V tomto týdnu jsme mohli slyšet mnoho Ježíšových výpovědi o Nejsvětější Svatosti oltářní. Všechny vyznívají proti jen symbolickému významu večeře Pána, jak ji chápou někteří protestanti. Kdyby to Ježíš myslel jen symbolický, proč dovolil, aby tolik učedníku odešlo s výčitkou: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ Přestože se mnozí na Ježíšových slovech pohoršili, On z nich neslevil, neustoupil a nic nevysvětluje. Je to skutečně Znamení víry, o které Židé na začátku tohoto příběhu prosili, ale ne v tom smyslu: „Udělej div, abychom uvěřili!“, ale ve smyslu: „Udělám Znamení, na kterém se ukáže vaše víra!“
Mnozí se pohoršili nad Ježíšovým výrokem: „Amen, amen, pravím vám nebudete-li jist tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“ Hebraizmus „tělo a krev“ vyjadřuje celou realitu Vtělení. Pán Ježíš říká Petrovi: „Blažený si Simon, syn Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev ale můj Otec, který je v nebi.“ Tedy v eucharistii nejde jen o mrtvé tělo a vylitou krev Ježíše Krista, ale jde o celou živou realitu Vtělení, které tímto způsobem chce pokračovat do nás. Skrze eucharistii my všichni máme účast na Vtěleni Božího Syna. Když si uvědomíme a skutečně přijmeme celý realismus této svatosti, může nás to šokovat. My vlastně žijeme z těla a krve Ježíše Krista!
V eucharistii se odhaluje mateřský rozměr Boha. Když se trošku nad tím zamyslíme, tak zjistíme, že prvních devět měsíců, které jsme strávili v matčině lůně, jsme se živili přesně tímto způsobem. Ježíš nás v sobě nosí jako plody, které rostou k novému a slavnému životu. Požíváním eucharistie máme v sobě život. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ Máme takovou úžasnou Svatost. V ní dostáváme záruku budoucího Vzkříšení. Nebuďme vlažní a lhostejní vůči tak úžasnému Božímu daru. „Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.“ Slovo „pravý“ ukazuje na ryzost těchto skutečnosti. Pravé je to, v čem není žádný podraz, co je plnohodnotné, co je dokonalé.
„Kdo ji mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ Skrze tuto svatost Kristus proniká do nás nejen duchovně, ale proniká do naší tělesnosti, uzdravuje ji a zušlechťuje, vymaňuje ji z moci hříchu. Když jsme v něm, tak nám již nehrozí žádné odsouzení. „Jako mne poslal živý Otec a já mam život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.“ Tento Život vychází z Otce. Ježíš žije z Otce a my žijeme z Něho. Otec nebeský je Slunce, ze kterého Kristus jako Chléb bere životní energii. Skrze eucharistii se přímo napojujeme na Otce a stáváme se jeho dětmi, protože těm, kteří Krista přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Je to svatost našeho zbožštění.
„To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ Držme se Pánova zaslíbení. Tak velké a mohutné jsou účinky eucharistie, že nebude ospravedlněn ten, kdo mohl a nepřistoupil. Kristus nám skrze eucharistii slibuje Vzkříšení, Věčný život, život v Něm, Sebe samého žijícího v nás, sílu pro oběť co našich všedních dnů. Víra v eucharistii se nezakládá na ničem lidském, protože nic lidské, nic rozumové, smyslové zde nepomůže, víra se zakládá výlučně na Božím Slově. Pokud je Kristus pro mě Boží Syn, pak každé jeho slovo je slovem Pravdy. Je to sám Ježíš, který koná toto tajemství. Je to Ježíš, který sám ujišťuje: „Vezměte a jezte z něho všichni, toto je moje Tělo.“ Ježíš věděl ve svém nitru, že jeho učedníci reptají a zeptal se jich: „Nad tím se urážíte? Co až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život Ale někteří z vás nevěří!“ Následek tohoto úžasného zaslíbení byl, že mnozí jeho učedníci odešli a více s ním nechodili. Druhá skupina na čele s Petrem ještě více přilnula ke svému Mistrovi: „Pane, ke komu bychom šli. Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svaty Boží.“ Toto je jediný správný přístup ke Kristu v eucharistii. Nejprve uvěřit a potom poznat. Přesně takto přistupujeme k lékům. Nejprve musíme uvěřit doktorovi, a když lék přijmeme, pak zakusíme a poznáme v sobě jeho účinky.
O sv. Františkovi z Assisi se říká, že: „Všechny tkáně jeho bytí hořely láskou pro svátost Těla Páně, a nedokázal si sám vysvětlit, jak mohl On mít vůči nám takovou blahosklonnost a lásku. Pokládal za znamení chladného pohrdání, kdyby nebyl přítomen alespoň jedné mše za den, když k tomu měl možnost. Často přijímal s takovou oddaností, že i druhých k oddanosti strhával. Tuto vznešenou svátost obklopoval takovou úctou, že přinášel v oběť všechny své údy, a když obětovaného Beránka přijímal, obětoval mu svého ducha v ohni, který stále hořel na oltáři srdce.“ (2 Cel 20).