To, co jsme slyšeli v prvním čtení, je radostná zvěst o tom, že Bůh připravuje pro nás lidi hostinu, tedy ne peklo a zatracení, ale hostinu. Takovou budoucnost nám chystá Bůh. Dokonce i marnotratný syn, který se rozhodl vrátit, má přislíbenou hostinu. A podle proroka, to bude hostina s mnoha šťavnatými jídly a s nejjemnějším výborným vínem, tedy ne nějaké dietní suchary. Pokud má člověk zdravý žaludek a zdravou chuť, tak se mu už při poslechu tohoto popisu, začínají sbíhat slinky.
Ježíš k tomu dodává, že tato hostina nebude jen nějakým obyčejným posezením, ale půjde o svatební veselí. Půjde o svatbu Boha se svým stvořením. Bůh se představuje jako Ženich a my všichni tvoříme Nevěstu. Podle biblického Zjevení, je smyslem celého stvoření, svatba Boha s člověkem (lidstvem). Jeden z prvních příběhů Písma hovoří o stvoření lidského manželství a poslední kniha Písma hovoří o svatbě Beránka. Jdeme od svatby ke svatbě. Je to původní Boží záměr, je to smysl židovského sabatu – sedmého dne stvoření, smysl soboty. Bůh se tohoto svého plánu nezřekl ani navzdory lidskému selhání.
Izaiáš dokonce předpovídá, že Bůh: „Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy.“ Tak jako mezi nevěstou a ženichem to nejkrásnější se odehrává v naprosté intimitě, tak Bůh strhne závoj, který brání v tom, abychom ho mohli bezprostředně poznávat. Neznáme pravou Skutečnost, protože nevnímáme Boha. Žijeme ve víře a v očekávání, ale Bůh nás zve k tomu, abychom žili v nazírání. On způsobí, že ho uvidíme v celé jeho nádheře. A stane se ještě více věcí. Bůh: „Zničí smrt navždy; Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme hanbu svého lidu na celé zemi.“ Bůh zničí smrt, neboť přišla na svět závistí ďábla, On ji neučinil. Smrt, vůči níž se bouříme, bude zničena, neboť i naše hanba, náš hřích bude odstraněn. A v ten den budeme moci říci: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy.“
Toto všechno připravuje a plánuje Bůh. Ale jak se zachová člověk? A právě o tom mluví Ježíš v podobenství o královské svatbě. Co nám chce a má říci toto podobenství? Na jedné straně mluví o radosti, kterou připravuje pro nás Bůh a na druhé straně hovoří o našem nerozumu, když dáváme přednost svým starostem, před úžasným Životem, který nám připravil Bůh. Šílenství, které se nám zdá v normě, spočívá v tom, že dáváme přednost sobě před Nekonečně Úžasnějším. Pán Ježíš v podobenství ukazuje, že existují lidé, kteří si natolik zvykli na neviditelnost Boží, že jim přestal chybět, že ho přestali hledat a že jim zcela vyhovuje jeho nepřítomnost, protože jejich skutky jsou zlé. Dnešní podobenství má na mysli ty, kteří se v tomto světě cítí dobře, lidi, které Bůh nevzrušuje a nezajímá.
Jak jsme již řekli, člověk má slavit zásnuby s Bohem, je stvořen pro Boha, pro společenství s ním. Pro toho, kdo toto své určení uznává a přijímá, je to radostná zvěst. Pro toho, kdo chce žít jen sám pro sebe, je to hrozba, která se naplní. Proroci připomínají toto lidské poslání, ale člověk je svým nezájmem, nebo dokonce agresivitou, zabíjí. Je to absurdní. Nejenže člověk nechce odevzdat výsledky své práce Bohu, ale dokonce nepřijímá ani pozvání k lásce, na svatbu, k odpočinku s Bohem, k modlitbě, k svátostnému životu. Člověk vzdoruje svému vlastnímu štěstí.
Nepoznáváme se v tomto podobenství? Když jsem před mnoha léty pracoval v nemocnici, staral jsem se o pacienta, který měl rakovinu a byl už jen kost a kůže, a mohu říci, že trpěl a hodně. Když jsem ho nabádal, nechtěl se dát zaopatřit, bál se zpovědi. Nakonec se přece vyzpovídal a přijal Pána Ježíše. Po zpovědi a po svatém přijímání byl šťastný jako malé dítě a za pár dnů, smířený s Pánem Bohem, šťastně dokonal. A tehdy jsem si řekl: „Tento člověk možná čtyřicet let vzdoroval vlastnímu štěstí, odmítal pozvání na svatbu. Bůh ho zval na svatbu a on nechtěl. Milejší mu byly pozemské lopoty, jako svatební veselí. Dával přednost svým smutkům před radostí, ke které ho zval Bůh. Ale nakonec přece přijal pozvání a to bylo z jeho strany rozumné.“
Možná si řekneme, toto podobenství se nás netýká, týká se Ježíšových současníků, Židů. Ale ono se až bolestně týká i nás. V každé mši svaté, před svatým přijímáním slyšíme výzvu: „Blaze těm, kteří jsou pozváni na hostinu Beránkovu!“ Pozváni jsme všichni, ale kolik skutečně přijde. Mnozí, možná i roky, vydrží bez Božího zásahu do svého života. Kdo miluje Krista, přistupuje a přijímá. Nevěříš, že Bůh tě zcela zdarma zve do radosti? Chce jen, abys svoji spásu přijímal a uskutečňoval. Aby ses prostě nechal spasit. Už prorok nás zve: „Čerpejte vodu s radostí, z pramenů spásy“. Svátosti církve jsou těmito prameny spásy. Ježíš uskutečnil spásu, ale ona je skryta ve svátostech církve. Svátosti jsou místem, ve kterých se setkáváme s Kristem stále žijícím, který uzdravuje všechny oblasti lidského života.
Abychom správně pochopili závěr dnešního podobenství, musíme si vysvětlit, že v Orientu na královských hostinách bylo věcí hostitele připravit svatební roucho hostům. Každý ho dostal už při svém pozvání. Pokud se tedy někdo přesto objevil nesprávně oblečen, byl to zase jen znak určité arogance vůči hostiteli. Kdo miluje více své hříchy než Boha, přijde sice na svatební hostinu – na mši svatou, možná i ke svatému přijímáni, ale v nesprávném oděvu. Nemůže přistoupit ke svatému přijímání ten, kdo žije v těžkém hříchu. Není oblečen do Boží milosti. V našich poměrech je právě Svátost smíření – zpověď, tím místem, kde se udělují svatební šaty.
Za domácí úkol si změřme teplotu svého srdce ve vztahu k Bohu. Zkuste si položit otázku: Miluji Boha nebo svůj hřích? Jsem pozván k tomu, abych věčně žil ve společenství s Bohem, těším se na to, nebo se toho hrozím? Jak se dívám na svou smrt? Beru ji jako možnost přechodu k Bohu, nebo nesouhlasím s tím, abych byl z této hříšné existence vytržen a osvobozen? Zamiloval jsem si stav bezbožnosti, anebo toužím a naříkám po Bohu?