Chtěl bych se s vámi podělit o určité postřehy, jak duchovní život utvářet lépe a moudřeji. Zvlášť chci promluvit k těm, kteří přistupují ke svátostem jen ráz za rok, případně ráz za pololetí. Pokusím se odpovědět na některé otázky.
Co je vaší největší chybou? Možná vás překvapím, když řeknu, že nejsou to hříchy, které vyznáváte ve svaté zpovědi. Největší chybou je vaše domnělá soběstačnost vůči Bohu. Snažíte se být spravedliví a dobří jen čistě svými vlastními silami – bez Boha a prožíváte soustavné zklamání z toho, že to vůbec nejde. Ježíš je realista a dobře ví, že to nemůže jít. On sám říká, že bez něho nemůžeme nic dobrého udělat.
Katechismus nás poučuje, že první lidé v ráji žili na stejné úrovni jako Kristus, na úrovni Bohočlověka. Nebyli ještě dokonalí, ale byli k tomu pozváni a měli v sobě vnitřně předpoklady, aby toho dosáhli. Ale oni si zvolili cestu svévole, sami si chtěli určovat, co je dobré a co špatné a tak ztratili Boží přátelství. Adam, o kterém Písmo svaté říká, že Bůh do něho vdechl svůj dech, tedy svou podstatu a svého Ducha a tak se stal živou bytostí, ztratil účast na tomto Duchu. A vidíme, že od té chvíle spějeme ke smrti.
Celé dějiny spásy, až do příchodu Ježíše Krista, lidé prožívali jakousi bezmocnost vůči hříchu. Člověk, zbavený boží přítomnosti, není schopen být dobrým člověkem. Proto přichází Ježíš, proto Boží Slovo vstupuje do lidského těla, aby byla lidská přirozenost obnovena. Tedy i naše obnova nespočívá v tom, že budeme každoročně vyznávat hory hříchů, ale v tom, že se otevřeme Kristu a že ho přijmeme jako svého Pána a Spasitele. Vyznání hříchů nás před Bohem nedělá spravedlivými, ale až přijetí Krista nám vrací naši původní hodnost, kterou Bůh od nás stále očekává, slávu Bohočlověka. Jde o to, co nazýváme svatým přijímáním.
Co to však je svaté přijímání? Je opravdu to, co každoročně děláte na Velikonoce svatým přijímáním? Chci zdůraznit, že svaté přijímání určitě nespočívá jen v tom, že otevřeme svá ústa poté, co jsme řekli „Amen“ ke Kristovu Tělu. Ve svatém přijímání jde především o to, aby se Boží Slovo – II. Božská Osoba – Pán Ježíš – stal řídícím principem našeho života. Toto je první a základní princip svatého přijímání. Prvořadé je přijetí Božího Slova. Snaha sjednotit se s ním ve vůli. Chtít to, co nás Ježíš učí. To znamená přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele.
Jsem-li v myšlení i ve vůli sjednocený se Slovem Božím, chci-li to, co chce Bůh, tehdy jsem otevřený Duchu Svatému. Duch Svatý je Bytostná Dobrota Boha. Je-li ve mně Duch Svatý a přijímám Kristovo Tělo, tehdy se jedná o skutečné a svaté přijímání, protože přijímám Krista v tom Duchu, ve kterém se mi On sám dává. Tehdy je to životodárný kontakt. V opačném případě se dá mluvit o „Jidášově polibku“. Jde sice o kontakt s Kristovým Tělem, ale není to dotek lásky, ale zrada. Teď ho líbám, a už možná za chvíli vyměním za život v těžkém hříchu. Sv. Pavel říká, že člověk, který nemá Ducha Kristova a opovažuje se přijmout jeho Tělo, „je a pije si odsouzení“ (Řím 14,23).
Avšak zase na druhé straně musím vyjasnit jedno nedorozumění a to ohledně „hodnosti“ svatého přijímání. My všichni, přímo před svatým přijímáním, vyznáváme slovy setníku z evangelia: „Pane, nejsem hodný!” O hodnosti zde tedy nemůže být řeč. Nikdo z nás není hodný a kdo si myslí, že je, se velmi mýlí! Ohledně svatého přijímání by se mělo spíše než o hodnosti, uvažovat o „disponovanosti”, „způsobilosti”. Ona spočívá ve sjednocení se Slovem Božím. Ke svatému přijímání je zapotřebí, abych chtěl to, co chce Bůh, a odmítl všechny opačné postoje a to nejen nyní ve chvíli svatého přijímání, ale i do budoucnosti. Není možné přijmout Krista a přitom si plánovat hřích. V tomto zřeknutí se opačných postojů, postojů protivících se Slovu Božímu, spočívá opravdová lítost, která je potřebná k tomu, aby zpověď byla dobrá a platná.
Dalším nedorozuměním je přijetí Ježíše jen na určitou dobu a občas. Buď je mé odevzdání skutečné, nebo si stále ponechávám svůj život ve své moci, žiji jen čisté z lidských sil. Pokud svaté přijímání, není trvalým nebo alespoň převládajícím stavem, nic mi to nepomůže ke Spáse. Vzpomeňte si, jak jste byl oblečen při Prvním svatém přijímání? Přece ve svatebním obleku.
Svaté přijímání je více než manželství. Ježíš toto spojení přirovnává k révě a k ratolestem. Jak dlouho vydrží ratolest mimo révu? Má šanci přinést nějaké ovoce mimo révu? Určitě ne. Máme Krista přijmout jako trvalého společníka svého života, dokonce jako svůj život. Máme mu dovolit, aby zaujal místo na trůnu našeho srdce a to natrvalo. Pokud to není natrvalo, nic to nepomůže ke Spáse.
Přijímání jen v době vánoční nebo velikonoční je jen jakousi laskavostí vůči Bohu, ale má to velmi daleko od skutečné a plodné lásky, kterou Bůh dává jako první přikázání ze všech. Takové přijímání připomíná roční návštěvu rodičů, jejichž jsme odložili do domova důchodcú. Pečovatelé říkají, že se po takové návštěvě obyčejně zhorší stav jejich svěřenců. Pokud to není trvalé přijetí, není to láska.
K časté účasti na svatém přijímání jen takovou poznámku. Čas není překážkou ke svatému přijímání! Nemají pravdu lidé, kteří říkají, „přerušil jsi, už nesmíš pokračovat“ Existuje jedině opravdové přerušení přátelství s Bohem a to je smrtelný hřích. Smrtelný hřích definujeme jako vědomé a dobrovolné přestoupení Božího příkazu ve velké věci. Do oblasti smrtelného hříchu nepatří různé povahové slabosti. Rovněž sem nepatří běžné lidské konflikty, které nekončí nenávistným odmítnutím bližního. Smrtelný hřích je jakési chladnokrevně plánované zlo.
Lehký hřích není nutnou matérií zpovědi. Lidově řečeno, kvůli lehkému hříchu nemusím hned utíkat ke zpovědi. Je nám odpouštěn, pokud ho skutečně litujeme, chceme-li napravit to, co jsme udělali. Např. manželé, kteří se pohádají, nemusí hned utíkat ke svaté zpovědi, pokud se dokáží smířit a pokračovat ve společném životě. I o hříších dětí platí, že pokud neposlouchali rodiče, a je jim to líto, stačí když odprosí rodiče, nemusí utíkat na zpověď.
Zpověď není jediným způsobem, jak řešit problém lehkého hříchu. Každá mše svatá začíná úkonem kajícnosti, ve kterém přiznáváme, že jsme zhřešili. Když kněz na konci úkonu kajícnosti říká: „Ať se nad vámi smiluje Všemohoucí Bůh, ať vám hříchy odpustí…!“, vyslovuje jakési všeobecné rozhřešení ze všedních hříchů. Tedy pokud nemáte na duši těžký hřích, pokud litujete svých všedních hříchů, můžete po tomto rozhřešení přistoupit ke svatému přijímání
Samozřejmě, na konto hříchu, je třeba ještě říci, že si člověk nesmí dovolit „luxus“ hříchu, neboť žádný hřích není tak malý, že by netvořil překážku na cestě ke sjednocení s Bohem. Důležité je zapamatovat si pro správný duchovní život, že v těžkém hříchu se konalo proti Bohu, po hříchu člověk existuje ve stavu „odmítnutí Boha“ a to je velmi nebezpečný stav. Tento stav je třeba co nejdříve napravit. Nikdy nemáme setrvávat v hříchu. Všední hříchy stačí litovat. Těžký hřích potřebuje svátostný zákrok. Pouto, které se těžkým hříchem, vytvořilo mezi námi a Zlým duchem je tak silně, že ho nejsme schopni sami roztrhnout. Svatá zpověď je účinným exorcismem, kterým jsme vysvobozováni od moci Satana.
Sv. Karel Boromejský říká: „Křesťan má být vždy připraven na dvě věci: na smrt a na sv. přijímání!“