V závěru dnešního evangelia jsme slyšeli z úst Pána Ježíše tento výrok: „Říkám vám, ani v izraelském národe, jsem nenašel takovou víru.“ Z celého evangelia můžeme pochopit, že víra se Pánu Ježíši líbí, že ji od nás očekává a je smutný, když ji nenachází. Pokusím se spolu s vámi zamyslet nad tím, co to víra je, co způsobuje, proč je tak důležitá?
Zatížení západním myšlením často chápeme víru jen jako rozumový úsudek o existenci Boha. Stopy Boha v přírodě nás vedou k něčemu, co můžeme definovat jako přesvědčení o existenci Boha. Zde možno mluvit o jakési filozofické víře, kterou bychom mohli vyjádřit takto: „Zkoumal jsem přírodní vědy a dospěl jsem k závěru, že něco musí být nad námi.“ Někdy se i v současné křesťanské vědecké literatuře setkáváme s tvrzením, že člověk má svobodu výběru: věřit či nevěřit. Ale víra v existenci Boha není svobodná ve smyslu, mohu nebo nemusím, protože taková víra je důsledkem poctivého rozumného uvažování. Písmo svaté učí: „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“ (Řím 1,18-20) O víře zde přesto mluvíme proto, neboť se nejedná o smyslové poznání. Taková, čistě spekulativní víra, založená jen na lidském rozumovém úsudku, nevystihuje ještě to, co všechno víra je a co způsobuje a proč je nutná ke spáse. Už takto vyjádřená víra je znakem rozumnosti. Ale tato víra ještě nevystihuje v sobě víru, kterou nacházíme u praotce Abraháma.
Abraham, jako člověk nezatíženého úsudku, si vůbec v srdci nepřipouštěl možnost neexistence Boha. V knize Genesis se píše: „Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.“ (Gn 15,6) Co nás dělá v očích Božích spravedlivými? To, jak smýšlíme o svém Stvořiteli a z toho vyplývající důvěra. Můžeme si položit otázku i takto: Věřím a důvěřuji Bohu? – Nebo mu nedůvěřuji a sloužím mu se zaťatými zuby? Je Bůh, kterému sloužím, v mých očích lásky hodný?
Víra, kterou Ježíš obdivuje v dnešním čtení se týká dvou oblasti. 1. Je to víra v Boží moc (Bohu je všechno možné) a za 2. víra v Boží Dobrotu. V podstatě je to víra v Boha Otce Všemohoucího, je to víra ve Všemohoucí Lásku. Sv. Jan apoštol říká: „My jsme uvěřili v Lásku. Až taková víra nás otevírá Bohu.
Podívejme se na víru ještě z jiné stránky. Když přichází nový člověk na tento svět, když se v okamžiku početí objeví nová bytost, přináší si s sebou úžasný Boží dar, který psychologie nazývá „prvotní důvěra“. Základní postoj právě počaté lidské bytosti můžeme nazvat „důvěra“. Víra se zde jeví jako nejzákladnější pozitivní vztah ke skutečnosti, do které jsme svým stvořením vstoupili. Původní důvěra způsobuje, že naše duše je zcela obnažena a průchozí. Bez tohoto základního kladného postoje by v nás neexistovala žádná otevřenost a žádné přijímání. A víme jak je zvlášť rozvíjející se život odkázán na přijímání. Dokud je zde víra, je zde i otevřenost a je zde schopnost přijímat. To, co na první pohled vypadá jako duchovní úvaha se týká těch nejzákladnějších skutečností jako dýchání, pití mateřského mléka, přijímání potravy, uvolněnost v náruči matky, otce, ale i vzdělávání a fyzického i duchovního růstu. V tomto smyslu můžeme víru definovat jako bytostnou otevřenost, která umožňuje přijímání a z něho vyplývající růst.
Katechismus učí, že: „Stvoření má svou vlastní dobrotu a dokonalost, ale nevyšlo z rukou Stvořitele zcela dokončeno, je stvořeno tak, že je „na cestě“ (In statu via) ke konečné dokonalosti k jaké ho Bůh určil: tu však má postupně dosáhnout.“ Především to platí o samotném člověku, který je pozván na cestu dokonalosti, pro kterou se má svobodně rozhodnout. Sv. Pavla v listě Ef 1,3-6: „Bůh nás svým dobrotivým rozhodnutím předurčil, abychom se skrze Ježíše Krista stali jeho dětmi (měli tutéž přirozenost) na chválu a slávu jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu.“
Původní lidská přirozenost je tedy přirozenost bohočlověka. My všichni jsme pozváni k zbožštění. Skutečná dokonalost a velikost člověka je v Bohu. Spása je obnovou prvotního společenství člověka s Bohem, které prožívali první lidé v ráji. Spása spočívá v tom, co Ježíš celou svou bytostí zjevuje, spojenectví, Nová smlouva člověka s Bohem uzavřena v lidském těle a krvi.
Ačkoliv člověk, tak jak vyšel z Božích rukou, byl obdařen prvotní důvěrou a jakousi obecnou láskou, hřích v jeho duši zatemnil obraz Boha a začal se v něm objevovat strach. Člověk od chvíle, kdy zhřešil, nemá žádnou jistotu. Svět, do kterého a jakého jsme se narodili jako dědicové Adamovy viny, má tendenci ničit víru. Hřích vede k zážitku zla, které způsobuje, že se lidská bytost uzavírá. Sv. Augustín výstižně definuje hříšníka jako „homo incurvatis in se“, tedy člověk zkroucený do sebe, do sebe uzavřen. Hřích zastavuje náš růst. Nekající hříšník se podobá nehotovému dílu, které brání tvůrci pokračovat v díle a kritizuje nehotovou práci a uráží svého tvůrce.
Víra jako otevřenost je nutná k uzdravení této do sebe uzavřené bytosti. Nám je ohlašované: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen!“ Avšak v křesťanské víře jde ještě o větší otevřenost jako je schopnost uvěřit Bohu, uvěřit Božímu Slovu. Jde o bytostnou otevřenost vůči Božímu Duchu. Jde o to, stát se průchozím, prostupným pro Boha. Přijmout do sebe Kristovu plnost. Jde tedy o víru jako o přivlastnění si. Takhle to píše sv. Pavel v listě Korinťanům: „Kristus se podle vůle Boha stal naší moudrostí a spravedlností, posvěcením a vykoupením.“ (1 Kor 1,30).
Když člověk hříchem ztratil Boží přátelství, ztratil Božího Ducha, bytostní Dobrotu. Kdo vírou nepřijme Boží Slovo, nemůže přijmout ani Ducha Svatého. Moudrost a Spravedlnost jsou Božími vlastnostmi, člověk může mít na nich účast, jen když se otevře Bohu jako Slovu a Duchu. Víra umožňuje nádech Boží lásky. Sv. Antonín Paduánský tvrdí, že „Láska je duší víry“, tedy základem, z něhož víra vyvěrá. Bůh je Láska a základní odpověď Bohu je uvěřit v Lásku. Dokud v ni neuvěříme, nebudeme se moci z ní těšit. Víra je jako otevřená náruč, bez níž není možné přežít přiblížení Boha. Bez víry není přijetí a bez přijetí neexistuje objetí a zakoušení.
V tomto týdnu jsme oslavovali Tajemství Těla a Krve Páně. Sv. Tomáš Akvinský takto uvažuje nad tímto tajemstvím: „Protože nám jednorozený Syn Boží chtěl dát účast na svém božství, přijal naši přirozenost; stal se člověkem, aby člověka zbožštil. A nejen to: On všechno, co si z našeho vzal, plně vynaložil na naši spásu; své tělo nabídl Bohu Otci v oběť smíření na oltáři kříže a svou krev vycedil jako naše výkupné a jako očistnou lázeň, abychom byli vykoupeni z ubohostí otroctví a očištěni ode všech hříchů.
Aby však v nás zůstávala trvalá památka na toto veliké obdarování, pod způsoby chleba a vína zanechal věřícím své tělo jako pokrm a svou krev jako nápoj. Jak drahocenná a podivuhodná je to hostina, přinášející spásu a plná všeliké lahodnosti! Neboť co může být vzácnějšího než tyto hody? Nepředkládá se nám totiž žádné maso telat a kozlů jako kdysi za mojžíšského zákona, ale nabízí se nám tu sám Kristus, pravý Bůh. Vzbuzuje snad něco větší podivení než tato svátost? Žádná jiná svátost není spasitelná jako tato: Zbavuje hříchů, rozmnožuje ctnosti, naplňuje duši hojností všech duchovních darů. Církev ji přináší za živé i mrtvé, aby měl každý člověk prospěch z toho, co bylo zřízeno pro blaho a spásu všech.“
Slyšeli jsme: „Protože nám jednorozený Syn Boží chtěl dát účast na svém božství, přijal naši přirozenost; stal se člověkem, aby člověka zbožštil.“ Jak jsme ohromený krásou těla. V eucharistii nám Ježíš Bohočlověk dává své tělo. Můžeme tedy právem říci, že Eucharistie je svátostí našeho zbožštění. Skrze víru se otevíráme a v Kristovém Tele přijímáme do sebe jeho Božství.