě ve chvíli, když viděl mučení Ježíše, a když vírou poznal, že Ježíš je skutečně Boží Syn, vnímal propast lidské zloby a zároveň se bál, že i on bude s tímto špatným světem zničen. Možná právě tehdy ho chytlo pokušení k beznaději. Vždyť on sám se nezachoval lépe, když Pána zapřel. Ale Boží odpověď na největší lidský zločin byla úplně jiná, než očekávali spravedliví všech dob. Nepřišel trest, ale odpuštění hříchů. Nepřišla záhuba, ale pozvání do nebe, namísto spravedlnosti se zjevilo milosrdenství. My jsme spáchali superzločin a Bůh udělal Nejúžasnější dobrý skutek, vzkřísil Krista pro naše ospravedlnění. Bůh se zjevil jako Odpuštění a Spása.
Situace, kterou prožíváme dnes po Vzkříšení Páně se velmi podobá té, kterou prožívali Jákobovi synové, když se jim dal poznat, po jejich příchodu do Egypta, jejich bratr Josef. Oni mu způsobili mnoho zla a prodali ho do otroctví a on se milostí Boží stal zachráncem – doslova Spasitelem – Egypta a celého světa. Když se dal poznat svým bratřím, zalekli se a byli zděšeni a čekali spravedlivý trest. On k ním však místo toho mile promluvil: „Já jsem Josef, váš bratr, kterého jste prodali do Egypta. A nyní se netrapte a nesužujte, že jste mě sem prodali, neboť Bůh mě sem poslal před vámi, abyste zůstali naživu. Proto mě Bůh poslal před vámi, aby váš rod zachoval na zemi a aby ho mimořádným zásahem zachoval při životě. A takto ne vy jste mě sem poslali, nýbrž Bůh. On mě udělal faraonovým poradcem panem nad celým jeho domem a vladařem nad celou egyptskou zemí. Pospěšte se a jděte k mému otci a řekněte mu: Toto odkazuje tvůj syn Josef: “… přijď ke mně a neodkládej”. …„Vy jste sice snovali proti mně zlo, ale Bůh to obrátil na dobro, aby uskutečnil to, co je dnes, aby zachránil život mnoha lidem. Jen se už nebojte! Já se budu starat o vás i o vaše děti!“
Tedy stručně řečeno: „Vy jste mysleli na zlo, ale Bůh to promyslel na dobro.“ Toto je síla a čistota Božích myšlenek. A toto se děje i s Křížem. Bůh Největší zločin, kterým je Ukřižování Bohočlověka, promyslel na dobro. Promyslel ho ve svém srdci. Promyslel ho spolu se svým Synem. V Janově evangeliu jsou zaznamenány tyto Ježíšova slova: „Otec mě proto miluje, že já dávám svůj život, a zase si ho vezmu. Nikdo mi ho nebere, já ho dávám sám od sebe. Mám moc dát ho a mám moc zase si ho vzít. Takový příkaz jsem dostal od mého Otce.“ (Jan 10,17-18)
Bůh i tento Největší zločin, kterým je Ukřižování Božího Syna, promyslel na dobro. Na tomto kříži se zrodila úpěnlivá prosba o odpuštění: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!“ A Otec vyslyšel prosbu svého Syna. A nejen, že můžeme skrze jeho krev doufat v milost odpuštění našich hříchů, ale Bůh ho také vzkřísil pro naše ospravedlnění.
Kristovo Vzkříšení je radikální obnovou všech věcí. Bůh stírá nejen náš hřích, ale i naši vinu. Bůh nechce, abychom k němu přistupovali s pocitem viny, pokud jsme svůj hřích vyznali. Bůh chce spasit všechny lidi. Ve vzkříšení Páně mizí předmět naší viny. Vzkříšením Krista jsme znovuzrozeni pro živou naději. Už minulou neděli jsme slyšeli: „Bůh ho vzkřísil pro naše ospravedlnění.“ Ve vzkříšení Krista Bůh dokonale ničí náš hřích. Po vraždě nezůstaly stopy, jen rány, které jsou Kristovou trofejí a patří k jeho oslavení. Nicméně z těchto ran vyvěrá pro nás spása .
Přežít tajemství Kristova vzkříšení můžeme v každé svaté zpovědi, vždyť Bůh nás vrací do stavu nevinnosti. Bůh nelikviduje jen hřích, ale i lidskou vinu. Člověk není schopen nést svou vinu před Bohem a Bůh ani nechce, aby se člověk, který se k němu obrátil, stále cítil vinen. Ježíš po svém zmrtvýchvstání nechce, abychom se trápili nad tím, co všechno zlé jsme udělali. Máme se s vírou dívat na jeho kříž. Bůh nás učí dívat se s vírou na skutečnost smrti a bolesti, ale zároveň dívat se s vírou i na své hříchy. Pokud své hříchy přiznáváme a litujeme, pokud se z nich v síle Kristova zmrtvýchvstání snažíme povstat, Bůh se oslaví ještě i v nich. A možná právě oni budou příčinou, že se zjeví nekonečné Milosrdenství Boží. V Listu sv. apoštola Římanům nacházíme i tuto myšlenku: „Bůh totiž všechny uzavřel pod neposlušnost, aby se nad všemi slitoval.“ Rim 11,32
V dnešním evangeliu nacházíme Boží odpověď na náš hřích. Ježíš nám všem ohlašuje „Šalom“ – Pokoj. Všem nám přináší pokoj. A apoštolové od něj dostávají zvláštní poslání, aby hlásali pokání na odpuštění hříchů po celém světě, skrze Ježíše Krista. Svatý Pavel to pozdější nazve službou smíření. Tato služba smíření vyplývá z Ducha , jehož apoštolové přijali od Zmrtvýchvstalého Krista: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu neodpustíte, budou zadrženy.” Bez pomoci Ducha by apoštolové nevěděli posoudit hříšnost člověka. Všude tam, kde existuje opravdová lítost, ohlašuje se odpuštění hříchů, ale tam, kde není snaha o opravdové obrácení se hříchy nepromíjí.