Pán Ježíš nás v dnešním evangeliu poučuje o tom, v čem spočívá pravá a skutečná láska k Bohu. Možná se i my zamýšlíme nad tím: „Jak můžeme milovat Boha z celého srdce, z celé duše a ze všech sil, Boha, kterého nevidíme a neznáme?“ V dnešním evangeliu dostáváme odpověď na náš problém. Pán Ježíš říká: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Jakoby řekl: „Ten mě opravdu miluje, kdo zachovává mé slovo!“ Lásku k Bohu můžeme projevit tím, že zachováme jeho Slovo, že ho posloucháme.
Tak jak se mluví o víře, že je ze slyšení Božího Slova, tak Láska je z uskutečňování, ze zachovávání tohoto Slova. Láska je snahou žít Boží Slovo. Je to Láska k Bohu a zároveň Bůh sám, neboť On se zjevil ve svém Slově a nemá jinou povahu a charakter než ten, který nám zjevuje Ježíš. Je to láska i k sobě samému, protože v tom je naše dokonalost a naše určení, být božím obrazem. Z naplnění tohoto pramení naše věčná blaženost. A je to současně i láska k lidem, neboť všichni kolem nás čekají, že se skrze nás zjeví cosi z dobroty Božího Slova.
Když se Kain začne zabývat možností vraždy svého bratra, Bůh k němu takto promlouvá: „Proč se zlobíš a proč chodíš se svěšenou tváří? Budeš-li jednat správně, budeš chodit s radostně vztyčenou hlavou! Nebudeš-li však jednat správně, usadí se u brány (tvého srdce) hřích, k tobě se bude chtít přimknout, ale ty ho musíš ovládnout!“ (Gen 4,6-7) Takto je vykreslen boj s pokušením. Hřích je zde chápán nejen jako zlý skutek, ale jako zosobněné zlo, démon. Pokušení přichází od zlého ducha. Pokud podlehneme pokušení stáváme se příbytkem zlého.
A tady je podstata problému člověka. Potřebujeme Ducha Svatého, abychom byli dobří. Boží příslib o přebývání v člověku je velmi silnou motivací v zápase s hříchem. Zápas s hříchem má smysl, neboť odměna je návrat do prvotního stavu Bohočlověčenstva. Člověk prvotním hříchem ztratil Boží přebývání, ztratil Boží přátelství a stal se bezbožní a bezmocní vůči hříchu. Pokud se člověk rozejde s hříchem skrze poslušnost Bohu, Bůh slibuje svůj návrat. Návrat Boha řeší všechny problémy člověka. V něm spočívá Spása člověka.
Bůh nikoho nepokouší. Dokonce nás Pán Ježíš vyzývá, abychom prosili, abychom nebyli uvedeni v pokušení. Bůh však dává našim pokušením jiný smysl. Sv. František tvrdí, že každé překonané pokušení je jakoby snubním prstenem, kterým se Pán zasnubuje s duší svého služebníka. Pokušení, nad kterým jsme zvítězili, je důkazem naší lásky k Bohu. Vždy budeme pokoušeni: Např. sladkost u dětí, smyslnost u mladých, bohatství a kariéra pro lidi středního věku, moc a lakomství pro staré. Silně budeme pokoušeni v době krize.
Ježíš zakusil tak jako my všechna pokušení, ale nedal se, nezhřešil. Proto se pokušení nemusíme leknout, ani se jím nechat zastrašit. Pokušení není hřích, není hřích, když se nám objeví v mysli, hříchem se stane až když bychom se jím začal zabývat – většinou nás svede a zhřešíme. Není tedy důvodem ke strachu, odežeňme ho a běžme dál, ale není ani důvodem k omlouvání se z hříchu.
My nejsme povinni zhřešit. Nemůžeme zabránit, aby nám nad hlavou létali ptáci, nemusíme jim však dovolit, aby si v našich vlasech udělali hnízdo. Jsme zodpovědní za to, co uděláme. Apoštol Jakub ve svém listu (1,14–15) píše, že každý, kdo je v pokušení, je sváděn vlastní žádostivostí, která, je-li jí vyhověno, počne a porodí hřích. Satan zavolá do naší padlé přirozenosti a žádosti se v nás rozezvučí a to je důkazem, že v nás nepřebývá Dobro. Naše fyzické potřeby a touhy jsou dobré a mají být naplněny. Ale jen tehdy, když je používáme podle správného cíle, který jim dal Stvořitel. Pokud však začnou oni ovládat nás, stanou se z nich špatné žádosti, které nás ničí. Jde tedy o to, jestli oni ovládají nás, nebo my je.
Sv. Pavel nám radí, abychom „shodili veškerou přítěž a hřích, který nás opantává a vytrvale běžme v závodě, který máme před sebou…“ Hřích nás opantává, činí nás nesvobodnými. Tak jako se plavec může zaplést do řas, tak se duše může na své cestě k Bohu zamotat do hříchu. Jedná se o celkovou změnu životního stylu. Správný křesťan praktikuje to nejefektivnější bojová umění. Zápas s hříchem a se sebou samým. „Ježíš místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž, pohrdl potupou a sedí po pravici Božího trůnu.“
Kříž není jen řešením naší hříšné minulosti, ale je také životním stylem křesťanů. „Vezmi svůj kříž a následuj mě!“ „Zapři sám sebe!“ Jedině v síle Kristova kříže přemáháme tělo, svět i ďábla. V kříži začínáme svůj den. Křížem se žehnáme ráno, v poledne i večer. Křížem značíme a žehnáme své tělo, aby bylo poslušné Božímu Duchu. V moci Kristova Kříže se dějí zázraky a uzdravení. V moci Kristova Kříže jsou posedlí osvobozováni od ďábla. V moci Kristova Kříže jsou ti ve zpovědi odpouštěny hříchy. V Kristův kříž jsi byl pokřtěn. V jeho znamení se děje přeměnění na oltáři. Jím žehnáme nové křesťanské manželství. Kněžství to je služba Kristovu kříži. V moci Kristova kříže přechází člověk z tohoto světa do věčnosti. Svět se chce vymanit z Kristova kříže, ale jiná skutečná svoboda, než svoboda skrze Kristův kříž, neexistuje. Odejít zpod Kristova kříže znamená upadnout do poroby ďábla.