V žalmu, který jsme zpívali v mezizpěvu, jsme slyšeli toto vyznání: „Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?“ Když náš překlad bible užívá slovo Pán, anebo v češtině Hospodin, užívá jej namísto hebrejského Adonaj, které je zase náhražka Božího jména. Boží jméno bylo a je v židovském náboženství v takové velké úctě, že se ho ani neodvážili vyslovit a používali jen tyto náhrady Božího jména. Toto slovo bychom mohli přeložit i jako Bůh, ale označení Pán nebo Hospodin (tedy ten, kdo se stará), nejlépe vyjadřuje Boží vlastnický vztah ke stvořenému světu. Bůh je Pánem celé země.
Žalmista říká: „Hospodin je mé světlo..“ Všichni dokážeme ocenit dobrodiní fyzického světla. Jak těžko se orientujeme ve tmě, narážíme a ubližujeme si, protože nevidíme překážky na cestě. Existuje však ještě horší tma, o níž hovoří již prorok Izaiáš v prvním čtení. A to duchovní tma, když člověk neví odkud a kam kráčí, proč žije, jaký smysl má jeho existence. Vidí jen svět, ve kterém kromě dobrých věcí naráží i na bolest a trápení a neví, jaký to má smysl. Cítí, že tento svět ho nedokáže zcela uspokojit a neví, co s tím. Poznání existence Boha je velkou úlevou, neboť On vysvětluje i náš původ i cíl naší existence.
Žalmista však říká, že Hospodin je nejen naším světlem, ale i naší spásou. Bůh je spásou člověka. Člověk své dovršení najde až v Bohu jako Bohočlověk podle a skrze Krista. Sv. Augustin takto uvažuje nad lidskou existencí a jejím smyslem: „Velký jsi, Pane, a veškeré chvály hodný; velká je tvá moc a tvá moudrost je bez míry. Chce tě chválit člověk, částečka tvého stvoření, člověk, který v sobě nosí a šíří svoji smrtelnost jako svědectví svého hříchu i svědectví toho, že se pyšným protivíš. A přece tě chce člověk, částečka tvého stvoření, chválit. To ty působíš, že chválit tě je nám potěšením; neboť tys nás stvořil pro sebe, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“ Jsme pozváni k tomu, abychom srdcem spočinuly v Bohu. Naše duchovní srdce putuje duchovním prostorem, ve kterém existuje množství duchů a přece jen, když se zcela sjednotí s Bohem, s Láskou, najde svou spásu.
Toto poznání Boha jako světla a spásy dává člověku odvahu. Žalmista, poté, co vyznal Boha jako světlo a spásu se téměř udiveně ptá: „koho bych se bál?“ Strach mají ti, co jdou ve tmě, ale Bůh je naším světlem, strach mají ti, kteří nekráčí ke spáse, ale Pán je naší spásou. A tento úžasný Pán je zároveň „záštita mého života“. Když si to všechno dobře spočítám, opravdu mohu říct: „před kým bych se třásl?”
„Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím, abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.“ Jeruzalémský chrám byl místem zvláštního Božího přebývání. Židé tomu věřili a podle toho se také chovali. Být mimo chrám se považovalo za trest. V chrámu přebývala Boží Sláva. Člověk si v chrámu uvědomoval nejen Boží přítomnost a na rozdíl od nás, výrazněji než v přírodě, ale prožíval i Boží životodárný a laskavý dotek. Žalmista doslova mluví o požívání Boží něhy. Co je to něha? Něha je láska, která se sklání ke slabšímu. Bůh respektuje čas našeho zrání v lásce a chová se k nám s něhou. Tuto Boží něhu krásně vyjadřuje liturgické zvolání: „Kyrie eleison“ ve staroslovanském jazyce přeloženo jako „Gospodi pomiluj“. V tom staroslověnském textu je cítit touhu po Boží něze. Nejen člověk je pozván milovat Boha, ale Bůh nás miluje. Člověk může prosit, aby mohl již nyní cosi z této vše převyšující Lásky, zakusit.
Žalmista, kromě touhy po přebývání v Božím chrámu po všechny dny svého života, vyjadřuje také víru: „Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých.“ Je to víra v dokonalou spásu v budoucím věku, kde člověk bude zažívat blaho od Hospodina v zemi živých. Zemí živých je Nebe. Naše země je označována jako místo těch „co sedí ve tmě a ve stínu smrti..“ (Lk 1,79) Naši existenci na této zemi bychom mohli definovat jako ustavičné směřování ke smrti. Po dědičném hříchu jsme my všichni, jako potomci Adamovi, odsouzeni na smrt.
Ježíš nabízí Život. Kdo přijímá Ježíše ve Slově a ve Svátostech, má v sobě skutečně ten Život, který ústí do věčnosti. Pokud máme v sobě Ježíše jsme Boží domácí a nemusíme se bát setkání s Bohem. I proto může žalmista vyzývat: „Důvěřuj v Hospodina, buď silný; ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina“. Máme doufat a očekávat Pána. Člověk je tvor, který umí očekávat. Svět potřebuje zásah Hospodina a my jsme ti, kteří jsou pozváni doufat a očekávat. V zápase s překážkami naší naděje potřebujeme statečnost. Také potřebujeme mužné a silné srdce. Silné srdce je to, ve kterém přebývá Bůh. Poslední výzvou je: „Doufej v Hospodina, drž se Pána!“ Drž se Boha, drž se Lásky, žij Lásku. Amen