Být učedníkem Pána Ježíše může znamenat i to, že se budeme „ptát“. Ptát se na to, co nám není úplně jasné. Pokud se správně modlíme, musí se v naší modlitbě objevit i tato forma, kterou můžeme označit jako: „Otázka Bohu“. V tomto světě, přestože jsme věřící a možná právě o to víc, nás hodně věcí pohoršuje. Kdybych se ve svých modlitbách Pána ustavičně neptal a neprosil o pochopení, už bych tady dávno nebyl jako kněz. Ale když se ustavičně modlím a když chodím s Kristem jako jeho učedník, tak mám právo ptát se i na takové věci, jako je utrpení nevinného člověka. Mám právo a dokonce i povinnost ptát se Boha, abych si ho mohl s čistým svědomím vážit a abych ho mohl bez strachu milovat. Tak to udělali i apoštolové v dnešním příběhu o „slepém“.
Tato událost se odehrála v sobotu. A nebyla to obyčejná sobota. V ten den byla Slavnost stánků, tedy zvláštní, svatá sobota. Velmi zajímavá byla jejich otázka: „Mistře, kdo zhřešil – on, nebo jeho rodiče, – že se narodil slepý?“ Kdo se dopustil takového hrozného hříchu, v jehož důsledku se narodil slepý člověk? Otázka na hřích rodičů, který mohl způsobit slepotu syna, nebyla ničím neobvyklým. V SZ je psáno, že Bůh trestá za hřích otců děti do třetího až čtvrtého pokolení. Bylo tedy možné, že se rodiče dopustili hříchu, za který je Bůh potrestal slepotou syna. Učedníci však šli dál. Ptali se, zda snad on sám zhřešil, a proto se narodil slepý. Je to velmi zvláštní otázka. Jak může zhřešit někdo ještě před narozením? Judaismus neučil o reinkarnaci. Jak tedy mohl někdo zhřešit před svým narozením?
Podle rabínského judaismu byla vrozená vada, např. slepota, důsledkem konkrétního hříchu rodičů nebo postižené osoby. Podle tohoto učení má plod při početí dvojí sklon. Hebrejsky se nazývají jecer hara a jecer hatov. První označuje náchylnost na špatné a druhý na dobré. Během devíti měsíců těhotenství podle jejích názorů probíhal v děloze zápas mezi dobrem a zlem. Mohlo se stát, že v plodu během vývoje zesílil sklon k špatnému a např. v hněvu kopl matku. Pro tento hřích se mohlo dítě narodit slepé. Otázka učedníků tak prakticky odrážela učení rabínského judaismu.
Učedníci se mýlili ve dvou věcech. Zaprvé, že přijali učení farizeů, podle kterého plod mohl zhřešit již v těle matky. Druhým omylem bylo věřit, že vrozená chyba, jako např. slepota, je nevyhnutným důsledkem mimořádně velkého hříchu. Pán Ježíš oba omyly rázně odmítl: „Ani on, ani jeho rodiče nezhřešili, ale stalo se to proto, aby se na něm zjevily Boží skutky ” (Jan 9,3). Samozřejmě, každé tělesné postižení je důsledkem Adamova hříchu a celkového pádu lidství. Lidé musí zemřít, protože jsou hříšní. Jsou potomky Adama. Ale je velkým omylem tvrdit o konkrétní vrozené chybě, nemoci nebo úrazu, že je důsledkem osobního hříchu. Pán Ježíš toto učení vyvrátil prohlášením, že ani tento člověk, ani jeho rodiče nezhřešili. To, že se tento člověk narodil slepý, má jiný smysl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit skutky Boží!“
Velmi často se nám zdá, že když chceme ospravedlnit Boha, tak musíme obvinit člověka. Tak uvažovali i apoštolové v dnešním evangeliu: „Mistře, kdo zhřešil? On nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ Apoštolové uvažovali asi takto: „Narodit se jako slepý není určitě dobré a není to maličkost, můžeme to chápat jen jako Boží trest, proto když on nezhřešil, tak museli zhřešit jeho rodiče. V opačném případě bychom museli alespoň na chvíli přiznat, že Bůh není spravedlivý a to by bylo strašné. To bychom jako věřící nemohli unést.“
Problém našeho uvažování spočívá v tom, že známe jen jednu formu příčinnosti. Víme jen to, že minulé skutky ovlivňují budoucnost. Ale nevidíme, že některé věci se ozřejmí až v budoucnu. Jejich smysl leží v budoucnosti, ne v tom, co bylo a je nyní, ale v tom, co bude. Budoucnost mnoho věcí vysvětlí a omluví. Naše uvažování se dá vyjádřit jednoduše větou: je to tak „proto, že“. Boží myšlení bychom mohli vyjádřit takto: je to tak „proto, aby“. Pán Ježíš výslovně říká, že smysl jeho nemoci spočívá v tom, aby se na něm projevil Boží skutek. Tedy nehledá smysl v hříšné minulosti ale ve světle budoucí spásy.
Je pravda, že kdybychom historii jeho nemoci podrobně zkoumali, určitě bychom došli k tomu, že i apoštolové měli kus pravdy. Nemoc přichází jako ovoce hříchu, pokud ne osobního tak prvotního nebo sociálního. V ráji přece nebyla ani smrt ani nemoc. Ale sám Ježíš prohlašuje tohoto člověka za nevinného: „ani on nezhřešil, ani jeho rodiče“. Ačkoliv Boží Slovo prohlašuje „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy!“, přece když se jedná o konkrétního člověka, říká totéž Boží Slovo: „ani on nezhřešil, ani jeho rodiče“. Jakoby nám chtěl Bůh říci: „Není tvým úkolem pátrat po hříchu bližního. Není tvým úkolem omlouvat Boha tím, že obviníš člověka! Tvým úkolem je umožnit každému, aby se na něm zjevila dobrota Boží. Smysl zla je aby se v něm zjevila Boží dobrota. Smysl tmy je, aby v ní jednou zasvítilo světlo. Krása pouště je v tom, že kdesi skrývá pramen a oázu.“
Pán Ježíš opravil nesprávné názory svých učedníků. Pak zvolil takový způsob uzdravení, jakým by se slepý přirozeně nikdy nemohl uzdravit. Co udělal? Plivl na zem, ze slin a prachu udělal bláto, kterým potřel slepému oči. Pak mu přikázal, aby šel k rybníku Siloe a smyl si bláto z očí. Jeho způsob nám může připomínat Boží činnost při Stvoření Adama. Bůh vytvořil Adama z prachu země. Možná je v tom poslední znamení pro nevěřící farizeje. Dnes bychom to vyjádřili tak, že Ježíš použil techniku Stvořitele člověka na výsměch lidské vědy.
Je důležité, že Pán Ježíš si z více jeruzalémských jezer vybral právě Siloe. Z centra Jeruzaléma byl k němu těžký přístup. Kdo se chtěl k němu dostat, musel sestoupit po strmém svahu. Byla právě Slavnost stánků. Její součástí byl obřad zvaný vylévání vody. Během něj sestoupili kněží z chrámu po svahu až k jezeru Siloe, naplnili své džbány vodou a opět vystoupili do chrámu, aby vylili vodu do umyvadla na chrámovém nádvoří. Tento obřad byl doprovázen radostným pokřikováním. Během Slavnosti byla tedy pozornost Židů soustředěna na toto jezero. Shromáždili se kolem něj a stali se svědky mesiášského zázraku, Božího skutku.
Boží skutky jsou ty skutky, ve kterých se zjevuje dobrota a moc Boha. Jsou to ty skutky, ve kterých člověk zjevně překročí sám sebe, své EGO. Především jsou to skutky nezištné lásky, kterou můžeme projevit právě vůči chorému. Boží skutky jsou ty, které nelze konat z lidské síly a ukazují na moc a činnost Boha. A jak vidíme, Bůh chce takové skutky, Bůh chce, aby se takové skutky děly. Slepému z dnešního evangelia se nejprve otevřely fyzické oči, ale postupně se mu otevřely oči víry. Ježíš se mu zjevuje jako Syn člověka, aby mu poukázal na Boží plán s každým člověkem. Skrze Kristovu lidskou dobrotu poznává nesmírnou dobrotu Boha. Přes lidský dotek zažívá Boží dotek. Postupně přichází na to, kdo je Ježíš. Víra ho vede k tomu, že padá na kolena před vtěleným Slovem, před Synem člověka. Jeho lidství, se naplnilo poznáním Boha, a nyní z něj vyvěrá oslava Boha. I my se, v této slavnosti eucharistie, slavnosti vděčnosti, klanějme Vtělenému Bohu, který celému světu dává smysl v blažené budoucnosti s Ním a v Něm.