Sv. Berard se uctívá spolu s dalšími čtyřmi řeholníky z františkánského řádu. Jsou to kromě Berarda ještě dva kněží: Peter a Oto, jakož i dva řeholní bratři: Akkurs a Adjut. Ve františkánské řeholi mají titul prvomučedníci, neboť jako první z Františkových společníků podstoupili mučednickou smrt za víru.
Pocházeli z různých částí Itálie a krátce po založení františkánské řehole se stali jejími členy. V roce. 1219 se zúčastnili první misionářské výpravě do Maroka mezi mohamedány. Šli tam přes Španělsko a Portugalsko.
Ve španělském městě Seville začaly misionářské účinkování mezi muslimy. Vešli do jejich mešity a tam začali horlivě ohlašovat evangelium. No ne dlouho. Mohamedáni je chytili, zbili a deportovali do Maroka. Serafinští misionáři se nedali znechutit a dali se kázat na horké africké půdě. Znovu je chytili, bičovali je a předvedli je před panovníka, který jim svým mečem vlastnoručně rozsekl hlavy. Bylo to 16. ledna 1219. Když se sv. František dozvěděl o jejich smrti, zvolal: „Teď už můžu s jistotou říci, že mám pět Menších bratrů”.
Zabité misionáře převezli do města Coimbre v Portugalsku, kde je slavnostně pohřbili. Všeobecné nadšení se zvláště dotklo augustiniánského kněze Fernanda z Lisabonu, který požádal o svolení přestoupit do františkánské řehole. Dostal ho a stal se z něho jeden z nejznámějších synů sv. Františka – sv. Anton Paduánský. Františkánské prvomučedníky prohlásil za svaté papež Sixtus IV. v srpnu 1481.(Text z knihy: Ondruš R.: Blízki Bohu i ľuďom 4)
Z Kroniky generálních ministrů Řádu menších bratří: „Blažený František poslal z vůle Pána šest nejlepších bratří k marockému králi, aby vytrvale kázali katolickou víru nevěřícím. Když však přišli do Aragonie, bratr Vitalis těžce onemocněl. Protože pozoroval, že jeho nemoc se vleče, a nechtěl svou tělesnou nemohoucností stát v cestě Božímu dílu, přikázal ostatním pěti bratřím, aby šli do Maroka sami a splnili tak příkaz Boží a Otce Františka.
Svatí bratři tam z poslušnosti zanechali nemocného bratra Vitala a odešli do Coimbry. Odtud již v přestrojení přešli do Hispalim, tehdy saracénské obce. Kteréhosi dne, zapáleni duchem, přišli bez jakéhokoliv průvodce až k hlavní mešitě – jejich modlitebně. Chtěli tam vejít, byli však napadeni ranami i slovy rozhořčených a křičících Saracénů, kteří jim všemožně bránili vstoupit. Nakonec přišli ke vchodu do paláce a tu se začali vydávat za vyslance poslané ke králi od Krále králů, Pána Ježíše Krista. Když už králi mnoho vyložili z katolické víry a nabádali ho k obrácení a přijetí křtu, jakoby zachvácen zuřivostí, rozkázal jim setnout hlavy. Avšak později, po poradě se staršími, je poslal do Maroka, jak si sami přáli.
Jakmile vstoupili do města, začali kázat Saracénům, kteří byli právě na náměstí. Když to uslyšel král, přikázal je vsadit do žaláře a tam zůstali bez jídla a pití dvacet dní. Potom je dal vládce předvolat a když zjistil, že stále pevně vyznávají katolickou víru, rozpálil se velkým hněvem. Rozdělil je do různých domů a dal je mučit různými způsoby a silně bičovat. Tehdy jim krutí královi služebníci svázali ruce a nohy a na krk jim přivázali provaz a vláčeli a smýkali je po zemi. Pak je tak těžce bičovali, že jim byly téměř vidět vnitřnosti. A nad jejich ranami rozbíjeli nádoby plné vroucího oleje a octa a na ostré střepy nádob převalili světce a váleli je po nich. Tak byli trápeni a krutě mučeni celou noc třiceti Saracény, kteří je hlídali.
Marocký král, stále ovládán zuřivostí, rozkázal, aby mu byli předvedeni. Hned je přivedli před krále, se svázanýma rukama, bosé a plné krvavých ran je poháněli holemi. Když je král spatřil a poznal, že zůstali pevní ve víře, přivedl několik žen; ostatní propustil a řekl jim: „Obraťte se na naši víru a dám vám tyto ženy za manželky a přidám peníze a budete ctěni v mém království.“ Avšak blažení mučedníci odpověděli: „Ani ženy ani tvé peníze nechceme, neboť jsme vším pohrdli pro Krista.“ Tu vzplanul král hněvem, uchopil meč, oddělil světce od sebe a jednomu po druhém roztínal hlavu uprostřed čela. Tak na jejich šíjích ztupil tři meče a s krutostí divoké šelmy je zavraždil vlastní rukou.“ (Analecta Franciscana 3 [1897], s. 15-19)