Dnešní evangelium nám popisuje Proměnění Páně. Je to současně pohled na Boží nádheru, kterou lze poznat skrze oslaveného člověka. Člověk se tehdy stává Božím obrazem, když zjevuje cosi z této Boží nádhery a Boží dobroty. Bůh je Světlo a Život, Světlo Života, Živé Světlo. Už pohanské národy si zachovaly toto vědomí, když mluvili o Bohu jako o zářící bytosti. Když nás umí uchvátit krása slunce, když víme ocenit krásu lidské tváře o co více nás musí uchvátí Tvůrce těchto všech krás.
Apoštolové svůj zážitek shrnuli do slov, které můžeme i takto vyjádřit: „Mistře, je dobře, že jsme tady.“ Dobře je nám tady, chceme tu zůstat! Nebe je místem, kde je člověku tak dobře, že tam chce zůstat, netouží odejít, netouží po tom, aby to skončilo. Člověk je uchvácen Bohem, je zamilovaný do Boha.
Sv. Petr, který byl přímým účastníkem Proměnění, takto komentuje svůj zážitek: „Milovaní! Když jsme vás poučovali o tom, jak mocný je náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho velebnost. Neboť přijal od Boha Otce čest a slávu, když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: „To je můj milovaný Syn, v něm já mám zalíbení.“ Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře. Ale máme něco spolehlivějšího, totiž proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.“ (2 Pt 1,6-19)
Římský katechismus nás poučuje o tomto tajemství: „Ode dne, v němž Petr vyznal, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého, Mistr „začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět … že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen“ (Mt 16,21). Petr toto oznámení odmítá, ostatní to vůbec nechápou. A do této souvislosti zapadá tajemná epizoda Ježíšova proměnění na vysoké hoře před třemi svědky, které si vybral: Petrem, Jakubem a Janem. Ježíšova tvář i jeho šat zazáří oslnivým světlem, objevují se Mojžíš a Eliáš a mluví „o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě“ (Lk 9,31). Zastíní je oblak a hlas z nebe říká: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“ (Lk 9,35).
Ježíš na okamžik ukazuje svou božskou slávu a tím potvrzuje Petrovo vyznání. Zjevuje také, že k tomu, aby „vešel do své slávy“ (Lk 24,26), musí projít skrze kříž v Jeruzalémě. Mojžíš a Eliáš kdysi viděli Boží slávu na hoře; zákon a proroci ohlašovali Mesiášovo utrpení. Ježíšovo utrpení je skutečně Otcova vůle: Syn jedná jako Boží služebník. Oblak označuje přítomnost Ducha svatého: „Zjevila se celá Trojice: Otec v hlasu, Syn v člověku, Duch v zářivém oblaku“:
V byzantské liturgii je takto vyjádřen smysl této události: „Proměnil ses na hoře a tvoji učedníci, pokud toho byli schopni, patřili na tvou slávu, Kriste, Bože, aby pochopili, až tě uvidí ukřižovaného, že tvé utrpení je dobrovolné, a aby hlásali světu, že ty jsi opravdu vyzařování Otce.“
Na prahu veřejného života: křest; na prahu velikonoc: proměnění. Ježíšovým křtem „bylo vyhlášeno tajemství našeho prvního znovuzrození“, náš křest; proměnění „je svátost druhého znovuzrození“, naše vzkříšení. A již nyní se podílíme na Pánově vzkříšení skrze Ducha svatého, který působí ve svátostech Kristova Těla. Proměnění nám dává předchuť Kristova slavného příchodu, který „přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené“ (Flp 3,21). Také nám však připomíná, že „do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme“ (Sk 14,22):
Sv. Augustin ve svém kázání říká: „Petr to ještě nepochopil, když chtěl žít s Kristem na hoře. Toto štěstí ti, Petře, Kristus vyhradil až po smrti. Teď však ti sám říká: Sestup dolů, aby ses namáhal na zemi, abys sloužil na zemi, abys byl pohrdán, abys byl na zemi ukřižován. Život sestoupil, aby se nechal zabít; chléb sestoupil, aby pociťoval hlad; cesta sestoupila, aby zakoušela únavu pochodu; pramen sestoupil, aby měl žízeň — a ty nechceš trpět?“
Proměnění Krista mělo za cíl posílit víru apoštolů při pohledu na utrpení: výstup na „vysokou horu“ připravuje výstup na Kalvárii. Kristus, Hlava církve, zjevuje to, co obsahuje a ve svátostech vyzařuje Jeho Tělo: „naděje slávy“ (Kol 1,27).