Juan Diego pocházel z domorodého indiánského kmene na území dnešního Mexika; narodil se kolem roku 1474 v místě zvaném Cuauhtitlan. Jeho jméno „Cuauhtlatoatzin“ znamená „mluvící orel“. Uvěřil v evangelium a spolu s manželkou přijali křest a křesťanský způsob života. Svým životem ve společenství církve byl pro své současníky svědectvím, že Bůh volá k sobě všechny lidi bez ohledu na různost jejich původu a kultury. Domorodým obyvatelům Mexika a celého amerického kontinentu tak usnadnil cestu do společenství s Kristem a s církví. V roce 1531 se mu na návrší zvaném Tepeyac u města Mexika v dnešním státě Mexiko zjevila Panna Maria. Tento muž, obdařený upřímnou vírou, dosáhl svou pokorou a horlivým úsilím toho, že na tom místě byla zbudována kaple ke cti Panny Marie Guadalupské. O tuto svatyni pečoval až do konce svého života; tam také 9. prosince 1548 zemřel. Papež Jan Pavel II. v roce 2002 zařadil jeho památku do celocírkevního kalendáře.
Z kanonizačního dekretu papeže Jana Pavla II.: Panna Maria naplnila Jana Didaka útěchou
Ponížené povýšil: Pohled Boha Otce spočinul na pokorném domorodém Mexičanovi, Janu Didakovi. Štědře ho obdaroval znovuzrozením v Kristu, patřením na tvář Panny Marie a poznáním, že ona je záštitou díla evangelizace amerického kontinentu. Tím se jasně ukázalo, jak pravdivá jsou slova, jimiž apoštol Pavel vylíčil způsob uskutečňování spásy:
Ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou „něco“, aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet. Tento svatý, kterému bylo dáno jméno Cuauhtlatoatzin, což znamená „mluvící orel“, se narodil kolem roku 1474 v osadě Cuauhtitlan, v království zvaném Texcoco. Když se stal dospělým, oženil se, oblíbil si evangelium, spolu s manželkou byl obmyt křestní vodou a rozhodl se žít ve světle víry a podle přijatých závazků vůči Bohu a církvi.
V prosinci roku 1531, cestou do osady Telatelolco, na návrší zvaném Tepeyac, uviděl Matku Boží. Ukázala se mu tu a uložila mu, aby od mexického biskupa vyžádal postavení chrámu na místě zjevení. Biskup pozorně vyslechl naléhání domorodce a žádal od něho jasný důkaz této podivuhodné události. Dne 12. prosince se Panna Maria ukázala Janu Didakovi znovu, naplnila ho útěchou a přikázala, aby se odebral na vrchol návrší Tepeyac, nasbíral tam a přinesl květiny. I když bylo zimní chladno a místo bylo suché, našel překrásné květiny, uložil je do pláště a přinesl Panně Marii. Ona mu však poradila, aby je jako důkaz pravdivosti donesl biskupovi. Jan Didak se postavil před biskupa, otevřel plášť a vysypal květiny. A tu se na látce pláště objevila, zázračně vtisknutá, podoba Panny Marie Guadalupské, která se od té doby stala národním duchovním centrem.
Po dokončení chrámu „Paní nebes“ Jan Didak veden velikou zbožností všeho nechal a zasvětil svůj život péči o tuto malou svatyni a přicházející poutníky. V modlitbě a lásce se ubíral cestou svatosti, čerpal sílu z eucharistické hostiny našeho Vykupitele, z úcty k Matce Vykupitele, ze společenství s církví svatou a z poslušnosti k duchovním pastýřům. Všichni, kdo ho znali, obdivovali znamenitost jeho ctností, zejména víry, naděje, lásky, pokory a nepřilnuti k pozemským věcem.
V poctivosti každodenního života Jan Didak věrně zachovával evangelium, aniž by se vzdal postavení domorodce. Byl si vědom, že Bůh nerozlišuje lidi podle původu či kultury a všechny zve, aby se stali jeho dětmi. Takto domorodým kmenům Mexika a Nového Světa usnadnil cestu, aby přijaly společenství s Kristem a s církví. Až do posledního dne žil ve spojení s Bohem, a ten ho v roce 1548 povolal k sobě. Vzpomínka na něho, v trvalém spojení se zjevením Naší Paní Guadalupské, přetrvala věky a rozšířila se do různých zemí světa. (Mexicopoli, die 31 iulii 2002)