Skutečnou radost ze Vzkříšení Páně může zažít jen ten, kdo předtím přežil zděšení z Velkého pátku, úžas z poznání vlastní hříšnosti, která vedla ke smrti Božího Syna. Sv. František nás zve k úvaze: „Uvažuj člověče, k jaké důstojnosti tě povznesl Pán Bůh, když tě podle těla stvořil k obrazu svého milovaného Syna a podle ducha utvořil ke své vlastní podobě. A všechny tvory pod nebem slouží svému Stvořiteli, poznávají ho a poslouchají podle své přirozenosti lépe než ty. A ani zlí duchové ho neukřižovali, ale tys ho ve spolčení s nimi ukřižoval a dosud křižuješ, když máš své potěšení v neřestech a hříších.“
Jsme zvyklí dívat se na Kříž s úctou jako na Znamení Spásy, čím skutečně je. Ale podívejme se na něj očima těch, kteří ještě nepoznali Světlo víry. Pro Římany byl kříž takovým velkým zlem, že se: „mezi slušnými lidmi nepatřilo ani jen vyslovit jeho jméno.“ (Cicero) U Židů měl kříž podobný zvuk: „Buď proklet, kdo visí na dřevě.“ (Mojžíš) Když se z pohledu morálky anebo práva podíváme na ukřižování Ježíše – Bohočlověka, musíme přiznat, že jde o největší zločin a hřích proti Bohu i člověku zároveň. Na kříži vrcholí zloba. Kříž se tak stává zjevením zkaženosti lidského srdce. Vidíme, že toto samo nemohlo přinést spásu jako ovoce. Tajemství Kříže musí být ukryté v čemsi jiném.
Situaci, kterou prožíváme po Vzkříšení Páně, se velmi podobá té, kterou prožili Jakubovi synové, když se jim dal poznat, po jejich příchodu do Egypta, jejich bratr Josef. Oni mu způsobili mnoho zla a prodali ho do otroctví a on se milostí Boží stal zachráncem – doslova Spasitelem – Egypta a celého světa. Když se dal poznat svým bratřím, zalekli se a byli zděšeni a čekali spravedliví trest. On k nim však místo toho mile promluvil: „Já jsem Josef, váš bratr, kterého jste prodali do Egypta. A teď se netrapte a nesužujte, že jste mě sem prodali, neboť Bůh mě sem poslal před vámi, abyste zůstali naživu. Proto mě Bůh poslal před vámi, aby váš rod zachoval na zemi a aby ho mimořádným zásahem zachoval při životě. A takto ne vy jste mě sem poslali, nýbrž Bůh. On mě udělal faraonovým poradcem panem nad celým jeho domem a vladařem nad celou egyptskou zemí. Pospěšte se a jděte k mému otci a řekněte mu: Toto praví tvůj syn Josef: „… přijď ke mně a neodkládej“. Vy jste sice snovali proti mně zlo, ale Bůh to obrátil na dobro, aby uskutečnil to, co je dnes, aby zachránil život mnoha lidem. Jen se už nebojte! Já se budu starat o vás i o vaše děti!“
Stručně řečeno: „Vy jste mysleli na zlo, ale Bůh to promyslel na dobro.“ Toto je síla a čistota Božích myšlenek. A toto se děje i s Křížem. Bůh Největší zločin, kterým je Ukřižování Bohočlověka, promyslel na dobro. Promyslel ho ve svém srdci. Promyslel ho spolu se svým Synem v Duchu Svatém. V Janově evangeliu jsou zaznamenány tyto Ježíšova slova: „Otec mě proto miluje, že dávám svůj život, a zase si ho vezmu. Nikdo mi ho nebere, já ho dávám sám od sebe. Mám moc dát a mám moc zase si ho vzít. Takový příkaz jsem dostal od mého Otce.“ (Jan 10,17-18)
Pán Ježíš tím, že se vydává dobrovolně do našich rukou, dává jiný smysl události Kříže. Z násilného skutku dělá oběť a eucharistii, v níž všechno dopředu přijímá s vděčností vůči Bohu Otci, který to připustil a udělal součástí plánu spásy. Tím, že je poslušný až k smrti, osvobozuje nás z kletby neposlušnosti, která plodí smrt. Jen z takto přijatého kříže se může zrodit Spása. Skrze jeho krev můžeme doufat v milost odpuštění hříchů. Kříž se takto stává Zjevením Boží bolesti ale zároveň nesmírné Boží dobroty. Bůh všemu dává jiný smysl.
Evangelní zpráva o Vzkříšení obsahuje až zarážející podobnost výrazů a postojů s příběhem: „Jozef a jeho bratři“. „Nelekejte se! Hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného? Byl vzkříšen, není tady! Zde je to místo, kam ho položili. Ale jděte a povězte jeho učedníkům, i Petrovi: Jde před vámi do Galileje; tam ho uvidíte, jak vám řekl.“ Nacházíme tu výzvu k odvaze. Rovněž výzvu nést tu zvěst dál a také skutečnost toho, který jde před námi, kvůli záchraně našich životů.
Sv. Peter v Skutcích apoštolských říká o Ježíši: „všude procházel, prokazoval dobrodiní a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel… Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil.“ O vzkříšení zvykneme většinou meditovat a kázat pouze ve vztahu k nám. Mluvíme o jeho důkazech a důsledcích. Po případě řekneme, že Vzkříšení je pečetí důvěryhodnosti od Boha Otce. Vzkříšení není jen pouhým faktem, sloužícím jako „bezpečný důkaz“ pravosti Ježíše, není ani především důkazem pravdy nebo moci, ani není především počátkem církve a nového stvoření. To vše přichází jako důsledek, jako ovoce. Vzkříšení se nesmí zužovat na čistě veřejný, venkovní fakt, který se týká dějin nebo církve, jakoby snad Bůh Otec Ježíše vzkřísil jen kvůli těmto skutečnostem a ne pro něj samého.
P. Raniero Cantalamessa tvrdí, že Vzkříšení je především aktem nesmírné něžnosti, se kterou Bůh Otec v Duchu svatém svým Všemohoucím Slovem budí Ježíše, Syna člověka ze smrti. Ježíš, který je Pravý Bůh ale současně skutečný a pravý člověk, je jako člověk buzený Božím Slovem, které je Živé a které nepodléhá porušení a stále zůstává spojeno s Kristovou lidskou duší. Tedy Vzkříšení je především aktem nesmírné něhy, se kterou Otec v Duchu svatém svým Všemohoucím Slovem budí svého Syna ze smrti po jeho nesmírném utrpení a ustanovuje jej Pánem. Když zde užíváme slovo Pán, máme na mysli to, co toto slovo u Židů znamenalo. Ježíš jako člověk je po svém Vzkříšení zbožštěn. Vzkříšení je aktem Nejsvětější Trojice. Je to samotný vrchol Božího konání v dějinách, největší důvod jeho slávy. Od tohoto okamžiku bude Bůh známý jako „Ten, který vzkřísil z mrtvých Ježíše Krista“ (2 Kor 4,14; Gal 1,1; Kol 2,12).
Vzkříšení je především darem Otce jeho vyvolenému Synu, ve kterém našel zalíbení; je opětovným objetím po krutém „rozdělení“ kříže, činem nesmírně něžnosti Otce. Je jakýmsi Božím výkřikem, jak to naznačuje prorok Izaiáš 42,14. „Byl příliš dlouho ticho, mlčel, přemáhal se, ale teď křičí.“ Ježíšovo Vzkříšení je výkřikem, kterým Bůh přerušil své „mlčení“. I v historickém sledu patří lidským svědkům této události až druhé místo. Okamžiku Vzkříšení nebylo přítomno žádné lidské stvoření. První slova, které církev vedená Duchem Svatým, vložila do úst Zmrtvýchvstalého Syna v introitu velikonoční mše, jsou radostným zvoláním Syna k Otci: „Vstal jsem z mrtvých a znovu jsem s Tebou!“ Tato slova jsou převzata ze žalmů (3; 138) a od nejstarších dob jsou připisovány Vzkříšenému Ježíši.
Den Vzkříšení je skutečně „den, který učinil Pán“, „tento div se udál před našimi očima“, jak to zpíváme ve velikonoční liturgii. Ježíš je „kámen, který stavitelé zavrhli, ale před Bohem je vyvolený a vzácný.“ Bůh Otec z něj udělal základní kámen nového světa. Tím ukázal, že Synovu oběť přijal a jeho poslušnost mu je milá. Vzkříšení je v tomto smyslu korunou oběti na kříži a my při každé mši svaté můžeme vyznávat: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, kým nepřijdeš v slávě …“