Dnešní první čtení ze Skutků nám ukazuje závěr pozemského přebývání Páně. Po svém umučení apoštolům poskytl mnoho důkazů, že je živý. 40 dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království. Na závěr svého pozemského života dal v Duchu Svatém apoštolům příkazy, jak si mají počínat. Můžeme z tohoto pochopit, že zatímco předchozí vyučování se týkalo přijímání pravdy, po Vzkříšení se jedná spíše o zmocnění, tedy o udělení moci, např. moci odpouštět hříchy. Toto vše se uděluje v Duchu Svatém, čili nejde už jen o předávání nauky, ale o přijímání Ducha.
Duch svatý z nich udělá svědky, protože každé svědectví se dotýká osobní zkušenosti s Bohem a každé svědectví má byt doprovázeno i projevy Boží moci, které dokazují, že jsme Boží přátelé. Svědectví není to, co dělají např. Svědkové Jehovovi, že napadají křesťanskou víru a chodí z domu do domu a agitovat lidi na svou stranu, nebo pro své pochopení Písma svatého. Svědectví apoštolů se zrodilo z osobní zkušenosti s Bohem v Duchu Svatém. Duch Svatý to je zážitek Boha. Duch Svatý to je Boží Láska vylita do srdce. Svědectví nespočívá jen v tom, že musíme mluvit. Křesťanské svědectví je i v klidném, navenek bezhlučném, vnitřním životě, který ale navzdory své skrytosti a nehlučnosti, oslovuje. Svědectví není v tom, abych někoho ukecal a přesvědčil svou nedobytností.
Těžiště našeho křesťanského svědectví je právě v tom, že Boží Láska je vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který je nám dán. Ne slova ale skutky přesvědčí. Možná by to bylo dobré vyjádřit i takto. Před Bohem i před lidmi rozhoduje bytí. Samozřejmě, že musím mít správnou nauku, abych mohl mít správné bytí, jedno s druhým souvisí. Ale v Božích očích je rozhodující naše bytí. A toto naše bytí může být změněno a posvěcená jedině přijetím Ducha, protože právě Duch rozhoduje o kvalitě bytí. Křesťanské svědectví se především má dotýkat této oblasti. Svědectví o změněném bytí, skrze přijetí Ježíše Krista. Svědectví o tom, že žijeme v pokoji s Bohem. Svědectví o tom, že Bůh žije v nás.
Takto např. i sv. Jan apoštol píše v úvodu svého prvního listu: „Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.“ Možná znáte ten případ z květinek, když sv. František, myslím, že spolu s bratrem Leem, šli kázat do města a přitom neřekli ani slovo. Samozřejmě, že známe i jiné kázání sv. Františka, když mluvil jednoduše a krátce ale plný Ducha Svatého. Ne řeč ale bytí zapaluje posluchače. a toto je projev přítomnosti Ducha Svatého.
Pán Ježíš napomíná apoštoly, aby očekávali Otcovo zaslíbení, aby dotud neodcházeli z Jeruzaléma. S námi je to podobně. Dokud nemáme v sobě výraznější přítomnost Ducha, nemůžeme splnit Velký misijní příkaz Pána Ježíše, nemáme vlastně co lidem říct, protože svědčit, to není totéž jako učit katechismus. Samozřejmě, že i vyučování katechismu a teologie je třeba, ale svědčit, to znamená mluvit o velkých Božích věcech, které nám učinil Pán. My všichni jsme pozváni k tomu, abychom zvěstovali lidem, jak lze vystoupit do nebe. Spolu se svatým Pavlem se dnes za vás i za sebe modlím, aby nám “Bůh našeho Pána Ježíše Kriste, Otec slávy, dal Ducha moudrosti a zjevení, abychom ho poznali. Ať osvítí naší mysli, abychom věděli, k jaké naději nás povolává, jaké je bohatství a sláva jeho dědictví, určeného svatým, a jaké nesmírně velká je jeho moc, která se na nás věřících projevuje působením jeho síly. ”
Tato moc se projevila i v tom, že Kristus jako člověk byl vzkříšen z mrtvých a v nebi si ho Bůh Otec posadil po své pravici, nad všechny vlády a mocnosti, nad všechny Síly a Panství a nad každé jiné jméno, které lze vyslovit nejen v tomto, ale i v příštím věku. Vše mu položil k nohám a ustanovil ho za svrchovanou hlavu církve. Ona je Jeho tělem, plností Toho, který naplňuje všechno ve všech. Dnes slyšíme úžasnou zvěst o tom, že biologický druh „Homo sapiens“, tedy jeden z nás lidí, je vyvýšený nad anděly a sedí po pravici Boží, tedy na úrovni Boha. Slyšíme zvěst o tom, že člověk je zbožštěn! Ale tento člověk je jeden z nás a je Cestou i pro nás, je Životem i naším, je Pravdou i o nás a našem určení.
Závěr pozemského života Ježíše končí příkazem i příslibem. Příkaz se týká všech žijících ve všech dobách: „Jděte a učte všechny národy!“ Samozřejmě, že je zde podmínka: „Když chceš někoho učit, musíš se nejprve ty sám vyučit.“ Život Ježíše konči ale i velkým příslibem. Očekáváme Ducha Svatého, který nás uvede do celé pravdy a který nás umocní. Znakem správně žité víry jsou znamení, které by neměly v křesťanském životě chybět: Uzdravování nemocných, vyhánění zlých duchů, moc nad zlem.
V tomto zápase, do kterého jsme všichni pozváni a zapojeni, si musíme vždy uvědomovat, že Ježíšovi je dána veškerá moc na nebi i na zemi. Ježíš není chudák, který by musel ďábla o něco prosit. Ďábel je chudák, může ublížit jen tam, kde se člověk nechá zranit. Je jako pes na řetězu, nemůže tě kousnout, dokud nepřistoupíš na jeho dosah. Pokud však přijdeš k němu na dosah, může tě ošklivě zranit.