Chci dnes spolu s vámi uvažovat nad tímto velkým tajemstvím naší víry. Můžeme říci, že je to nejen velké, ale současně i ústřední tajemství naší víry, a to až v takové míře, že bychom naše křesťanské náboženství v porovnání s jinými monoteistickými náboženstvími, jako například judaizmem anebo islámem, mohli přiléhavě nazvat „Trojičním náboženstvím.“ Toto tajemství je natolik vznešené, nakolik je vznešená samotná představa Boha – Lásky. Jak jsem už říkal, existují různá jiná náboženství, které zjevují, že Bůh je jen jeden. Avšak Pán Ježíš nám zjevuje, že tento jediný Bůh, není samotář v sobě samém uzavřený, ale že tento jediný Bůh je Někdo víc, než Osoba. Tento jediný Bůh se zjevuje, jako Společenství Osob, jako Živý a Osobní Vztah. Jako Vztažnost, která je základem pro všechno, co existuje.
Pán Ježíš zjevuje pravdu o tom, že milování a plození, které považujeme za nejúžasnější schopnost danou člověku, nejsou prvotně jeho vlastnostmi, ale jsou především vlastnostmi samotného Boha – Absolutna. Tento jediný Bůh je ustavičné Milování a Plodnost. Člověk i v tomto směru, je jen obrazem a odrazem Boha.
Teologie se stále snaží, dovědět se a objevit něco více o tomto životě, z kterého se my všichni rodíme. Teologové si stále kladli otázku: „Co tyto tři Božské Osoby v jednom Bohu dělají?” V definici Trojičného dogmatu, pocházející z koncilu ve Florencii (1442), jež rozvíjí princip vzájemného přebývání Osob Nejsvětější Trojice, toto vnitřní přebývání se označuje řeckým slovem perichoresis. A právě toto řecké slovo: perichoresis (peri (řec.) = okolo, v blízkosti; khoreia (chorální = společný) tanec ) znamená: tancovat, anebo tanec. Tyto tři Osoby v jednom Bohu tancují, obrazně řečeno „ve vzájemném objetí“, Otec a Syn v Duchu Svatém, těšíce se jeden z druhého, těšíce se z plnosti svého Života. Tanec je zde vyjádřením radosti z bytí a z lásky.
V africké Keni, má toto tušení speciální význam. Jistý významný Afričan se vyjádřil, že jádrem africké kultury je tanec. Není to tanec kolem něčeho. Není to tanec kolem zlatého telete. Ale tanec, ve kterém se muži a ženy, staří a mladí, těší a tancují a slaví své životy spolu v pokoji, ve společenství bez vzájemného strachu, nemyslíc ustavičně jen na sebe samé.
Možná, že naše doba lépe než ty předešlé, pochopí samotnou plodnost v Bohu. Právě epocha informatiky, nám odhaluje nové zákonitosti. Plození v Bohu, můžeme přirovnat k předávání informace. Ten, kdo informaci dává nic neztrácí, ale ten, kdo ji přijímá, stává se bohatším. Také Bůh Otec dává informaci o sobě samém, svoje Sebepoznání ve svém Božském Slově. Toto Slovo, je stále plozeno, ale současně i stále milováno. Protože Bůh je Nejvyšší Absolutní hodnotou, miluje sám sebe Nekonečnou Láskou a přitom není sobcem. Vždyť nejen, že absolutně dokonale miluje, ale i absolutně dokonale plodí své Slovo. A v tomto Slově se Bůh dává svému stvoření. Skrze toto Slovo, bylo všechno stvořeno. A my toto Slovo přijímáme, a skrze toto Slovo, jsme proměňováni a rosteme do podoby Otce, ale z Něho nic neubývá a naopak, my jsme úžasně obohacováni.
Nedivme se, že právě toto Slovo se sjednocuje s člověkem, protože původní určení člověka, je „být Božím obrazem“, sloužit Bohu jako prostor jeho Zjevení anebo rám pro jeho Obraz. Člověk je pozván k tomu, aby se jeho prostřednictvím zjevil Neviditelný a absolutně Transcendentní Bůh, v tomto hmotném světě. Člověk má stejné poslání v hmotném světě, jako Slovo v Bohu. Vidíme tedy, že plodnost v Bohu, nezůstává pouze jen v něm samém, ale v této Boží plodnosti je Spása světa. Člověk se na této Boží plodnosti, může zúčastňovat dvojím způsobem: přirozeným plozením dětí, ale stejně i hlásáním evangelia. Nic by nám nebylo platné, kdybychom se narodili jako lidské děti, kdybychom se současně skrze přijetí Slova, nestali i dětmi Božími. Skrze Slovo, vstupuje do nás i Duch Svatý, bytostná dobrota Boha, skutečná Láska a schopnost milovat Božským způsobem. Když se sjednocujeme se Slovem Božím, stáváme se Božími přáteli a celá nejsvětější Trojice, vstupuje do našich životů. Toto Slovo je podmínkou přátelství z Boží strany. Duch Svatý, je zážitkem Božího přátelství a lásky.
Víme, že každé lidské slovo, je neseno dechem člověka. Je doslova vydechnuté. Boží Slovo je stejně vydechnuté, ale ne lidským dechem, ale Božím dechem a tím je Duch svatý. Člověk žije svým dechem a způsobem boží existence, je Duch Svatý. Duch Svatý je duchem Otce i Syna. Duch Svatý je Božím prostředím. A i lidská duše se jen tehdy správně rozvíjí, když dýchá v tomto Božím Ovzduší. Kdysi, na počátku při stvoření Adama, se Bůh něžně sklonil k člověku a vdechl do jeho nozder Dech života. Skrze tento Boží Dech do lidské bytosti, vstoupilo současně i Boží Slovo. Toto je naše původní přirozenost. Pravým člověkem je ten, který přijal Boží Slovo a žije v Duchu Svatém. Posledním cílem celé Boží ekonomiky, je vstup stvoření, do dokonalé jednoty s Nejsvětější Trojicí. Ale už nyní jsme pozváni, aby v nás přebývala Nejsvětější Trojice: „Kdo mě miluje, říká Pán – bude zachovávat moje slovo a můj Otec ho bude milovat: přijdeme k němu a uděláme si u něho příbytek ” (Jan l4,23):
Sv. Alžběta od Nejsvětější Trojice, nám zanechala tuto modlitbu: „Bože můj, Nejsvětější Trojice, které se klaním, pomoz mi zcela zapomenout na sebe, abych se usadila v Tobě, nehybná a klidná, jakoby moje duše byla už ve věčnosti. Nechť nic nezkalí můj pokoj, ani mě neodloučí od Tebe. Ty jsi můj Nezměřitelný Bůh, ale nechť mě každá minuta unáší dále do hloubky tvého tajemství! Upokoj moji duši. Udělej si v ní své nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinku. Ať Tě nikdy tam nenechám samého, ale nechť jsem tam, celá, celičká, plně bdělá ve své víře, v nekonečném klanění, zcela vydána tvému stvořitelskému působení.“ Amen.