Začátek listu sv. Jakuba začíná prohlášením: „Jakub, služebník Boha a Pána Ježíše Krista, posílá pozdrav dvanácti kmenům rozptýleným v cizine“. Jde o Jakuba mladšího, který se nazývá také bratr Páně. Nepatřil mezi 12, ale po odchodu apoštola Petra se stal představeným církevní obce v Jeruzalémě. Jakub se představuje jako služebník Boha a Pána Ježíše Krista. I když se stáváme, skrze přijetí Ježíše Krista, božími dětmi, stále máme zůstávat Božími služebníky, tedy lidmi plnícími Boží vůli. Tím, že Ježíše tituluje označením Pán, vyznává zároveň Jeho Božství. Víme, že Židé z velké úcty nevyslovovaly Boží jméno (YHWH) a nahrazovaly jej slovem Adonai, což se překládá jako Pán. Apoštol adresuje svůj dopis křesťanům ze židovství, rozptýleným po celém světě.
„Velmi se z toho radujte, moji bratři, když se octnete ve všelijakých zkouškách. Víte, že zkouška vaší víry vede k vytrvalosti. S vytrvalostí ať je spojeno dílo dokonalé, abyste byli dokonalí, nic vám nescházelo a v ničem, abyste nezůstávali pozadu. (A vytrvalost se má ukázat v dokonalých skutcích, abyste byli dokonalí a neporušení a v ničem neměli nedostatků.)“ Abychom se dokázali takto těšit ze zkoušek, které na nás přicházejí, musíme mít ustavičně před očima věčnost, dívat se na svět Božími očima. Tento Boží pohled se nám zjevuje v Ježíšových blahoslavenstvích. Nemáme milovat tento svět, který není naším trvalým bydlištěm. To, co tady prožíváme, jednou určitě skončí a je dobré na to myslet. Jediné, co s námi půjde na druhou stranu, je láska v našem srdci a dobré skutky, které jsme konali. Majetek, o který se často vědí soudit i křesťané, si s sebou určitě nevezmeme. Pokud jsme si navzdory všem pokušením zachovaly v srdci lásku, jsme Boží a patříme Bohu. Říká se, že lakomství je pokušením stáří. Starý člověk má tendenci hromadit, zajišťovat se. Ale pokud se učíme celý život důvěřovat Bohu a ne bohatství, tak se v našem stáří mohou objevit dokonalé skutky, jako ovoce vytrvalosti. Dokonalé skutky koná duchovně zralý člověk, v němž Kristus vzrůstá a působí.
„Když je někdo z vás pozadu v moudrosti (Když někomu z vás chybí moudrost), ať prosí Boha, a bude mu dána, protože Bůh všem dává štědře a bez vyčítání.“ Moudrost je duchovní hodnota, která v duchovním světě reálně existuje, jako existují i jiné ctnosti. Moudrost můžeme definovat jako schopnost správně rozlišovat věci a uspořádat je do správné hierarchie ve svém životě. Moudrost dává na první místo Boha – Lásku, poslušnost Bohu a snahu o svou spásu. Když někdo cítí, že tu moudrost nemá, má si ji prosit od Boha. Může použít k tomu i slova žalmisty: „Pane, nauč nás počítat naše dny, abychom našli moudrost srdce!“ Pramenem moudrosti je Boží Slovo, které máme stále studovat a meditovat.
„Jen ať prosí s důvěrou a vůbec nepochybuje! Neboť, kdo pochybuje, podobá se mořské vlnobití; vítr jím zmítá sem a tam. Takový člověk se nesmí domnívat, že něco od Pána dostane. Je to muž obojaký, nestálý ve všem svém počínání.“ Když chceme něco od Boha dostat, musíme být věřící, důvěřující Bohu. Když bych přišel za nějakým mistrem s prosbou, aby mi přišel opravit televizor a přitom bych před ním začal pochybovat, jestli to vůbec dokáže, urazil bych ho a asi by ani nepřišel, aby mi pomohl. Když prosíme něco od Boha, nesmíme pochybovat o jeho Všemohoucnosti. Jakub charakterizuje pochybujícího člověka jako člověka rozpolceného, nestálého ve všem svém počínání. Jedním projevem skutečné víry je konec rozpolcenosti. Uvěřil jsem Bohu, už to dále nezkouším s ďáblem a s hříchem. Uvěřil jsem Bohu, a proto již nehledám spásu v alkoholu, v drogách, v pornografii nebo nezřízeným sexu, ale jen v Bohu. Skutečná víra vede ke stálosti. Když jsem Bohu opravdu uvěřil, vše ostatní mi může být ukradeno, jen abych ho získal.
„Když je některý bratr v nízkém postavení, ať je hrdý na svou vznešenost, a bohatý zase na svou nízkost, protože pomine jako květ trávy: vyjde palčivé slunce a sežehne trávu, její květ opadne a je po celé její kráse. Tak vezme za své i všecko to, co bohatý člověk podniká.“ Naše hodnost nespočívá v tom, či jsme se narodili ze vznešeného a slavného rodu, nebo rodu nízkého a lidský bezvýznamného. Naše hodnost spočívá v tom, že Krista přijímáme jako svůj život. On nás pozvedá z prachu bezvýznamnosti. Sv. Pavel konstatuje: „Kristus ve vás, naděje Slávy!“ (Kol 1,27) Když je v nás Kristus, jsme vzácní v Božích očích i druzí lidé si nás začnou vážit a dokonce se sami začneme na sebe dívat s úctou. Pokud je Kristus v nás, začneme si vážit dar života, který směřuje ke spáse, začneme si ctít i své rodiče, který nám dali život. Bohatý se má chlubit svojí ubohostí. Ubohost bohatého spočívá v nestálosti materiálního bohatství. Nic z toho, co má, si nemůže s sebou odnést na druhou stranu, jedině dobro, které koná. Když někdo má talent podnikat a zvelebovat majetek, ať si od Boha vyprošuje rozumnou štědrost, aby věděl mírnit skutečnou bídu bližních.