V tomto týdnu jsme byli zvyklí přistupovat ke svátosti smíření, dnes se nám tato možnost nedostává, proto bych chtěl právě na ni obrátit vaši pozornost. Navzdory změnám, kterými prošlo slavení této svátosti, můžeme v ní poznat stejnou základní strukturu. Obsahuje dva podstatné prvky. Na jedné straně úkony člověka, který se obrací pod vlivem Ducha Svatého: lítost, vyznání hříchů a zadostiučinění. Na druhé straně působení Boha skrze církev, která prostřednictvím biskupa a jeho kněží uděluje ve jménu Ježíše Krista odpuštění hříchů a určuje způsob zadostiučinění. Celá svátostná ekonomie stojí na základě odpuštění, které je dílem zdarma nám dané milosti, za kterou se ale draze platilo Kristovou krví. Na toto máme pamatovat, když si uvědomíme, že jsme zhřešili. Kdyby v církvi nebylo odpuštění hříchů, nebyla by žádná naděje na věčný život a věčné osvobození.
Mezi úkony kajícníka je lítost na prvním místě. I když je definována jako „bolest duše nad spáchaným hříchem a jeho zavržení s předsevzetím více nehřešit“, nejde zde především o záležitost citů ale o odvrácení (obrat) vůle od hříchu, který ve světle Božího zjevení poznáváme jako zlo. Lítost spočívá v přijetí Boží kvalifikace hříchu. V lítosti je obsažen i návrat k Bohu, odevzdání toho, co se stalo, do jeho milosrdných rukou. V lítosti je třeba se zřetelně odvolat na Kristovu spásonosnou smrt na kříži a prosit Boha Otce o odpuštění hříchů i pro jeho jméno. Ve vyznání a v lítosti se projevuje víra v Boží milosrdenství, že „nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil“. Lítost má být vyslovena zřetelně a nahlas. Může to být modlitba lítosti, kterou známe z modlitební knížky, anebo svými slovy pronesená lítost.
Je rozšířený názor, že odpuštění hříchů se získává jedině během zpovědi, ale církevní učení zná i jiné cesty k odpuštění hříchů. Dokonalá lítost smývá hřích ihned a my po hříchu nemáme čekat a setrvávat v hříšném stavu, ale máme se hned snažit skrze dokonalou lítost obnovit stav přátelství s Bohem. Pokud litujeme z ohledu na Boží lásku, když litujeme proto, že jsme jednali proti této lásce, tak tuto lítost můžeme nazvat „dokonalou”. Taková lítost vede k odpuštění všedních hříchů; způsobí také odpuštění těžkých hříchů, pokud je spojena s pevným rozhodnutím přistoupit k svátosti smíření, jakmile to bude možné. Když to není možné, např. při náhlém úmrtí, dokonalá lítost otevírá bránu k Božímu srdci i bez zpovědi.
Ve svaté zpovědi, kterou, pokud se jedná o těžké hříchy, musíme navzdory své lítosti absolvovat, nejde o opravu odpuštění, ale o smíření se společenstvím věřících, neboť každý hřích ubližuje tělu Kristovu, kterým je celá církev. Ve svátosti smíření se v moci Kristovy krve ruší vazby, které se vytvořily mezi člověkem a ďáblem spácháním těžkého hříchu. Jde také o to, abychom jako bytosti obdařené tělem a smysly ale i jimi hřešící, vstoupili do skutečnosti odpuštění i tělem a smysly, aby se nad námi na znak smíření a požehnání vystřela ruka kněze, abychom na vlastní oči viděli a slyšeli slova a gesta odpuštění, abychom duševně i tělesně odešli smířeni.
Lítost, která se nazývá „nedokonalou“, je také Božím darem, impulsem Ducha Svatého. Rodí se z uvažování nad ošklivosti hříchu nebo ze strachu před věčným zavržením, které hrozí hříšníkovi. Někdy nám může pomoci rozumná analýza situace, do níž nás dostal hřích k tomu, abychom hřích zavrhli. I návrat k rozumnosti je cestou obrácení. Může vyvolat vnitřní vývoj, který se působením milosti završí svátostným rozhřešením. Vzor můžeme vidět v „marnotratnému synovi“, jehož obrácení začíná v jakési sebelítosti a rozumové analýze. Nedokonalá lítost sama nevede k odpuštění těžkých hříchů, vytváří však dispozice pro jeho dosažení ve svátosti pokání.
Podstatnou částí svátosti pokání je vyznání hříchů před knězem. Moc odpustit a zadržet, kterou Ježíš apoštolům dává v souvislosti s ustanovením této svátosti, předpokládá schopnost posoudit a ta si zase vyžaduje vyznání. Předmětem rozlišování však není velikost hříchů, neboť není takového hříchu, jakkoli těžkého, který by církev nemohla odpustit, není člověka, ať by se jakkoliv provinil, co by s jistotou nemohl doufat v odpuštění hříchů, jestliže je jeho pokání upřímné. Proto kněz nezkoumá ve zpovědi, zda tento hřích ještě Bůh může odpustit, kněz zkoumá dispozici kajícníka, zda je jeho lítost a předsevzetí upřímné a skutečné. A znovu ho nezajímají citové projevy lítosti ale vůle: zda chce opravdu opustit hřích. Jedině to může kněze vést k zadržení rozhřešení, když snahu po změně nenachází. Existují také hříchy, které podle církevního práva, může rozhřešit jen biskup. I toto je předmětem zkoumání.
Je třeba, aby kajícníci při zpovědi vyznali všechny smrtelné hříchy, kterých jsou si vědomi po důkladném zpytování svědomí, byť by to byly hříchy velmi skryté a spáchané pouze proti dvěma posledním přikázáním Desatera, které se týkají oblasti touhy, neboť někdy tyto hříchy více raní duši a jsou nebezpečnější než ty, které se zjevně páchají. Když se věřící v Krista snaží vyznat všechny hříchy, na které si vzpomenou, nelze pochybovat, že je všechny předkládají na odpuštění Božímu milosrdenství.
Ke katolickému pochopení svátosti smíření se nerozlučně váže zadostiučinění. V zadostiučinění nejde o to, že musíme nějak splatit Bohu Otci získané odpuštění. Za naše hříchy přece „zadost učinil“ Ježíš. Potřeba zadostiučinění se týká oblastí, kde jsme svým hříchem ubližovali. Je to snaha, pokud je to možné, likvidovat následky svých hříchů. Rozhřešení odstraňuje hřích, ale není lékem na všechno, co hřích uvedl do nepořádku. Hříšník, který byl zbaven hříchů, musí ještě nabýt plné duchovní zdraví, musí tedy usilovat, aby napravil nepořádek, který hříchem vyvolal. A této oblasti by se mělo týkat především pokání, které kněz ve svátosti smíření udělí. Nemusí to být jen modlitba. Musíme i my odpustit, vrátit ukradené věci, očistit pověst, pokud jsme osočovali. To vyžaduje spravedlnost.
Individuální a úplná zpověď, po níž následuje rozhřešení, zůstává jediným řádným způsobem, kterým se věřící smiřují s Bohem a církví. Pouze fyzická nebo morální nemožnost osvobozuje od takové zpovědi. Má to své hluboké příčiny. V každé svátosti působí osobně Kristus: „Synu, odpouštějí se ti hříchy“ (Mk 2,5). Kněz ve svaté zpovědi z Kristova pověření prohlašuje: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha. Ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“.
Sv. Augustin učí: „Kdo uzná své hříchy a odsoudí je, souhlasí už s Bohem. Bůh odsuzuje všechny hříchy: a pokud je odsoudíš i ty, spojuješ se s Bohem. Člověk a hříšník, to jsou dvě rozdílné skutečnosti: člověk je Boží dílo, hříšník je tvoje dílo, člověče znič, co jsi udělal ty, aby Bůh spasil, co učinil On. Když tě začne mrzet, co si provedl, tehdy začínají tvé dobré skutky, protože jsi odsoudil své špatné skutky. Dobré skutky začínají uznáním špatných skutků. Konáš pravdu a přicházíš ke Světlu.“ (In Evang. Joh. Tract. 12,13)