Dnes se nám k rozjímání nabízejí tři témata: Ustanovení kněžství, ustanovení Svátosti Oltářní a Tajemství společenství (nové přikázání lásky). Asi bychom měli začít naše uvažování z opačné strany. Začít tajemstvím společenství. To, co dnes často prožíváme v kostele, má daleko od toho, co chtěl Ježíš, který tři roky formoval apoštoly Slovem, aby z nich vytvořil společenství. Jeden z důsledků prvotního hříchu je, že jakmile člověk ztratil spojení s Bohem, rozrušily se i vazby mezi lidmi navzájem. Další hřích, který bezprostředně následoval po prvotním, byla bratrovražda. Kain zabil Ábela. Ztratila se láska mezi lidmi. Lidé si natolik nerozuměli, že to vedlo až k babylónskému pomatení jazyků. Můžeme si položit otázku: „Proč si vlastně lidé přestali rozumět?“
Protože lidé přestal vnímat Slovo Boží jako princip svého života a každý člověk sám sebe dělal normou pro ostatní svět. Lidé přestali myslet stejně, ale jejich myšlení se stalo egocentrickým. Společenství může vzniknout jen tam, kde se znovu Slovo Boží, II. Božská osoba stane středem lidských bytostí. Jen ti lidé, kterým nejde především o jejich ego, ale o Boha a jeho Slovo, se skutečně dokážou sjednotit, stejně myslet, stejně chtít. Dokud Slovo Boží nezaujme v našich životech a bytostech čelní postavení, dotud si nemůžeme rozumět a ani se navzájem milovat. Naše úsilí má směřovat k vytvoření společenství. Společenství je však něco jiného než jen chození do kostela. Největší projev naší lásky spočívá často v tom, že si podáme ruce při znaku pokoje ve sv. mši a dokonce někdy ani to ne. Samozřejmě všichni cítíme, že pokud nežijeme pro Krista, jsme jeden pro druhého nebezpeční svou hříšností. Tedy první úloha k tomu, abychom mohli vytvářet společenství, je přijmout Boží Slovo jako normu pro svůj život. Potom se budeme navzájem chápat a budeme mít i stejný cíl.
Přijmout Boží Slovo to se však již rovná Svatému přijímání. A to je druhé tajemství dnešní Slavnosti. Sv. František takto komentuje událost, kterou slavíme dnešní den: „Pan Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci jen skrze mne. Kdybyste mě poznali, poznali byste i mého Otce. Teď ho už znáte, protože jste ho viděli.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce a to nám stačí!“ Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a neznáš mě? Kdo vidí mě, vidí Otce.“ Otec „přebývá v nepřístupném světle“, „Bůh je duch“ a „Boha nikdy nikdo neviděl“. Protože Bůh je Duch, je viditelný jen v Duchu; neboť „co dává život je Duch, tělo samo nic neznamená.“ Avšak ani Syn, pokud je roven Otci, není nikomu viditelný jinak než Otec, ani jinak než Duch Svatý. Proto jsou zavrženi všichni, kteří sice viděli Pána Ježíše Krista v jeho člověčenství, avšak neviděli ho a neuvěřili v něho podle ducha a božství, že je pravý Syn Boží. Právě tak jsou zavrženi i všichni ti, kteří sice vidí svátost Kristova Těla, které je posvátné zpřítomňováno v rukou kněze na oltáři skrze slova Páně pod způsobem chleba a vína, kteří však nevidí a nevěří podle Ducha a Božství, že je to skutečně nejsvětější Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista, jako to dosvědčuje sám Nejvyšší, když říká: „To je mé tělo, tohle je moje krev nové smlouvy.“ a „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev má život věčný.“ Potud sv. František.
Člověk, který usiluje o čistotu srdce, zcela spontánně chápe, že Kristus je Božím Synem. Člověk a můžeme říci, že každý člověk, v hloubce své duše nosí „vzpomínku“ na svého Boha. Kdybychom v sobě tuto vzpomínku neměli, nikdy bychom po Bohu netoužili a nemohli bychom ho ani rozpoznat. Ale každý člověk může rozpoznat Boha. Ježíš se právem zeptal apoštola Filipa: „Tak dlouho jsem s vámi a neznáš mě?“ I chrámová stráž, které bylo přikázáno, aby zatkla Ježíše v chrámu, přišla s tím, že nikdy takto člověk nemluvil jako On a nedokázali ho zatknout. Měli v sobě smysl pro Boha. Budete-li se denně zabývat Kristem a jeho Slovem, odhalíte genialitu, která není lidského původu. Odhalíte, že Ježíš je opravdu Božím Slovem, Slovem Živého a Věčného Boha. Když jsme sjednoceni v Duchu Svatém s tímto Slovem, tehdy se dá mluvit o společenství mezi námi a Kristem a mezi námi navzájem.
Sv. František pokračuje ve své nauce: „Proto jen ten, kdo má Pánova Ducha, který přebývá v jeho věrných, přijímá Nejsvětější Tělo a Krev Páně, všichni ostatní, kteří nemají z tohoto Ducha a odvažují se přijímat, „jedí a pijí si odsouzení.“ Můžeme se zeptat: Kdo má Ducha Svatého a kdo nemá? Duch Svatý přebývá v těch, kteří milují Boží Slovo. Duch Svatý je tehdy v nás, když chceme to, co chce Kristus, když myslíme, chceme a konáme to, co Ježíš. Smýšlíme-li proti Božímu Slovu, nemáme Ducha Božího.
Na závěr svého napomenutí říká sv. František: „Nuže, lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce“, proč nechcete znát Pravdu a „věřit v Syna Božího?“ Hle, denně se ponižuje, jak kdysi sestoupil z „královského trůnu“ do života Panny, denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář.“ Toto se děje rukami kněze a jen prostřednictvím platně svěceného božího služebníka. Toto tajemství nemůže uskutečnit kdokoli, ale jen ten, koho Kristus k tomu povolal, vyvolil a uschopnil.
Když jste šli na první sv. přijímání, přišli jste ve svatebním, protože zde opravdu šlo o vaši svatbu s Božím Slovem. Zda-li takhle má vypadat láska, že se jeden druhému odevzdá jen jednou za čas a ne natrvalo. Není pravá láska natrvalo a navždy? Když vás partner nechce přijmout, naříkáte si a právem. Ale proč, děláte totéž Bohu, Ježíš na Velikonoční svátky a dost. A pak znovu život v těžkých hříších. To je zrada, to není láska.
Sv. František pokračuje: „A jak se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes ukazuje ve svatém chlebu: a jak oni, když se na něj dívali, viděli jen jeho těle ale věřili, že je Pán a Bůh, protože na něj hleděli duchovním zrakem, tak i my, když vidíme, věřme, že je to jeho pravé a živé nejsvětější Tělo a Krev. A takovým způsobem je Pán neustále se svými věrnými, jak sám říká: „Hle, já jsem s vámi, až do skonání tohoto věku“. Chci znovu podotknout, že svaté přijímání je jen tehdy skutečně svaté, je-li trvalým aktem odevzdanosti. Máme se vydat Kristu a nikdy toto vydání neodvolat. Jakmile jsme ho hříchem zrušili, znovu se v kajícnosti k němu vrátit a obnovit svůj život s Kristem skrze svátost smíření. Jidáš hledal příležitost, aby Ježíše mohl vydat do rukou nepřátel. Neděláš podobně, když hned po svátcích dobrovolně zaměníš Ježíše za život v těžkých hříších. Nevydávej Krista jako Jidáš!
Sv. Augustin říká: „Když si sedneš jíst ke stolu u velmože, dávej pozor a všímej si, co ti předkládají, a tak sáhni rukou ve vědomí, že i ty musíš takové připravit. Nebo jaký stůl velmože to je, ne-li ten, ze kterého se přijímá tělo a krev toho, co položil za nás svůj život? A co znamená sednout si k němu, ne-li pokorně přistoupit? A co znamená dávat pozor a všímat si, co ti předkládají, ne-li rozjímat, jak si zasluhuješ takový dar? A co znamená tak sáhnout rukou, abys věděl, že i ty musíš takové připravit, ne-li to, co jsem již řekl: že jako Kristus položil za nás svůj život, tak i my jsme povinni dávat život za bratry? Tak jak říká apoštol Petr: „Kristus trpěl za nás a zanechal nám příklad, abychom kráčeli v jeho šlépějích.“ To znamená připravit totéž.“