Čtení, která jsme slyšeli, byla průřezem od Stvoření světa přes Mojžíše, Proroky a Apoštoly k ústřednímu tématu Dějin Spásy a to k Ježíšovu Zmrtvýchvstání. Položme si otázku, z čeho máme největší strach? Čeho se nejvíc hrozíme? Čeho? Myslím si, že nebudu daleko od pravdy, když asi za většinu z vás odpovím: „Smrti!“ Smrti ve všech jejich projevech, ať už se jedná o nějaké přírodní anebo společenské katastrofy, jako zemětřesení, mor, válka, požár, anebo jde o nemoc, opuštěnost ode všech, což můžeme nazvat i společenskou smrtí, ať jde o peklo jako věčnou smrt. Smrt je slovo, které toto všechno zahrnuje do jednoho pojmu. Ďábel ovládá svět strachem ze smrti. Hrozbou smrti, dokáže i pokřtěné přivést k hříšným kompromisům.
Zaměřme dnes svoje oči na prázdný hrob Pána Ježíše. Jeden z nás lidí pronikl za bariéru smrti a smrt přemohl. Kristus svojí smrtí, přemohl naši smrt. Ježíšovo zmrtvýchvstání, je něčím jiným, než např. vzkříšení Lazara. Lazar po svém vzkříšení, se znovu vrací do pozemské reality a má znovu jen své staré smrtelné tělo a tedy znovu mu hrozí smrt. Komicky to ve svých Apokryfech vyjádřil český spisovatel Čapek. Lazar se podle něho znovu bojí smrti a má strach, aby se nenachladil. Něco na tom výroku může být pravdivé.
Avšak Kristovo vzkříšení je něco nové. Kristus uskutečnil „Paschu“, což znamená Hebrejsky „Přechod“. Kristus přešel ze smrti do života. Jeho Vzkříšení nemůžeme řadit ani k zážitkům lidí, kteří prožili klinickou smrt, protože při veškeré nádheře těchto zážitků, objevuje se v nich i jakási nostalgie, nebo se cítí izolováni od lidí na této zemi, a už nemohou účinně a přímo působit na materiální svět, nemají vztah ke hmotě tohoto světa.
Vzkříšený Ježíš však existuje dále, jako celistvý člověk, který má ruce, nohy i bok, který na svém těle nosí dokonce oslavené rány svého umučení, tedy Jeho život, je v kontinuitě s předešlým. I přes tyto rány, se těší ze setkání s apoštoly, je s nimi, poučuje je. Vzkříšený má vztah ke hmotě, může jíst i pít, učedníci jej slyší mluvit. Když se mezi nimi objeví, nelze ho dokonce ze začátku odlišit od jiných živých lidí. Je tak reálný, že Maria Magdaléna, jej nejdříve považuje za zahradníka, Emauzští učedníci jej považují za zbožného cizince.
Bůh ho vzkřísil pro naše ospravedlnění. To je z Boží strany zahlazení našeho zločinu a hříchu, kterého jsme se dopustili ukřižováním Ježíše. Bůh ho Vzkřísil. Bůh zničil následky a stopy našeho hříchu. Jeho rány zůstali. Pro věřící v něj, jsou jeho rány zjevením Absolutní Lásky. Pro nevěřící a protivící se Bohu, zůstávají Obžalobou. Ne pro Boha Otce, který také je miluje a chce spasit, ale pro jejich svědomí, aby se probudilo. Písmo Svaté říká: „Uvidí, koho probodli”.
Velmi prosté, a téměř až zmatené, se nám mohou zdát zprávy o Vzkříšení Pána, zachycené v různých evangeliích. Kdysi mi tento velikonoční zmatek působil potíže ve víře. Když se člověk zabývá Písmem Svatým jen povrchně, zdá se mu, že si jednotliví evangelisté protiřečí. Ale když jde do hloubky textu, zjistí, že nejde o protiřečení, ale spíše o neúmyslné zamlčení, přesně tak, jak to bývá i v běžném životě. Ne všichni všechno ví. Každý si všímá něco jiné. Některý evangelista se potkal se svědectvím Marie Magdalény, jiný čerpal svoji látku z vyprávění Ježíšovi matky a zase jiný vycházel ze svědectví apoštolů. Kdyby se na ulici udála nějaká nehoda a došlo by k protokolárnímu záznamu výpovědí svědků, byli bychom překvapeni, jak různě vnímají lidé, tu samou událost. Kdyby pisatelé evangelií chtěli úmyslně lhát, dohodli by se na ustálené verzi jednoho evangelia. Ale právě tato různost svědčí o tom, že v evangeliích je zachycen kus reálného života. A z toho můžeme pochopit, že do této reality zapadají i zprávy o Zmrtvýchvstání.
Naše přísné logické uvažování, nás vedlo od kříže k Pánovu hrobu. Tu však končí naše schopnost logicky uvažovat. Tam se dějí věci, jež přesahují naši možnost chápat. Člověka se zmocňuje strach z této zdánlivě nelogičnosti věci. Proto i nám musí anděl říci:
„Vy se nebojte! Vím, že hledáte Ježíše ukřižovaného. Není tady. Byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte a podívejte se na to místo, kam byl položen. A rychle jděte a povězte jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých. Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte. To jsem vám měl povědět.“ Ježíš opravdu vstal z mrtvých. Jeho bytost, jakoby byla obrácena naruby, tělo je neseno duchem. V našem životě to vypadá tak, že tělo nese ducha. V budoucnosti to po vzkříšení bude tak, že duch bude nést tělo. Sv. Pavel o tom svědčí v 1 Kor 15,35-50 takto: „Ale někdo snad řekne: „Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?“ Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře. A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny. Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo. Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby. A jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září. Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní. Jak je psáno: ‚První člověk Adam se stal duší živou‘ – poslední Adam je však Duchem oživujícím. Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní. První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe. Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích. A jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského. Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.“
Ježíšovo Zmrtvýchvstání je Božím zaslíbením. Čeká nás Nové Nebe a Nová Zem, Nová realita, Nové Stvoření. Jak se toho Kristova Tajemství zmocnit, to nám stejně tak ukazuje sv. Pavel, tentokrát v listu Římanům. Pokud chceš v sobě prožít Kristovo zmrtvýchvstání, musíš nejprve v sobě prožít jeho smrt. Smrt starého stvoření v sobě. Smrt svého sobeckého „Ega“. Musíš úplně zapřít své sobectví v jeho vládě i v soustředění jen na sebe. Celé naše vítězství je ukryto v ochotě říci své ano k Ježíšovu kříži, říci své ano Ježíši Ukřižovanému.
Křest, který si dnes připomeneme při obnově křestních slibů, je svátostí našeho znovuzrození. Křest je pohřbení spolu s Kristem. Tak to vystihovali staré obřady křtu, kdy celý člověk byl ponořen do vody, což mělo naznačovat jeho smrt. Tedy křtem v jeho smrti, jsme byli spolu s ním pochováni, abychom i my, jako byl Kristus Vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, žili novým životem. Protože jestli jsme se s ním zpodobnili v jeho smrti, budeme mu podobni i ve zmrtvýchvstání. Sobectví dělá člověka nešťastným. Starý člověk má být spolu s Kristem ukřižován, aby byla zničena hříšná přirozenost, abychom více neotročili hříchu. Vždyť, kdo zemřel, je osvobozen od hříchu. Také my máme o sobě soudit, že jsme mrtvi hříchu a tak se i chovat. Na druhé straně máme vědět, že žijeme Bohu v Kristu Ježíši. Amen.