V dnešním prvním čtení z knihy Ekleziastikus jsme slyšeli tyto pravdy: „Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci.“ I podle přesvědčení otců pouště, nic tak rychle nemění duši do podoby démona, jako dobrovolná nenávist. Bůh je láska. Láska je smyslem naší existence. Vyžívat se v nenávisti, znamená, vědomě jít proti svému smyslu. Když se milujeme navzájem „Bůh je v nás a jeho láska v nás dosahuje dokonalost!“
„Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti“. Boží Slovo slibuje, že „když se hříšník odvrátí od svých cest, na jeho hříchy si více Bůh nevzpomene.“ Existuje však výjimka. Když se člověk mstí, když člověk sám nechce odpustit. Nakonec i to dnešní podobenství ukazuje podobný případ. 10.000 talentů je strašně moc. Je to přibližně 260.000 kg stříbra. Nevím jaká je cena stříbra, ale přibližně odhaduji, že dluhy tohoto služebníka tvořili několik miliard korun. Někde jsem četl, že to v té době představovalo roční celonárodní důchod Palestiny. Naproti tomu částka 100 denárů je mzda za sto pracovních dnů, co může představovat několik tisíc korun. Několik tisíc korun také není maličkost, ale ve srovnání s několika miliardami je to zanedbatelné. Tedy udělejme si z toho závěr. Pan ze své nesmírné dobrotivosti odpustil služebníku dluh, velkodušně na něj zapomněl, ne opravdu, ale proto, že chtěl na něj zapomenout. Jakmile však sluha neodpustil svému kolegovi, Pán na něj vytasil celý jeho předešlý dluh. Skutečně platí: „Kdo se chce pomstít, zakusí pomstu od Pána, který si zachová jeho hříchy v paměti.“
„Odpusť křivdu svému bližnímu; a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit.“ Odpusť Ty a aj tobě Bůh odpustí. Bojíš se setkání s Bohem v hodině tvé smrti, bojíš se jak bude na tebe přísný. Bůh Ti v hodince tvého soudu naměří stejným metrem, jakým Ty měříš bližním. Nic není jistější jako toto: „Odpusť křivdu svému bližnímu; pak se i tobě, když budeš prosit, odpustí hříchy.“ „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“”
Co se v nás děje, když nám někdo ublíží? Aby se více toto bolestné zranění neopakovalo, tak si nasazujeme pancíř. Pancíř, původně zamýšlený jako ochrana před nějakým konkrétním člověkem, nám ve skutečnosti brání setkat se i s ostatními lidmi a dokonce nám brání komunikovat s Bohem. Dá se říci, že naše civilizace je civilizací dobře obrněných lidí. Bůh na rozdíl od nás je absolutně obnažené bytí. O co tedy jde v odpuštění? Jelikož jsme lidé dobře opancéřovaný, přes náš pancíř často nemůže k nám proniknout ani Bůh se svým léčivým vlivem. Bojíme se dát pancíř dolů, ale pokud to neuděláme, nemůže Ježíš léčit. Musíme dát pancíř dolů a to se děje tehdy, když odpouštíme. Musíme si uvědomit, že odpuštění není možnost, ale nutnost. Je to požadavek samotného Boha. Je to podmínka našeho uzdravení a naší spásy. Odpustit znamená, zříci se pomsty.
„Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení?“ Toto je základní pravda biblického uzdravování, nebo uzdravování na základě víry. Naše nemoci nejsou pro Boha problémem. Ježíš nám zjevuje Boží moc, která dokonce křísí mrtvé. Bůh budí mrtvých, jako by jen spali. V nemoci nás nelikviduje Bůh, který je Život a chce život, ale likviduje nás náš hněv. Bůh je Život a nemoc je na opačné straně než život. Tam kde se člověk zříká hněvu a nenávisti, tam kde se člověk rozhodne vědomě odpouštět, tam nachází uzdravení. Osobně znám paní, která měla rakovinu a na mnoha místech metastázy. Když se začala k Bohu modlit, pochopila, že se musí smířit se svými bližními a rakovina i s metastázami zmizela.
K našemu uzdravení je potřebný soucit s bližními: „S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí?“ Pisatel tohoto textu se tomu diví. Soucit neznamená schválení hříchu, ale pochopení pro hřešícího, pro jeho slabost, pro jeho morální bídu. Ježíš měl soucit s tělesnou ale i s duchovní bídou. Cizoložné ženě, kterou se podle zákona Mojžíšova chystali zabít a chtěli ji soudit přísným soudem, řekl: „Nikdo tě neodsoudil, ani já tě neodsuzuji? Jdi a už nehřeš!“
„Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy?“ Právě proto, že jsme smrtelní a hříšní, máme být solidární. Nemáme v sobě přechovávat hněv vůči člověku. Máme nenávidět hřích, ale milovat hříšníka. My často děláme přesně naopak. Milujeme hřích, ale nenávidíme hříšníka. Když nás už nic neví podnítit k odpuštění, tak naslouchejme dále: „Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání. Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního! Vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu.“ Velmi často se zlobíme kvůli věcem, které pominou, např. kvůli dědictví. Nic si z tohoto světa nevezmeme, jen lásku v srdci, pokud tam nějaká bude. Tedy pokud si pokoušen k hněvu, mysli na rozklad a na smrt, mysli na smlouvu s Nejvyšším, který ti slibuje za věrnost jeho příkazům, mnohem větší bohatství, než to, které opouštíš, proto, aby si mohl odpustit. Pokud se od tebe žádá odpuštění, pamatuj, že Bůh Ti odpouští nekonečně více. Odpustit znamená dovolit Bohu, aby skrze tebe mohl milovat.
Poslechněme si ještě tento příběh, který se odehrál za pronásledování císaře Valéria. Byli dva přátelé, Nikefor a Saprícius. Oba křesťané. Pro hloupost se pohádali. Vyvrcholilo to tak, že v křesťanském společenství bylo z toho pohoršení. Časem Nikefor vstoupil do sebe, přemohl pýchu, ponížil se a požádal Saprícia o odpuštění. Tento nechtěl o tom ani slyšet. V té době vypuklo pronásledování křesťanů. Mezi prvními zajatými byl i Saprícius. Sotva se to Nikefor dověděl, utíkal za ním až na popraviště. Veřejně na kolenou ho prosil za odpuštění. Saprícius opět odmítl a hrdě vykročil na popraviště. S nenávistí v srdci se darmo hrabal k mučednické palmě. Pan v takové oběti neměl zalíbení. Když se kat zahnal, aby mu sťal hlavu, zvolal: „Zadrž! Obětuji raději bohům“. Nikefor se slzami přiběhl a prosil ho, aby nezrazoval Krista. Odmítl a z lešení sestoupil jako zrádce. Boží i bratrskou láskou hnán Nikefor si klekl místo zrádce. Veřejně před soudcem vyznal, že je křesťan. Z lešení se za toto přiznání skutálela Nikeforová hlava. Sv. Jan evangelista nás poučuje: „Když někdo říká: „Miluji Boha“, a nenávidí svého bratra, je lhář. Vždyť, kdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A toto přikázání máme od něho: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra“. (1 Jan 4,20-21)
Prosme, aby nám Ježíš, který nám naše hříchy odpustil a dává se nám v eucharistii, která je smlouvou s Nejvyšším, dal sílu k odpuštění naším bližním. Odpuštění je zároveň i cestou k psychickému a fyzickému zdraví. Bůh nestvořil smrt a netěší se smrti živých. Bůh chce zdravé lidi. Hledejme cestu uzdravení, abychom sobě udělali dobře a Bohu čest!