Narodil se roku 354 v Tagaste v Numidii (dnešní Souk Ahras v severovýchodním Alžírsku). Vynikal neobyčejným nadáním a hloubkou ducha, v mládí však očekával světlo od filozofie, stal se stoupencem manicheismu. Prožil bouřlivé mládi, jak to vtipné vyjádřil jeden student: „Už jako dítě podváděl při hrách s vrstevníky, neboť toužil být nejlepší. Jako chlapec kradl různé zbytečnosti ne z nedostatku, ale z touhy po nespravedlnosti. Jako šestnáctiletý vedl sexuální uvolněný život a jak sedmnáctiletý žil v konkubinátě, ze kterého vzešel nemanželský syn. Deset let byl členem manicheistické sekty.“ Jako učitel řečnictví v Miláně se dal pokřtít (387) spolu se svým nemanželským synem Adeodatem a přítelem Alypiem (pozdějším biskupem v Tagaste). Po návratu do Tagaste vybudoval se svými přáteli jakýsi druh řeholní obce (388-391). Přijal v městě Hippo (dnešní Annaba) kněžské svěcení (391) a stal se tam biskupem (395). Své biskupské sídlo proměnil v klášter s „augustiniánskou“ řeholí; ideálem tohoto způsobu života se stala apoštolská činnost a vše bylo podřízeno požadavkům pastorační služby.
Pochopit Augustínovo učení nelze jinak než poznáním jeho životního příběhu, zejména událostí souvisejících s jeho obrácením. Především život sám dává filozofovi a teologovi Augustinovi podnět i prostor na formulování svých názorů. To, co učí a co se dozvídáme z jeho nesčetných listů, kázání a knih (mezi jeho nejznámější díla patří „Vyznání“ a „O Božím státě“), sám zakusil v životě, který byl poznamenán neustálým hledáním pravdy. Toto hledání ho vedlo tmavým, chladným tunelem. Padl, udeřil se, obracel se s myšlenkou na návrat, ale když spatřil záblesk světla oznamující konec bloudění, zanechal tmu a vrhl se k pravdě. „Jít k Tobě (k Bohu) a dojít k Tobě neznamená nic jiného, jen chtít jít, ale chtít mužně a rozhodně …“ A Augustin navzdory překážkám velmi chtěl.
Zaposlouchejme se do jeho „Vyznání“, kde popisuje své obrácení: „Napomenut, abych se vrátil k sobě samému, vstoupil jsem pod tvým vedením do svého nejhlubšího nitra a mohl jsem to udělat, „neboť jsi mi byl na pomoci“. Vstoupil jsem a uviděl jsem slabým okem své duše nad stejným okem mé duše, nad mým duchem, nezměnitelné světlo. Ne to obyčejné, viditelné tělesným okem, ani žádné větší, ale přitom téhož druhu, co by jen zazářilo mnohem jasněji a všechno ovládalo svou velikostí. To nebylo takové světlo, ale jiné, zcela odlišné od všech ostatních. Nebylo nad mým duchem jako olej na vodě nebo jako nebe nad zemí. Ono bylo mnohem výš, protože mě stvořilo, a já mnohem niž, protože jsem jím stvořen. Kdo zná pravdu, zná ono světlo.
Ty věčná pravda, pravá láska, drahá věčnost! Ty jsi můj Bůh, za tebou vzdychám dnem i nocí. Jen co jsem tě poznal, přitáhl si mé k sobě, abych viděl, že je něco, co mám vidět, ale ještě to vidět nemůžu. Oslepil si můj slabý zrak, neboť si velmi silně zářil, až tak, že jsem se chvěl od lásky a hrůzou. A spatřil jsem, že jsem daleko od tebe, jako v odlišné zemi; jakoby jsem slyšel z výšin tvůj hlas: „Jsem pokrmem silných. Vzrůstej a budeš mě jíst. Ale ty mé neproměnil na sebe jako tělesný pokrm, nýbrž ty se proměníš na mě.“ I hledal jsem cestu, jak získat dostatečnou sílu, abych se mohl těšit z tebe. Ale nenašel jsem, dokud jsem neobjal „Prostředníka mezi Bohem a lidmi – člověka Krista Ježíše. On je nad vším, Bůh požehnaný na věky.“ On volá a říká: „Já jsem cesta, pravda a život.“ On byl pokrm, který jsem nedokázal přijmout. Spojil se však s tělem, protože „Slovo se stalo tělem“, aby pro nás, slabé děti, proměnil na mléko tvou moudrost, skrze kterou si stvořil všechno.
Pozdě jsem té začal milovat, Krása taková dávná a taková nová, pozdě jsem tě začal milovat! Ty jsi byl uvnitř a já venku a tam jsem tě hledal. Ošklivě jsem se vrhal na krásné věci, které si stvořil. Byl jsi se mnou a já jsem nebyl s tebou. Drželo mě daleko od tebe to, čeho by nebylo, kdyby to nebylo v tobě. Volal si a křičel a rozbořil si mou hluchotu. Zářil si, skvěl ses a zahnal si mou slepotu. Šířil si vůni, já jsem si jí vdechl a dychtil po tobě. Okusil jsem a teď jsem lačný a žíznivý. Dotkl ses mé a zahořel jsem touhou po tvém pokoji.”
Nejeden člověk si při pohledu do svého nitra zoufale vzdychne: „Mně už ani Pán Bůh nepomůže!“ Ve srovnání se sv. Augustinem, který dnes patří mezi čtyři největší církevní otce Západu, však tato slova vyznívají absurdně. Zemřel 28. VIII. 430 v Hippo. Zůstalo po něm 113 spisů, mezi nimi některé pozoruhodně objemné, 218 listů a více než 500 dochovaných kázání. Jeho ostatky byly přeneseny nejprve na Sardinii a později (v 8. století) do katedrály v severoitalské Pavii.