Tajemství Nejsvětější Trojice tvoří ústřední tajemství naší víry a to až v takové míře, že naše náboženství ve srovnání s jinými monoteistickými náboženstvími, můžeme velmi přiléhavě nazvat „trinitárním náboženstvím“. Věříme sice v jednoho a jediného Boha, ale na základě Kristových slov, učíme, že jsou v něm tři Osoby. Věříme: „V Trojici jedné podstaty“. Boží osoby nedělí jediné Božství, ale každá z nich je Bůh. Tajemství Nejsvětější Trojice nám chce zvěstovat, že Bůh je nejen Nadskutečno ale i Nadosobno. U Boha je Láska podstatou jeho bytí.
Ježíš nám zjevuje, že tento jediný Bůh není samotář v sobě samém uzavřený, ale že tento jediný Bůh je více než Osoba. Bůh se zjevuje jako Společenství, jako Živý a Osobní Vztah. Boha lze zažít a poznat ve vztahu. „Kdo miluje, poznal Boha“, říká apoštol Jan. Bůh je jeden a přece mnohý, je sám a přece společenství, je sám pro sebe subjektem i objektem. Nemá nikoho, kdo by mu byl podobný a přece není Sám. Je nehybný a přece je svou podstatou tancem. Existuje mimo prostor a přesto všechno, co existuje, existuje v něm. Je absolutně jednoduchým bytím a zároveň je základem pro všechno složené. Bůh nesedí na svém trůnu jako tvrdý diamant, studený jako křišťál. Bůh je Život. „Otec“, „Syn“, „Duch Svatý“, nejsou jednoduchá jména, která označují způsoby Božího bytí; mezi sebou se navzájem reálně liší svými vztahy původu.
Tím, že se řečí víry označuje Bůh jménem „Otec“, naznačují se především dva aspekty: Bůh je prvopočátkem všeho a transcendentní autoritou a současně milující dobrotivosti a péčí o všechny své děti. Tato rodičovská Boží něžnost se může vyjádřit také obrazem mateřské péče, což poukazuje na osobní spojení mezi Bohem a jeho stvořením. Řeč víry čerpá z lidské zkušenosti rodičů, kteří jsou do jisté míry pro člověka prvními představiteli Boha. Bůh překračuje lidské rozlišování pohlaví. On není ani mužem, ani ženou, on je Bůh. Přesahuje tedy lidské chápání otcovství a mateřství, přičemž on je počátkem a mírou všeho: nikdo není otcem v míře, jak je jím Bůh.
Ježíš zjevuje, že milování a plození, které považujeme za nejúžasnější schopnosti dané člověku, nejsou prvotně lidskou vlastností, ale jsou podstatou samého Boha. Bůh je ustavičné Milování a Plodnost. Plození v Bohu je výrazem také pro Jeho Nekonečnost a Neohraničenost. Stvoření je jen odleskem toho, co se děje v samotném absolutním Božím bytí. Člověk i v tomto směru je jen obrazem Boha. Plození v Bohu můžeme připodobnit k dávání Informace. Ten, kdo dává informaci, nic neztrácí, ale ten, kdo ji přijímá, stává se bohatším. Bůh Otec dává Informaci o Sobě, tedy své vlastní Sebepoznání ve svém Božském Slově. Toto Slovo je stále plozené a milované. A v tomto Slově se Bůh dává svému stvoření.
V Janově evangeliu čteme: „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh!“ Toto Slovo je Boží Syn. Skrze Něho a pro Něho všechno je stvořeno. A my toto Slovo přijímáme, a skrze toto Slovo jsme proměňování a rosteme do podoby Otce, ale z Něho nic neubývá ale my jsme úžasně obohaceni. Vidíme, že plodnost v Bohu nezůstává jen v něm samém, ale v této Boží plodnosti je Spása světa. Člověk se na této Boží plodnosti může účastnit přirozeným plozením dětí ale ještě více hlásáním evangelia. Nic by nám nebylo prospěšné, kdybychom se narodili jako lidské děti, kdybychom se současně skrze přijetí Slova nestali dětmi Božími. Boží Slovo se sjednocuje s člověkem, neboť určení člověka, je „být Božím obrazem“, sloužit Bohu jako prostor jeho zjevení. Člověk má totéž určení ve světě jako Slovo v Trojici. Člověk je pozván, aby se přes něj zjevil Neviditelný a absolutně Transcendentní Bůh ve stvořeném světě.
Samotná víra v Nejsvětější Trojici je již evangeliem o Bohu – Lásce, o Bohu, který tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna. My všichni jsme byli stvořeni, ale On jediný je Zplozen. Když Bůh dal svého jednorozeného Syna tomuto světu, vylila se Boží Láska, Duch Svatý na všechny, kteří přijali Boží Slovo. Kdyby Bůh ve své podstatě nebyl společenstvím, nikdy bychom nemohli s ním vstoupit do kontaktu. Bůh by mlčel. Nikdy by nevzniklo žádné stvoření, protože ono vzniká Božím Slovem.
Bůh je věčná blaženost, nesmrtelný život, světlo bez soumraku, Dobro bez háčku a chce se svobodně, sám od sebe, podělit se slávou svého blaženého života. Takové je Jeho „dobrotivé rozhodnutí“, kterým nás ještě před stvořením světa předurčil ve svém milovaném Synu, „abychom skrze Ježíše Krista stali jeho adoptovanými Syny“ (Ef 1,4-5), abychom se „stali podobnými obrazu jeho Syna“ (Řím 8,29). Tento úmysl je „milost, kterou jsme dostali před věčnými časy“ (2 Tim 1,9-10) a ta pochází bezprostředně z Trojiční lásky. Rozvíjí se v díle stvoření, v celé historii spásy po pádu, v poslání Syna a Ducha, které pokračují v poslání církve.
Celá Boží ekonomie je společným dílem tří božských osob. Neboť tak, jak má Trojice jen jednu a tutéž podstatu, má jen jedno a totéž konání. Otec, Syn a Duch svatý nejsou tři principy stvoření, ale pouze jediný princip. Ale každá Božská osoba provádí společné dílo podle své osobní svébytnosti. Takto církev podle Nového zákona vyznává: „jednoho Boha Otce z něhož jsou všechny věci, jednoho Pána Ježíše Krista, pro kterého je všechno, jednoho Ducha svatého, ve kterém jsou všechny věci“. Jsou to především Boží poslání Vtělení Syna a Dar Ducha svatého, které zjevují vlastnosti Božích osob.
Teologie se stále snaží dovědět se a objevit něco víc o tomto životě, ze kterého se my všichni rodíme. Teologové si stále kladli otázku: „Co tyto tři Božské Osoby v jednom Bohu dělají?“ V definici trinitární dogmy, pocházející z koncilu ve Florencii (1442), která rozvíjí princip vzájemného přebývání Osob Nejsvětější Trojice, se toto vnitřní přebývání označuje řeckým slovem perichoresis. A právě toto řecké slovo: perichoresis (peri (řecky) = kolem, v blízkosti; khoreia – chorální = společný tanec) znamená: tančit, nebo tanec. Tři Osoby v jednom Bohu tančí obrazně řečeno „ve vzájemném objetí“, tři v jednom, Otec a Syn v Duchu svatém, těšící se jeden z druhého, těšící se z plnosti svého Života. Tanec je zde vyjádřením radosti z bytí a z Lásky.
Pokud je toto pravda a pokud my jsme boží děti, pak by to mělo platit i o nás. Pokud to je pravda, pak tanec musí být jádrem Boží kultury. Možná se nám to zdá bláznivé, protože už nejsme malé děti. A to je ale naše největší chyba. V africké Keni má toto tušení speciální význam. Jistý Afričan se vyjádřil, že jádrem africké kultury je tanec. Ne tanec kolem něčeho, ale tanec, ve kterém se muži a ženy, staří a mladí, těší a tančí a slaví své životy spolu v klidu, ve Společenství bez vzájemného strachu, nemyslí ustavičně jen na sebe samé. Na to, abychom byli schopni žít takový život, abychom byli schopni tančit na takovou hudbu, na to musíme být jako Trojice, Tři v Jednom, beze strachu jeden z druhého. Slovo a Duch jsou zasazeny do každého z nás jako stopy Trojice a oni jednoho dne jistě vzklíčí a my se vydáme na cestu, my občané Božího království, účastníci na Božím životě, bratři a sestry, kteří jsme se narodili, abychom spolu tancovali.