Spolu s vámi chci dnes uvažovat nad tajemstvím Nejsvětější Trojice. Je to nejen největší ale zároveň i ústřední tajemství naší víry a to až do té míry, že naše náboženství můžeme klidně a velmi přiléhavě nazvat „trojiční“. Toto tajemství je natolik vznešené, nakolik je vznešená samotná představa Boha – Lásky. Existují různé jiné náboženství, které také učí, že Bůh je jen jeden, avšak jedině Ježíš zjevuje, že tento jediný Bůh je více než osoba a zjevuje se jako Společenství, jako Vztah – Láska. Tajemství Nejsvětější Trojice nás chce naučit, že Bůh je nejen Nadskutečno ale i Nadosobno. Víra v Nejsvětější Trojici není vírou ve třech bohů, ale v jednoho Boha ve třech osobách.
Kdysi jsem četl v časopise „Strážná věž“, který vydávají Svědkové Jehovovi, článek, který měl v nadpisu otázku: „Máme věřit v Trojici?“. Bylo tam tvrzení, že o Nejsvětější Trojici se nikde v Písmu Svatém neříká, že učení o Nejsvětější Trojici neznají ani církevní otcové prvních tří století. Chtěl bych k tomu říci jen tolik, že kdo nechce vidět, nevidí Trojici v Novém Zákoně. Je pravda, že bychom tam darmo hledali teologický termín Trojice, protože je to dodatečné označení pro tajemství křesťanského Boha. Ale pokud budeme pozorně číst evangelia a listy apoštolů, zjistíme, že se velmi často mluví o Bohu ve třech osobách, o Otci, Synu i o Duchu svatém a v spisech církevních otců se vyskytuje i označení Nejsvětější Trojice.
Křesťanská víra v Trojjediného Boha vyjadřuje přesvědčení, že Bůh leží mimo kategorie mnohosti a jednotnosti. Nejen jednota je Božská, ale i mnohost je něco původní a má v Bohu samém svůj vnitřní důvod. Pro toho, kdo věří v Boha Trojjediného, není nejvyšší jednotou jednota bodu. Jednota, která je v Lásce, je radikálnější, opravdovější než jednota bodu. Bůh nesedí na svém trůnu jako tvrdý diamant, oslepující jako slunce, ale zároveň studený jako křišťál. Bůh je Teplo a Život. Je Otec, Syn a Duch Svatý.
Víře v Trojici je již evangeliem o Bohu, který tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna. A tento Syn je Bůh z Boha, Světlo ze Světla, Pravý Bůh z pravého Boha, zrozený ne stvořený. My všichni jsme stvořeni, ale On je Bohem Zrozen a Plozen ustavičně. On je Slovo, ve kterém Bůh Otec poznává sebe sama a v němž se také představuje stvoření. Ježíš zjevuje pravdu o tom, že i milování a plození, které považujeme za nejúžasnější projevy života, nejsou prvotně vlastnostmi člověka, ale jsou především v samém Absolutnu. Sv. Pavel tvrdí, že Bůh je Otcem, od něhož má jméno každé otcovství na nebi i na zemi. Tedy Boží Otcovství předchází každé jiné otcovství.
Víme, že každé lidské slovo je neseno dechem, je doslova vydechnuto. Boží Slovo je také vydechnuto, ale ne lidským dechem, ale Božím dechem a tím je Duch Svatý. Člověk žije svým dechem a způsobem boží existence je Duch Svatý. A tak, jako člověk bere zplozené dítě do náruče a uznává ho za své, i Duch Svatý je Božským Uznáním Slova. Je Slávou, kterou měl a má Boží Syn u Otce dříve než povstal svět. Nakolik Bůh je Nejvyšší absolutní hodnotou, miluje ve svém Slově sám sebe Nekonečnou Láskou a při tom není sobec, neboť předmět jeho Lásky je Nejvyšší Hodnota – Bůh. Nejenže absolutně dokonale miluje, ale i absolutně dokonale plodí Slovo. V tomto Slově se Bůh dává svému stvoření a my toto Slovo přijímáme, a skrze toto Slovo jsme proměňování a rosteme do podoby Boha, ale z Něho nic neubývá a naopak, my jsme úžasně obohaceni. Můžeme to přirovnat k předávání informací. Ten, kdo informaci dává, nic neztrácí, ale ten, kdo ji přijímá, stává se bohatším.
Vidíme, že Boží plodnost se netýká jen Boha samého, ale v Jeho Plodnosti je Spása celého světa. Člověk se na této Boží plodnosti může účastnit dvojím způsobem: přirozeným plozením dětí, ale ještě víc hlásáním evangelia. Nic by nám nebylo prospěšné, kdybychom se narodili jako lidské děti, kdybychom se současně skrze přijetí Slova nestaly dětmi Božími. Plození v Bohu je výrazem i jeho Nekonečnosti a Neohraničenosti.
Tajemství Nejsvětější Trojice nám chce zvěstovat, že Bůh je nejen Nadskutečno ale i Nadosobno. U Boha je Láska podstatou jeho Bytí. Vše, co nacházíme v tomto světě a vše, co známe, je stvořeno, ale Bůh je Nestvořené Nadskutečno a v smyslu dnešní slavnosti můžeme říci i Nadosobno. Bůh je Osobou v jiném smyslu, než jsme my lidé. Bůh se zjevuje jako Láska. Láska není Boží vlastností, ale podstatou. „Bůh je Láska“. To znamená, že na Nejvyšším stupni v hierarchii bytí stojí plně Osobní, Zodpovědný, Nekonečně Blažený, Věčný a Inteligentní Vztah. I lidská zkušenost naznačuje, že osoba se rodí ze vztahu. Bůh není vztah Vytvářený jednotlivými Božskými osobami, ale Vztah, Láska je podstatou bytí Božích Osob. „Bůh je Láska“. Bůh se zjevuje jako Nestvořený a Netvořený, Osobní a absolutně Dokonalý, Blažený Vztah. Sv. Dionýz učí, že: „Bytí Nejsvětější Trojice je věčné. Nejsvětější Trojice nikdy nebyla jiná, ani se později nijak nemodifikovala, ani se nerozdělila, ani se kvůli žádnému podnětu nikdy nezměnila, ale společně a zároveň s Otcem z Něj existuje Syn i Duch Svatý. Nevznikly tedy až po Něm.“ Všechny naše výrazy, které používáme o Nejsvětější Trojici, musíme brát jen jako ubohou lidskou snahu vyjádřit nevyjádřitelné.
Teologie se stále snaží dozvědět se a objevit něco více o tomto životě, ze kterého se my všichni rodíme. Teologové si stále kladli otázku: „Co tyto tři Božské Osoby v jednom Bohu dělají?“ V definici trojiční dogmy, pocházející z koncilu ve Florencii (1442), která rozvíjí princip vzájemného přebývání Osob Nejsvětější Trojice, toto vnitřní přebývání se označuje řeckým slovem perichoresis. A právě toto řecké slovo: perichoresis (peri = okolo, v blízkosti; khoreia = chorálním, společný tanec) znamená: tančit, nebo tanec. Tyto tři Osoby v jednom Bohu obrazně řečeno tančí „ve vzájemném objetí“, Tři v jednom, Otec a Syn v Duchu Svatém, těšící se jeden z druhého, těšící se z plnosti svého Života. Tanec je zde vyjádřením radosti z bytí a z Lásky.
Pokud je to opravdu pravda a jestliže my jsme boží děti, pak by to mělo platit i o nás. Pokud to je pravda, pak tanec musí být jádrem Boží kultury. Možná se nám to zdá bláznivé, protože už nejsme malé děti. Ale přesně to je naše největší chyba, protože pokud nebudeme jako děti, nevejdeme do Božího království, praví Pán. V africké Keni má toto tušení speciální význam. Vědci říkají, že jádrem africké kultury je tanec. Ne tanec kolem něčeho. Ne tanec kolem zlatého telete. Ale tanec, ve kterém se muži a ženy, staří a mladí, těší a tančí a slaví své životy spolu v míru, ve společenství bez vzájemného strachu, nemyslíce ustavičně jen na sebe samých.
Posledním cílem celé boží ekonomiky je vstup stvoření do dokonalé jednoty s Nejsvětější Trojicí. Ale už teď jsme pozváni, aby v nás přebývala Nejsvětější Trojice: „Kdo mě miluje“, říká Pán – „bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat: přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (srov. Jan l4,23): Slovo a Duch jsou zasazeny do každého z nás jako stopy Trojice a oni jednoho dne jistě vzklíčí a my se vydáme na cestu. My občané Božího království, účastníci na Božím životě, bratři a sestry, kteří jsme se narodili, abychom spolu tančili.