Dnešní první čtení a evangelium nám říká o službě napomínání. Prorok je povinen tlumočit Boží Slovo, i když to může být velmi nepříjemné. V období vznikání bible se tato služba týkala pouze toho, kdo byl schopen zachytit Boží Slovo v hloubi svého srdce, tedy toho, kdo měl čisté srdce a byl schopen vnímat Boha: „Syn člověka, ustanovil jsem tě za strážce izraelského domu. Když budeš slyšet z mých úst slovo, napomeň je v mém jménu.“ My žijeme v trochu v jiné situaci. Zatímco zbožní židé, před příchodem Ježíše Krista, sbírali a shromažďovali Boží Slovo, tak jako včely med, nám se Boží Slovo zjevilo v osobě Ježíše Krista v celé své úplnosti a dává se nám i jako psané Boží Slovo v jedné knize, bibli. Proto jsme pozváni Boží Slovo poznávat a podle něj sami žít, ale také učit a vést nevědomých.
Řekněme si, kdo může napomínat? Napomínat smí ten, kdo vidí „trám ve vlastním oku”, tedy ten, kdo vidí a zná svůj hřích a kdo miluje Boha i bližního. Služba napomínání je projevem křesťanského milosrdenství, avšak musíme dodržet správný postup. Nejprve se o to pokusit mezi čtyřmi očima. To platí tam, kde předpokládáme, že člověk neví, co dělá. Jinak postupujeme, když se ukáže, že dotyčný ví, co dělá, ale nechce svůj hřích opustit, má se toto napomenutí dít za účasti svědků, a pokud by ani to nepomohlo: „řekni společenství věřících“. A kdyby ani společenství neuposlechl, „chovej se k němu jako k pohanu anebo celníkovi“.
Právě služba napomínání má vést k tomu, abychom byli jednomyslní. Ne jednomyslní ve světském smyslu, že se na čemsi společně dohodneme, ale jednomyslní tím způsobem, že v každém z nás bude Boží Slovo jako řídící princip života. Boží Slovo postupně ovládne naše myšlení, chtění i city. Na takovou jednomyslnost platí zvláštní Boží zaslíbení, které se týká naší modlitby: „Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Mnozí se už možná dlouhá léta modlí za určité věci a nic se neděje. Pán Ježíš nám dnes odhaluje, co často chybí naším modlitbám, aby byly vyslyšeny.
První podmínka hovoří o tom, že tento příslib se netýká každého člověka a to dokonce ani ne každého, kdo chodí do kostela, ale jen těch, kdo jsou Ježíšovi učedníci, tedy lidé, kteří přijali Ježíše jako svého Pána, otevírají se Božímu Slovu a snaží se podle něj žít. Něco jiného je třeba i denně chodit do kostela a něco jiného je v praktickém životě denně a namáhavě uskutečňovat Boží Slovo. Kdo žije bez vztahu k Božímu Slovu, kdo se o Boží Slovo nezajímá a kdo se Božím Slovem nedá znepokojit, ten žije mimo spásy.
V evangeliu sv. Jana najdeme tuto zásadu vyjádřenou takto: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.“ Tato první podmínka hovoří o tom, že musíme zůstávat v Kristu, tedy existovat v milosti posvěcující a musí v nás být Boží Slovo. Boží Slovo se má stát vůdčím principem našeho života. Boží Slovo je Boží řečí. Tak jak mi Angličan nebude rozumět, pokud na něho promluvím po česky, tak mi ani Bůh nerozumí, když v mé vůli, v myšlení a v mém vyjadřovaní není Boží Slovo. Bůh nám nerozumí i proto, že pokud není v nás Boží Slovo, není v nás Láska. Tak jako neexistuje víra bez Slova Božího, protože víra je vztahem k Božímu Slovu, tak neexistuje ani Láska bez Božího Slova. Láska je snahou žít Boží Slovo. Je to současně i láska k lidem i láska k Bohu. Božím Slovem je určeno vlastně i to „o cokoli“ anebo „oč chcete“. Tedy v skutečnosti nejde o absolutně „o cokoliv“, ale o cokoliv z toho, co vidíme dělat Ježíše, co souhlasí s Božím Slovem, o cokoliv, co je „Láska“, co pochází z Lásky.
Druhá podmínka této silné modlitby je společenství: „shodnou li se dva z vás”. Před Bohem má větší cenu to, co je společné, co je ovocem společenství, vzájemné Lásky. Máme se angažovat v modlitbě jiných. I ve svých modlitbách máme vycházet ze sebe, zapomínat na sebe. Když je Boží Slovo v nás, tak z nás vytváří společenství, tedy lidi, kteří jsou v tomto smyslu jednomyslní. Jen takoví lidé se dokáží správným způsobem přibližovat k Bohu – k Lásce a proto jejich modlitba je úžasně silná. Společenství tvoříme tehdy, když v našich srdcích vládne Kristus.
Proč nejsme takto silní? Neboť velmi často místo Božího Slova v nás vládne duch tohoto světa, kterým se napájíme od rána až do noci, když bez přestání sledujeme televizi a čteme různé světské časopisy a na Boží Slovo nám už pak nezbývá čas. Napájíme se duchem, který nás obírá o víru, o naději a lásku. Ale až se rozhodneme číst Boží Slovo a poslouchat Boha, On vyslyší nás a naše modlitby. Budeme plní Ducha svatého a staneme se blízcí Bohu i lidem.
Sv. Ján Damašský takto uvažuje o moci Boží, které dokáže odpovědět na lidskou modlitbu sjednocenou s Božím Slovem: Bůh „Řekl na počátku: „Zazelenej se země zelení!“, a země Božím rozkazem vyzvaná a plodná dodnes vydává po dešti své plody. Řekl Bůh: „Toto je mé tělo“ a „toto je má krev“ a „to čiňte na mou památku“ – a na jeho všemocný rozkaz se to děje a bude dít až do jeho příchodu. Neboť tak je řečeno: „Dokud nepřijde“. Skrze epiklesi sestupuje zastiňující moc Svatého Ducha jako déšť na připravené pole. Vždyť všechno, co Bůh učinil, učinil mocí či energií Svatého Ducha, podobně tedy i nyní způsobuje energie Ducha to, co přesahuje přirozenost, co nejsme schopni poznat jiným způsobem, jedině vírou.
„Jak se to může stát“, ptala se svatá Panna, „vždyť nežiji s mužem?“ Odpovídá ji Gabriel archanděl: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní.“ A zeptáš-li se teď: „Jak se chléb může stát Tělem Kristovým a víno s vodou Krví Kristovou?“ odpovím ti podobně – Duch Svatý sestupuje a činí to, co přesahuje rozum a chápání.“