1. Zvěstování Páně (Homilie ve mši)
Abychom dokázali správně pochopit první čtení z proroka Izaiáše, musíme zkoumat, co předcházelo přislíbení Panenské Matky v 7. kapitole proroka Izaiáše. Kniha proroka Izaiáše předtím popisuje obléhání Jeruzaléma dvěma nepřátelskými králi, z nichž má Jeruzalémský král Achaz strach. V situacích, kdy se jedná o život a o existenci celého národa, si člověk sám nepomůže, jedině Bůh může pomoci. Ale král Achaz má problém a vážnou pochybnost: „Stojí Bůh o mě a má mě rád? Zajímá se o můj život a o mé problémy? Záleží mu na jeho lidu?“
A právě do tohoto jeho strachu a obav zaznívá zvláštní Boží nabídka: „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“ Prorok jménem Božím nabízí znamení, které má posílit víru krále. Izaiáš neříká: „Vyžádej si znamení od Boha!“ Ani neříká: „Vyžádej si znamení od mého Boha!“, ale: „Vyžádej si znamení od svého Boha!“ Chce tím říct, že se zde nejedná o Boha, který nemá ke konkrétnímu člověku žádný osobní vztah, dokonce se v takových situacích nedá vystačit ani z prorokova vztahu k Bohu, ale Bůh musí být tvým osobním Bohem, Bohem tvého života.
Možná je v tom naznačena i jemná výčitka. Přestože chodíme do stejného kostela a jsme údy téže církve, členy téže kongregace a komunity, posloucháme totéž Boží Slovo. Přece náš bůh, bůh našich představ, nemusí být stejný. Naše představa Boha je především tvarovaná zážitkem otce v rodině. Pokud byl náš otec správný člověk, tak nemáme problémy s vírou a láskou vůči Bohu, ale pokud selhal jako otec, nedokážeme důvěřovat Bohu. Teprve poté se naše představa upravuje podle toho, co jsme se o Bohu učili v náboženství, nebo co jsme osobně studovali. A právě krizové situace prověřují naši představu, zda je náš Bůh skutečně Živý a Mocný, nebo se zhroutí pod velikostí problému. Dokud neznáme Boha, jako svého osobního Boha, jako Boha s kterým sdílíme svůj život, jako Boha, který kráčí s námi a nese naše starosti, tak stále ještě nevím (neznám), co je to zbožnost a víra.
Bůh sám prostřednictvím proroka Izaiáše vyzývá krále, aby si vyžádal znamení, aby nepochyboval o Boží lásce a solidaritě s člověkem. Aby nepochyboval, že Bůh je stejně jeho osobním Bohem, jako je Bohem Abrahama, Izáka a Jakuba. Toto nabídnuté znamení má posloužit, aby člověk uvěřil v Boží Lásku, osobní Boží Lásku k sobě samému. Člověk se bojí tohoto znamení Lásky, neboť poznání Lásky zavazuje. Bůh nechce tvé peníze, tvůj majetek, tvé zlato, ale chce tebe. Chce, abys mu na poznanou Lásku odpověděl láskou, aby ses mu svobodně odevzdal. My se spíše podobáme rodičům, kteří se pokoušejí utišit své plačící dítě hračkou, aby se mu nemuseli věnovat osobně. Ale Boha nemůžeme oklamat náhražkou naší pozornosti a lásky.
Achaz se bojí žádat znamení Lásky, neboť to zavazuje: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ Navenek se nám tato odpověď může zdát správná. Vždyť i Pán Ježíš vytýká farizeům, že stále žádají znamení. Ale nezapomínejme, že tu sám Bůh nabízí Znamení, a proto je důstojně a správně ho přijmout. Prorok Izaiáš říká: „Slyšte dome Davidův! Což je vám málo zkoušet trpělivost lidí, že chcete zkoušet i trpělivost mého Boha?“ Prorok prožívá Boha, jako svého Boha – Boha, ke kterému má osobní vztah. Izaiáš mluví o Bohu podobně, jako zamilovaný, když řekne: „To je moje děvče!“ Izaiáš se nestydí za svého Boha. Položme si otázku na zamyšlení: prožívám Boha, jako svého Boha, nebo s ním nemám žádnou osobní zkušenost? Izaiáš obviňuje Izrael, že obtěžuje Boha. Jak a čím lze obtěžovat Boha? Boha unavujeme svou nedůvěrou, svými nevěřícími postoji a svými falešnými představami o Něm.
Jaká je Boží odpověď na strach a pokušení k beznaději krále Achaza a spolu s ním celého Božího lidu? „Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je `Bůh s námi’).“ Boží odpovědí je Velké Znamení: Panenská Matka a její dítě – Emanuel = Bůh uprostřed nás. Možná se nám zdá tato Boží odpověď trochu od věci. Ve skutečnosti je Boží Vtělení ohlášeno a přislíbeno tímto znamením. Zjevuje velikost Božího zájmu o člověka a jeho svět a zároveň způsob Boží pomoci. Bůh nechce stát kdesi vedle nás, ale skrze své Vtělení, které má pokračovat v každém člověku, chce přímo v nás sdílet náš život a vyzbrojovat nás svou mocí k zápasu s hříchem. Panenská Matka je zároveň poselstvím, že člověk nemůže počít Krista čistě svou silou. Kristus je Novým Stvořením, které se uskutečnilo v Mariině panenském těle mocí Ducha a její ochotnou vírou.
Sv. Jan Eudes ve svém pojednání o „O Ježíšově království“ učí: „Tímto způsobem Boží Syn ustanovil, že v nás uskuteční a naplní celý svůj život a všechna svá tajemství. Chce v nás uskutečnit tajemství svého Vtělení, narození i skrytého života, když se v nás utváří a znovu se rodí v naší duši svatými svátostmi křtu a božské eucharistie a působí, že vedeme duchovní a vnitřní život, jenž je s ním skrytý v Bohu. Chce v nás také uskutečnit tajemství svého utrpení, své smrti a svého vzkříšení, neboť působí, že s ním a v něm trpíme, umíráme a vstáváme z mrtvých. A jednou nás chce přivést do stavu plnosti života ve slávě a nesmrtelnosti, až nám dá žít spolu s ním a v něm slavný a věčný život v nebi. Tak chce v nás i ve své církvi uskutečnit a naplnit svůj ostatní život a svá ostatní tajemství, poněvadž je s námi chce sdílet a dát nám na nich účast a chce, aby v nás pokračovaly a rozvíjely se.“
Zvěstování Páně (přednáška v Orlovně)
Na den 25. března, který podle starověké židovské tradice je i prvním dnem Stvoření světa, připadá podle křesťanské tradice svátek Zvěstování Páně, jak dne Nového Stvoření, svátek Slova, které se stalo Tělem. V tento den se čte čtení ze 7. kapitoly proroka Izaiáše, kde se toto všechno slibuje. Pro ty, kteří nebyli na mši alespoň v krátkosti zopakuji. Abychom dokázali pochopit toto čtení, musíme zkoumat, co předcházelo přislíbení Panenské Matky. Tato kapitola popisuje obléhání Jeruzaléma králi, z nichž má král Achaz strach. Zde může pomoci jedině Bůh. Ale král má pochybnost: „Stojí Bůh o mě a o můj národ?“ Jaká je Boží odpověď na strach a pokušení k beznaději krále a spolu s ním celého Božího lidu? „A proto vám Pán sám dá znamení: „Hle Panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel.“ Boží odpovědí je Velké Znamení: Panenská Matka a její dítě – Emanuel = Bůh uprostřed nás.
Možná se nám zdá tato Boží odpověď trochu od věci, ale ve skutečnosti, Boží Vtělení, které je ohlášeno a přislíbené tímto znamením, zjevuje velikost Božího zájmu o člověka a jeho svět a zároveň způsob Boží pomoci. Bůh nechce stát kdesi vedle nás, ale skrze své Vtělení, které má pokračovat v každém člověku, chce přímo v nás sdílet náš život a svou mocí nás vyzbrojovat k zápasu s hříchem. Panenská Matka je zároveň poselstvím, že člověk nemůže počít Krista jen čistě svou silou. Kristus je Novým Stvořením, které se uskutečnilo v Mariině panenském těle mocí Ducha a její ochotnou vírou.
Čistě lidská náboženská snaha po prvotním hříchu nutně končí v lidské slušnosti. Vrcholem náboženského snažení člověka, který sice, z jedné strany souhlasí s Božím zákonem, ale na druhé straně, žije svůj duchovní život jen z vlastních sil, je farizeus. Takovým způsobem dokážeme vytvořit nanejvýš slušného, ale ne dobrého, člověka. Největší hřích, který se s námi vleče od prvotního pádu, je naše domnělá soběstačnost. První lidé si vzali svůj život do vlastních rukou a rozhodli se, že si sami budou určovat, co je pro ně dobré a co špatné. Tato nezávislost na Bohu se promítla i do duchovního života, kdy si samy chceme utvářet svou duši a nechceme přijmout ten Život, který nám Bůh nabízí a kterým je Ježíš Kristus.
Panna Maria, v tajemství Zvěstování, stojí před námi jako první křesťanka, protože křesťanství začíná právě osobním přijetím Ježíše. Toto je moment, od kterého můžeme mluvit o křesťanství, jako o náboženství, rozdílném od židovství. Sv. Jan v prologu svého evangelia říká: „Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista.“ (Jan 1,18) Zákon byl schopen vychovat slušného člověka, který se navenek nedopouštěl hříchů, ale nedokázal změnit jeho hříšné srdce, jeho bezbožnost. To dokáže jen milost, která je v přijetí Ježíše Krista: „Ale těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1,12)
Evangelium nám ukazuje na příkladu P. Marie, že se člověk může stát partnerem Boha v lásce, může počít Krista z Ducha Svatého, může jej v sobě nosit, může ho dokonce porodit svědectvím života i ohlašováním a tak se stát jeho matkou. P. Maria nás chce naučit, jak se i my můžeme stát matkami Ježíše Krista. Jde o to, aby se i v nás počal Ježíš. Sv. Maxim Vyznavač říká: „Kristus se ustavičně tajemně rodí v duši, neboť si bere tělo z těch, kteří jsou spaseni a duši, která ho rodí, dělá panenskou matkou. Každá duše, která věří, počíná a rodí Boží Slovo. Pokud podle těla existuje jen jedna Boží Matka, tak podle víry rodí Krista všichni, kteří přijímají Boží Slovo a uskutečňují ho.“
Slyšeli jsme: „A ta panna se jmenovala Maria.“ Než sestoupil Ježíš do našeho světa, byla nám lidem dána Maria. Ona je neposkvrněná zem, na kterou sestoupil Bůh při svém vstupu do našich dějin. Cela pozornost andělů i lidí je soustředěna na toto jméno.
V evangeliu jsme slyšeli přesnou adresu: Galilejské město Nazaret, panna zasnoubená muži jménem Josef, z rodu Davidova; a jméno panny bylo Maria. „Sv. František Xaverský píše z Indie: „Všiml jsem si, že lidé při našich setkáních protestují vždy, když zapomenu vedle kříže našeho Spasitele umístit obraz jeho Matky.” Je zajímavé, že tito konvertité věděli velmi dobře, jak odlišit Ježíše od všech těch mýtických vtělení, které byly součástí jejich kultury? Vtělení Ježíše Krista je jedinečné. Událo se na konkrétním místě a čase, v konkrétním městě, v klíně konkrétní ženy. Všechny tyto konkrétní věci dějiny znají. Oni pochopili, že Marie slouží Kristu svou konkrétností, svým tělem a svým mateřstvím, které zdůrazňují fakt, že Bůh se stal člověkem.“ (P. Bubák: Homilie o Bohorodičce)
Sv. Lukáš vysloveně podotýká, že toto mimořádně pozvání zaznělo k panně, která již byla zasnoubená muži. Zásnuby ještě nejsou manželstvím a dají se i zrušit, ale většinou je chápeme tak, že cosi hovoří o lidském rozhodnutí. Může Bůh takto vstoupit do lidských plánů tak osobních jako je manželství? Láska, která nás Stvořila, má na nás absolutní právo. Než člověk uzavře lidské manželství, je pozván, aby se vydal Bohu – Lásce, aby dovolil Bohu v sobě působit. Možnost manželství s Bohem je zde dříve než lidské manželství a bude i poté, když manželství s člověkem ztratí svůj smysl. Boží milost je lepší než život a také to nejlepší lidské manželství je jen slabým předobrazem Boží Lásky a školou, kde se člověk učí sobě odumírat. Lidské manželství nemá být uzavíráno navzdory tomuto Božskému, ale v něm a v moci Lásky, kterou dává Bůh.
Základní pravda našeho náboženství, kterou hlásá evangelium, zní: „Bůh nás miluje navzdory naší pobloudilosti a má pro nás připravený plán Spásy.“ Při zvěstování jako bychom slyšeli ozvěnu slov, které zazněly v rozhovoru Ježíše s Nikodémem: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby nezahynul nikdo, kdo v něho věří, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16) Jak Bůh miloval svět? Tak, jak se to projevilo v životě Panny Marie. Pravda o Boží lásce je podstatou Zvěstování. Tato pravda musí hluboko zapadnout do našich srdcí. Každý člověk může přežít ve svém srdci okamžik podobný tomu, který nám vykresluje evangelium.
Anděl ji zdraví: „Chaire Kecharitomene!“ Doslova je to výzva k radosti: „Raduj se plná milosti!“ Tato slova obsahují radostnou zvěst, která se má stát vlastnictvím všech. V Marii Bůh promlouvá ke každému, neboť toto pozdravení bylo vysloveno pro všechny a my všichni, v daru tohoto právě počatého dítěte, nacházíme milost u Boha. V Ježíši je možnost omilostnění vyhnanců. Podle apoštola Petra, po prvotním hříchu, žijeme ve vyhnanství, daleko od Pána, ale v tomto dítěti a v jeho přijetí se nám nabízí milost amnestie, možnost návratu k Otci.
Každý, kdo ho přijímá, poznává Cestu, nachází Pravdu a dostává Život. Skrze přijetí Krista začíná naše duše růst do podoby, v níž má Otec své zalíbení. Pokud není v nás Kristus, tak se Bohu nelíbíme, nemáme s ním nic společného. Pokud nežijeme Kristovo Slovo, pokud nepřijímáme jeho Tělo a Krev, nejsme Boží děti, ale jsme dětmi zla.
Možná po tom všem, co jsme si řekli, vznikla v nás touha, mít tento život v sobě. Jakým způsobem však můžeme přijmout Krista do sebe. Podívejme se, jak počala Panna Maria z Ducha Svatého? Nejprve k ní zaznívá Boží Slovo. Když hovoříme o Božím Slovu, musíme si uvědomit, že nemluvíme jen o psané informaci ale o Živé Osobě. Každá stvořená skutečnost povstává Božím Slovem a každá dokonalost je účastí na Božím Slově. Vtělené Boží Slovo, Ježíš Kristus, nám zjevuje Boží charakter, ale Duch Svatý nám ho dává, jestliže po něm toužíme. Bez lásky k Božímu Slovu není možné počít z Ducha Svatého.
Sv. Augustin nazývá Boží Slovo: „Sacramentum audibile“ – svátosti slyšení. Posvěcujeme se slyšením Slova, pokud se s ním sjednocujeme ve vůli – v chtění, v myšlení i v konání. A náš otec sv. František z Assisi tvrdí, že „skrze Boží Slovo hluboko do nás proniká Vznešenost našeho Stvořitele“. Nemůže počít z Ducha, kdo nemiluje Slovo. Boží Slovo máme přijmout s jistou vírou, ne jako slovo lidské, ale jako Boží.
Boží Slovo však nemá zůstat jen v hlavě, neboť jeho pravé místo je srdce člověka. „Maria však to všechno (tato slova) uchovávala v srdci a rozvažovala o tom.“ (Lk 2,19) Nejprve vírou přijala Boží Slovo, uvěřila v nesmírnou Boží Dobrotu a Moc, protože „u Boha není nic nemožného.“ (Lk 1,37 ) Boží Slovo je živé a účinné. Pouze ve vztahu k svobodným bytostem naráží na tajemství svobody a víry.
Všimněme si odpověď P. Marie: „Ať se mi stane podle tvého slova.“ (Lk 1,38) Její odevzdanost nesměřuje k něčemu abstraktnímu a neznámému. Bůh přece zjevil svou vůli ve svém Slově. Proto se její odevzdanost týká Božího Slova. Sv. Jeroným tvrdí, že kdo nezná Písmo, nezná Krista. Panna Maria ho dobře znala. Věděla čemu říká své „fiat“ a věděla Komu ho říká. Nestojí v pozici sebevědomého siláka, který říká „Já to udělám!“ Jde tu přece o Boží Slovo, které člověk nedokáže uskutečnit ani žít z vlastních sil. Na druhé straně však víme, že Bůh to od nás právem vyžaduje a že celý vesmír povstal Božím Slovem a že toto Boží Slovo je Živé a Účinné, je nezrušitelné a všemohoucí.
Po určitých zkušenostech z duchovního života začínáme chápat, že navzdory svému nejlepšímu úsilí, jsme nevychovali z opice člověka. Zázrak vnitřní proměny člověka se nedocílí drezúrou, ale milostí. Jedině Bůh je Dobrý a my se stáváme dobrými, když je On v nás. Naše modlitba má být, podle vzoru Panny Marie, především prostorem, v němž dovolíme Bohu konat v sobě, ochota lehnout si na operační stůl Božího Slova. A ta operace může i bolet. Sv. Augustin říká, že „hříšnému člověku se Boží Slovo bude jevit, jako nepřítel jeho duše, dokud nepochopí, že je příčinou jeho Spásy.“
V naší modlitbě nejde o prosazování naší vůle a ani o snahu přesvědčit Boha o dobrotě našeho plánu, ale máme sjednotit svou vůli s Božím Slovem. Proto je důležité znát Boží Slovo, abychom pochopili, co chce Bůh od nás a na to je „důstojné a spravedlivé“ odpovědět: „Ať se mi stane podle tvého Slova!“
Panna Maria je plná touhy po Bohu, Panagia – celá svatá. Svou ustavičnou touhou po Bohu a plněním jeho vůle, počala Krista duchovně, dříve než ho počala tělesně. Křesťanský východ skutečnost duchovního početí Krista vyjadřuje adventním pozdravem: „Kristus se rodí, oslavujte ho!“ Tento pozdrav zaznívá už několik týdnů před Vánocemi a to samo zdůrazňuje fakt duchovního početí Krista ještě před jeho narozením. Ani nám nikdo nebrání, abychom se touhou po Bohu, otevřeli Božímu Slovu a z Ducha Svatého počali Krista a staly se tak jeho matkou.
Sv. Augustin říká: „Stali jste se dětmi Božími, buďte také matkami.“ Všechny svátosti Církve, vše hlásání Božího Slova, slouží tomu, aby se v nás objevil Kristus. Kristus v nás je zároveň Nadějí naší Slávy. Sv. Augustin tvrdí: „Matka ho nosila v lůně, my ho nosíme v srdci. Panna otěhotněla, když se v ní Kristus vtělil, naše srdce ať otěhotní vírou v Krista.“
A sv. Bonaventura, duchovní syn sv. Františka z Assisi, učí: „Duše oddaná Bohu, může z milosti Ducha a mocí Nejvyššího duchovně počít Požehnané Slovo a jednorozeného Syna Otcova, porodit ho, dát mu jméno, hledat ho a adorovat spolu s mudrci a nakonec ho představit Otci v chrámu … Duše počíná Ježíše, když je nespokojená se životem, jaký vede, a pod vlivem svatých vnuknutí a zanícená svatým žárem se konečně rázně odtrhne od svých starých návyků a chyb, a je jakoby duchovně oplodněna milostí Ducha, dá si předsevzetí, že začne nový život. Tehdy došlo ke Kristovu početí. Když byl požehnaný Boží Syn počat, narodí se v srdci, ale jen tehdy, pokud duše vše rozumně uvážila … a vzývala Boha o pomoc a ihned uskuteční … to, co v ní už dávno zrálo, ale se to stále odkládalo z obavy, že není k tomu vhodná. Ale jedno musíme zdůraznit: Toto předsevzetí „začít nový život“ se musí ihned projevit něčím konkrétním. Pokud není předsevzetí uskutečněné, byl sice Ježíš počat, ale nebyl zrozen. Jde o duchovní potrat. Je to jeden z tolika odkladů, jimiž je protkán náš život a které jsou hlavním důvodem, proč je tak málo svatých.“
Marie dokázala přijmout Ježíše, protože byla celá svatá. Pro hříšného člověka to však není jednoduché. Často sejde z cesty odevzdanosti a hříšné sklony převládnou. Člověk má dvě možnosti. Může své hříšné a uzavřené srdce otevírat sám, to však jde velmi těžko. Pokud se cítí slabý, může zkusit druhou možnost. Sv. Ambrož doporučuje: „Když chceš přijmout Krista do sebe, vyprošuj si nejprve něco z té krásné Mariiny duše.“ Její krása spočívá v radikální odevzdanosti. Duch Svatý vstupuje do duše, v níž objeví svou Nevěstu a naplňuje ji a dává se jí v té míře v jaké tato duše jeho Nevěstu přijímá.