V dnešním evangeliu slyšíme, jak Pán Ježíš postupně přivádí a zasvěcuje učedníky do tajemství kříže. Dává jim na známost, že mu třeba jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, že ho zabijí a třetího dne vstane z mrtvých. Nezažijeme ve své duši skutečnou svobodu od egoismu, schopnost pravé lásky, pokud se dobrovolně nerozhodneme vzít svůj kříž, kráčet za Kristem. Často je celý náš křesťanský život jen snahou lépe se pojistit proti křížům a trápením, které přicházejí na tento svět a na nás v něm.
Domníváme se, že když se budeme více modlit, zachráníme se od rakoviny. Nejhorší rakovina člověka spočívá však v tom, že sebe miluje nadevše, že sebe milujeme víc než Boha. Pán Ježíš nám nikde neslibuje, že pokud půjdeme za ním, čeká nás bezproblémový život. Když si člověk uvědomí, jaký hrozný a nespravedlivý je vůči Bohu, absolutnímu dobru, jaký nespravedlivý je i vůči sobě samému, neboť jen v Bohu je jeho dokonalost a blaženost, až pak začne souhlasit s tajemnou Boží výchovou, která se uskutečňuje na kříži a skrze kříž.
V evangeliu jsme slyšeli prosbu matky dvou apoštolů, která nebyla a nemohla být vyslyšena. Byla to prosba za kariéru v Kristově království: „Poruč, aby tito dva moji synové zasedli jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvém království.“ Zajímavá a odvážná prosba, pokud věřila, že Kristus je opravdu Syn Boží. Tradice potvrzuje, že oba bratři Jakub a Jan Zebedeovi pocházely z velekněžské rodiny. V Izraeli platila zásada, že každý kněz musel ovládat nějaké řemeslo, kterým se živil, když nebyl aktuálně v úřadě velekněze. Tak se například i sv. Pavel živil výrobou stanů, ačkoli studoval u nohou Gamaliela. A podobně Jakub i Jan byli povoláni jako rybáři, ačkoli i z Janova evangelia můžeme pochopit, že alespoň on měl vyšší vzdělání. Mohlo by se nám zdát, že prosba jejich matky byla tak trochu i oprávněná.
Tato „prosba za povýšení“ vyvolala nevoli u ostatních. Možná každý apoštol toužil po tomto vyznačení. Každý měl proto své důvody, které znal a uznával jen on sám. Pán Ježíš odhaluje, že Boží království je zcela odlišné od pozemských království. „Víte, že panovníci tvrdě vládnou nad národy a velmoži jím dávají cítit svou moc.“ Světskou moc vystihuje a charakterizuje slovíčky „nad“ a „panovat“. Svět nám chce namluvit, že úspěšní jsou ti, kteří vládnou nad ostatními.
Ale v Božím království tomu tak není a mezi námi křesťany to rovněž nemá tak být a je to choré, pokud to mezi námi tak je. „Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl byt mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem.“ Tedy, mezi námi to tak nebude a nemá být. Máme se pořád usilovat o to, aby to mezi námi tak nebylo, ale ne tím, že budeme srážet ti, kteří se rozhodli dělat „kariéru“ v církvi, ale tím, že sami budeme sloužit.
Proč: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“ Ježíš je dokonalým Božím obrazem, Zjevením Boha. Bůh sám slouží všemu ve všem. On sám je Univerzální služebník, jehož nenajdeme na vyvýšeném trůně, ale v službě a v práci. Pán Ježíš na jiném místě přiznává: „Můj Otec pracuje dosud, i já pracuji.” (Jan 5,17) Ježíš nám zjevuje Boha, který nečeká, že ho budeme obsluhovat, ale On sám slouží, ne jako otrok z nutnosti, ale jak matka z lásky. A dokonce On sám dává svůj život jako výkupné za mnohé. Toto je náš Úžasný a Absolutní vladař, který zve všechny, aby smýšleli a jednali podobně a pak nebude důvod k závisti a žárlivosti, protože nejvýznamnější místo je pod nohama ostatních.
V našem životě si Bůh cení to, od čeho my utíkáme. Boha nezajímá a nevzrušuje, kolik jsme si užili a kde jsme byli na dovolené a ne proto nás stvořil, ale vyhledává v našich životech chvíle, kdy jsme se obětovali, když jsme sloužili. Vždyť ke skutečné blaženosti, která je z Boha a kterou je Bůh sám, neexistuje jiná cesta, než oběť. Hledejme Boha i za cenu bolesti, neboť „On za to stojí!“ Prosme Ho, ať nás k sobě vede i za cenu bolesti. Možná cítíme slabost, bázeň před utrpením, jsme přecitlivělí a nejmenší nápor nás vyvede z rovnováhy.
Sv. Terezka píše své sestře Celine v dopise k jejím dvacátým narozeninám: „Jen trpme, trpce, bez odvahy! Ježíš trpěl a byl zarmoucený. Dá se mluvit o skutečném utrpení, pokud nemáme v duši zármutek? A my bychom chtěli trpět ušlechtile. Celina! Jaká iluze! Moje nejdražší Celina, ty líbezná ozvěna mé duše! Měla by si znát mé soužení. Kéž by si znala všechno! Svatost nespočívá v tom, že mluvíme krásné věci, ba ani, že si je myslíme, že je cítíme, podstatou svatosti je, že opravdu chceme trpět.“ (List)
Chtít trpět – ne tak, že si budeme uměle způsobovat utrpení, ale že se kříži nebudeme vyhýbat. Necouvnout před ním, ať to jakkoliv bolí, ale kříž líbat, i kdyby byl mokrý od našich slz. Od chvíle, kdy se Ježíš potil krví v Getsemanské zahradě, není víc hanbou chvět se před utrpením. Skutečná síla spočívá v odhodlání, v odevzdanosti.
Předpokládejme, že někdo má nádor na mozku a musí se podrobit operaci. Je to zásah spojen s velkým nebezpečím a má strach. Poslední noc před operací nemůže ani spát a je téměř zničen. Přesto jde do nemocnice a řekne chirurgovi: „Pane doktore, mám z té operace velký strach, mám však velkou důvěru ve vaši zručnost, odevzdávám se zcela do vašich rukou, dělejte se mnou všechno, co pokládáte za nutné.“ Tak se projevuje opravdová síla! Mnohem více než u člověka, který zůstane klidný jen proto, že nechápe vážnost situace ani cenu života.
Tím velkým chirurgem je náš nebeský Otec. Bez skutečně bolestivého zákroku se nemůžeme uzdravit. Položme mu svou hlavu do dlaní: „Otče, tobě se odevzdávám. Dělej se mnou, co se ti líbí. Cokoliv se mnou činíš, za všechno ti vzdávám díky. Jsem na všechno připraven, jsem ochoten na vše, jen ať se se mnou stane Tvá vůle.“ (Charles de Foucauld)