„Pavel, Silvanus a Timoteus tesalonické církvi v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu: Milost vám a pokoj.“ V prvním verši máme jméno odesílatele a adresu příjemce. Apoštol Pavel a jeho společníci Silvanus a Timoteus píší místní církve do Soluně (ř. Thesalonike). Zeměpisná adresa je město Soluň, ale duchovní adresa je církev v Bohu Otci a v Pánu Ježíši. Duchovní svět má také svoji geografii, svůj zeměpis. Ne každý duchovní pohyb směřuje k Bohu. Slovo církev znamená shromáždění Pánovo. Tito lidé se shromáždili v Bohu, který se zjevil v našem Pánu Ježíši Kristu. Tedy církev je shromáždění v Bohu a Bůh je tajemným středem všech skutečných křesťanů. Ne nějaký abstraktní Bůh, ale Bůh, který se zjevil v Pánu Ježíši Kristu.
I my jsme tehdy církví, když nás shromáždil tentýž Bůh a Pán. Existují různé lidské shromáždění, ale církev je shromáždění v Bohu. Můžeme se zeptat, co nás dnes shromáždilo v tomto chrámu? Starodávný zvyk nebo Boží Duch. Přišli jsme sem ze zvyku, anebo abychom splnili příkaz, anebo z touhy oslavit Boha svého Stvořitele a projevit mu vděčnost? Dobrý zvyk je vhodné následovat, správný příkaz máme poslouchat a přece má být naše Eucharistie především věcí lásky a vděčnosti.
„Milost vám a pokoj.“ Dvě skutečnosti přednostně přeje apoštol věřícím: „Milost a pokoj!“ Sv. František pozdravoval podobně: „Pokoj a dobro!“ Všechno dobro je obsaženo v milosti. Nic není pro nás tak důležité, jako Boží milost, Boží přátelství. Už žalmista ve Starém zákoně prohlašuje, že Boží milost je lepší než život. Neboť Boží milost je vyšší forma života, než jen čistě biologický život, tak jako dobré manželství je vyšší formou života, jako život individuální, sice svobodný, ale neblažený a neschopný zplodit novou bytost. Boží milost je život v nesmírně blaženém společenství s Bohem. Sv. Pavel vyprošuje milost a pokoj. V židovském myšlení pokoj, šalom je cosi víc než mír. Šalom dosahuje každé bytí tehdy, když dosáhne své dokonalosti. Je to jakýsi pokoj završení, pokoj dokonalosti a je ovocem Boží milosti. Člověk dosahuje svou dokonalost v Bohu. Dokonalý člověk je Bohočlověk.
„Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách;“ Společenství kolem apoštola Pavla se ustavičně modlí, ale v jejich modlitbě má převahu dík nad prosbami, dík za jednotlivé věřící. Pavel vzpomíná v modlitbě na ty, které přivedl k víře. I naše vztahy a také naše vzpomínky patří do modlitby. Máme Bohu předávat nejen svou bytost, ale celý svůj život, všechny své vztahy i vzpomínky, aby je pronikl a uzdravil.
„před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista.“ Jak vypadala Pavlova modlitba? Pavel bez přestání myslí před Bohem, který je naším Otcem. Jeho myšlení je soustavně otevřené Bohu. Všechny své myšlenky směřuje k Bohu. Nepřemýšlí monologicky, ale dialogicky. Myslí před Bohem, před Boží tváří. Myslí ve vědomí Boží přítomnosti a pozornosti vůči člověku. Tak se každá jeho myšlenka stává modlitbou, neustálou modlitbou. Není rozdíl mezi jeho myšlením a modlitbou a proto netrpí roztržitostí.
Apoštol charakterizuje duchovní život svých věřících třemi zvláštními vazbami. Mluví o činné víre, anebo o díle víry. Víra koná dílo spásy. Začátek spásy je ve víře. Vstupní branou do Božího království je víra v Boha – Lásku: „Tak Bůh miloval svět, že dal …“, „My jsme uvěřili v lásku, kterou má Bůh k nám!“ Člověk se obrací až tehdy, když zjišťuje, že je Bohem milován. Dále hovoří o usilovné lásce anebo o úsilí lásky, snažení lásky. Láska se snaží dosáhnout svůj předmět. Jen láskou můžeme dosáhnout Boha. A na konec hovoří o vytrvalosti naděje v našeho Pána Ježíše Krista. Všichni očekávám splnění blažené naděje a příchod našeho Pána Ježíše Krista. Křesťanství je hnutí víry, naděje a lásky. Jsou to tři Božské ctnosti, skrze které se nejvíce Bohu přibližujeme. Bohu se líbíme, když věříme, doufáme a milujeme.
„Víme přece, bratří Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným, neboť naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti.“ Apoštol oslovuje své věřící jako Bohem milované. Myslíte si, že to oslovení platilo jen Soluňanům, a že už pro nás tu shromážděné neplatí? Ten list je stejně pro nás, jako pro Soluňany, jinak by nám ho církev nedávala číst. Ďábel nám chce namluvit, že pro svou hříšnost, nejsme Bohem milováni, ale Pravda je taková, že i my jsme Bohem milováni a v Božích očích vzácní, když jsme se vydali na cestu víry v Ježíše Krista. Je pravda, že nemilujeme Boha nade všechno, ale je také pravda, že Bůh nás přesto miluje. Apoštol na jiném místě říká. „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“ (1 Jan 4,19) Z jeho lásky dostáváme sílu k bytí. Jeho láska nás předurčila ke spáse. V Božích očích jsme vyvolení a vzácní. Každý, kdo věří v Ježíše, dostává se do okruhu milosti, do okruhu Božích přátel.
Také ve vás se při tomto mém a zároveň Božím slově začíná projevovat moc Ducha Svatého. To je znak Božího vyvolení. Blažení jste podle míry vaší víry v Boží Lásku, v Boha Lásku. Pokud uvěříte v Boží Lásku osobně k vám, začnete milovat toho, který vás stvořil a svou krví vykoupil a v tom je naplnění zákona a vaše Spása. Kéž by i moje evangelium, radostná zvěst, nepřišla k vám pouze ve slovech, ale i v moci a v Duchu Svatém a v celé plnosti, jak říká apoštol.