Když se Ježíš Kristus po svém zmrtvýchvstání zjevil apoštolům, zavřeným ve večeřadle, hned v úvodu tohoto setkání jim ukázal rány svého umučení na svém vzkříšeném těle. Proč nebyly tyto rány vzkříšením zhojeny? A proč je Ježíš ukazoval apoštolům? Těch důvodů je ve skutečnosti celá řada, jejich svorník však nastiňuje ve svém textu polský kardinál Grzegorz Ryś (*1964).
Dva evangelisté – Jan a Lukáš – si při popisu zjevení se vzkříšeného Pána apoštolům všímají gesta, kterým toto setkání začíná: ukázání probodených dlaní učedníkům. „Ukázal jim ruce a bok“, píše Jan (Jn 20,20). „Pohleďte na mé ruce a nohy“, říká Ježíš znepokojeným a vylekaným Jedenácti v Lukášově podání (Lk 24,39).
Po staletí se lidé pozastavovali nad významem tohoto gesta. Za jakým účelem zmrtvýchvstalý Pán na svém těle zachoval rány? Proč je ukazuje? Pro zvýraznění realismu utrpení? Pro prokázání totožnosti svého těla (tj. že vstal z hrobu v tom samém těle, v jakém byl umučen)?
„Zachoval rány pro den Posledního soudu“, tvrdili jiní. A právě takového Jej rovněž představovali na vytesaných portálech kostelních bran nebo na freskách se scénami posledních časů na jejich západních stěnách: Kristus přicházející k Poslednímu soudu ukazuje shromážděnému lidstvu svoje probodené ruce. Ne nějakou knihu. Ne soupis našich přestoupení. Ne sbírku paragrafů. Dokonce ani desky s přikázáními. Pouze své rány! Každý jistě uzná, že v této intuici se skrývá pravdivá a hluboká náboženská citlivost, prožívání víry jako vztahu k Osobě – jako lásky, a nikoliv jako světonázoru nebo pouze etického systému. Je to citlivost, která nebanalizuje lidský hřích; a předkládá rovněž opravdové impulzy k obrácení.
Avšak nejkrásnější objasnění Ježíšova gesta, a snad i nejpřiléhavěji „držící se“ Písma, jsem nalezl v homilii sv. Antonína Paduánského, který ho klade do souvislosti s textem proroka Izaiáše (49,14-16): „Sijón říkával: ‚Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.‘ Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko? (…) I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu! Hle, vepsal jsem tě do svých dlaní.“
Aby bylo možné něco napsat – říká Antonín – je zapotřebí list, inkoust a pero. Aby Bůh nezapomněl na člověka, zapisuje jméno každého z nás do dlaní Krista, a jako inkoust užívá Jeho krev a jako pero užívá hřeby (text je ostatně možné přeložit i jako: „Hle, vyryl jsem tě do svých dlaní”).
Ježíš nám tedy ukazuje dlaně ne proto, aby nám vyjevil povahu a logiku soudu, ale aby nám odhalil své ustavičné milosrdenství! To není odkaz na den parusie, ale na nyní – na takové chvíle, kdy se nám zdá, že nás Bůh opustil, že se námi nezabývá, že nás ponechal osiřelé uprostřed nejbolestnějších prožitků; když se cítíme vydáni na pospas zlu, bezbranní vůči jeho agresi. On však není takovým, aby na nás zapomněl. Dokonce i kdyby chtěl… Každého z nás si vyryl do dlaní. Aby nezapomněl! Jméno každého z nás jej pálí v rukou. Ustavičně. Naštěstí. [Grzegorz Ryś: „Dlaczego zmartwychwstały Jezus ma rany?”, in: Deon.pl (text původně z knihy: Grzegorz Ryś: Moc Słowa, Kraków 2016); do češtiny přeložil Lukáš Drexler.]
Proč vzkříšený Ježíš ukázal apoštolům své rány v rukou, boku a nohou, osvětluje ve svém kázání sv. Antonín Paduánský (+1231). Česko-latinské znění.
Tudíž „Ježíš se postavil uprostřed učedníků a řekl jim: ‚Pokoj vám!‘ A když to řekl, ukázal jim ruce a bok.“ Lukáš to řekl takto: „Vizte moje ruce a moje nohy, že jsem to skutečně já!“ (Lk 24,39). Mám za to, že Pán ukázal apoštolům ruce, bok a nohy ze čtyř důvodů:
Za prvé, aby dokázal, že opravdu vstal z mrtvých, a aby rozptýlil veškerou naši pochybnost.
Za druhé, aby si holubice, to jest Církev nebo věrná duše, mohla v oněch ranách jakoby v hlubokých trhlinách učinit hnízdo a tak se mohla ukrýt před pohledem jestřába, jenž strojí úklady, jak by ji uchvátil.
Za třetí, aby vtiskl do našich srdcí jako pečeť znamení svého umučení. Za čtvrté nám je ukázal, abychom s ním soucítili a abychom ho znovu nekřižovali hřeby hříchů.
Ukázal nám tedy ruce a bok řka: „Hle, ruce, které vás utvořily, jak jsou probodené hřeby! Hle, bok, z něhož jsem vás, věrní, má Církvi, zrodil, jako byla Eva stvořena z boku Adamova, kdy byl otevřen kopím, aby vám otevřel bránu ráje, uzavřenou cheruby a ohnivým mečem.“ Moc krve, jež se řine z boku Kristova, zadržela anděla a otupila meč a voda uhasila oheň.
„Nechtějte mě tedy znovu křižovat a zneuctívat krev Smlouvy, ve které jste byli posvěceni, a tupit Ducha milosti. Ó, člověče, budeš-li k těmto věcem náležitě pozorný a budeš-li jich poslušen, budeš mít v sobě samém pokoj.“
A proto poté, co Pán ukázal své ruce a bok, ještě jednou řekl: „Pokoj vám! Jako mě poslal Otec do utrpení, ačkoli mě miluje, jakoby v té samé lásce já posílám vás do zlého, kam mě poslal Otec.“