V dnešním evangeliu Ježíš hovoří o nejpůvodnějším smyslu člověka. Člověk je pozván k tomu, aby v něm byl oslaven Bůh. Vyplývá to z našeho určení, které nacházíme již v knize Genezis. Při stvoření člověka Bůh říká: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ Podle jednoho židovského autora, být stvořen „k Božímu obrazu“ (Gen 1,26) znamená „být obrácen tváří k Bohu“, „dívat se Bohu do očí“ a reprezentovat, zjevovat, zpřítomňovat Boha ve stvořeném světě. (Milan Balaban: Hebrejské člověkosloví str. 22) Oba výrazy obraz a podoba vyjadřují to, co dělá člověka člověkem: společenství s Bohem. Z toho vyplývá, že být Božím obrazem je určení člověka. Bůh se chce stát „viditelný“ a „pochopitelný“ světu prostřednictvím člověka. Člověk má zvláštní schopnost přetlumočit ducha do hmoty. Bůh je Láska a proto být Božím Obrazem znamená žít Lásku, která se nám zjevuje v Božím Slově.
Diadochos z Fotiky říká: „Každý člověk je stvořen podle Božího obrazu. Dosáhnout podobnost s Bohem je dáno tomu, kdo v lásce podřídil svou svobodu Bohu. Nepatříme už sami sobě, když jsme připodobnění tomu, který nás skrze lásku smířil s Bohem“. Proto se člověk má stát Láskou prostřednictvím Ducha Svatého. (srov. K. Lachmanová: Terezie z Lisieux a Silvanus z Athosu str. 176-177) Origenes, vycházející z tohoto spojení, tvrdí, že obraz znamená počátek zbožštění, jakousi Boží jiskru v naší duši; cíl života je dorůst do podoby. Člověk dostal při svém stvoření na počátku důstojnost obrazu, ale podobu musí dosáhnout. „Obraz je jakoby semeno. Musí mít vytvořeny podmínky, aby vzešel, rostl a dozrál. Pokrok od obrazu k podobě skončí v slávě stvořených těl..“ (srov., Zdeno Pupík: Člověk jako Boží obraz)
V dnešním evangeliu Ježíš vyslovuje jednu zákonitost: „Je li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě; ano, hned ho oslaví.“ Tento život jsme nedostali proto, abychom jsi dle možností, co nejvíce užili. Sobectví není smyslem našeho života. V tomto životě se máme usilovat, aby jsme v něm oslavili Boha – Lásku. Oslava Boha se děje v našem životě tehdy, když žijeme Boží Slovo, Lásku, Pravdu, Spravedlnost a to i za cenu bolesti a smrti. Když sv. Petrovi Ježíš předpovídá jeho mučednickou smrt, tak to evangelium komentuje slovy: „To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha.“ (Jan 21,19) Oslava Boha se v našem životě děje tehdy, když překročíme své sobectví, sami sebe, když se překonáme. Je to na úplně jiné straně, jak většina lidí hledá smysl své existence.
Pokud tomu tak bude, v příštím životě nás čeká Oslava v Bohu. A to je cosi velkolepé, nepředstavitelné, uznání ze strany Boží. Skutečná Sláva, pro kterou se oplatí žít i umírat. Lidská sláva to je chvilka lidského potlesku, ale Sláva u Boha, to je Věčný Potlesk Boha i Božích Andělů. Hledat uznání u lidí, kteří jsou poznamenáni hříchem, jejichž rozum se zatemnil a vůle se naklonila ke zlu, může být opravdu hříšné, ale hledat Slávu u Boha, není hříchem, naopak je to jedna z důležitých ctností. Bůh člověka uznává skrze lidské svědomí. Svědomí v naší duši je místem, kde můžeme zažít nejen výčitky ze strany Boha, ale i Boží potlesk a uznání. Ve svědomí můžeme zakusit to, jak nás prožívá Bůh. Tomáš Kempenský v „Následování Krista“ říká: „Krátká je sláva, kterou lidé dávají a přijímají. Světskou slávu vždy doprovází zármutek. Sláva dobrých je v jejich svědomí a ne v lidské chvále.“ Co si vybereme?
Slyšeli jsme: „Dítky (Jeruz.: „Synáčkové“), jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy.“ Často slyšíme, že přikázání lásky k bližnímu se objevuje již v SZ, proč tedy Ježíš mluví o Novém přikázání: V čem je jeho novost? Novost je v požadované kvalitě lásky, tedy v tom, jak se máme milovat: „Tak jako Ježíš miloval nás”. A jak nás miloval Ježíš, to vidíme v celém evangeliu. Láska je především poslušnost Bohu a jeho Slovu. Novost je také v možnosti, kterou Bůh dává skrze přijetí Ježíše. Láska je Duch Svatý. Otec nebeský dává svého Ducha těm, kteří ho poslouchají. Schopnost milovat jako Kristus roste úměrně sjednocení s jeho Slovem. Láska, kterou miluje Kristus, je vlastně Duch Svatý.
„Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ Mluvit o lásce mezi námi můžeme jen tehdy, když je Kristus – Boží Slovo – středem naších srdcí. Pokud nevládne v nás Kristus, nedá se mluvit o lásce v srdcích. Žijme Boží Slovo a žijme na Slávu Boží, pak bude v našem životě skutečná láska a všichni lidé budou znát, že jsme jeho učedníci. Láska není především záležitostí citů, láska je především věcí vůle, která je sjednocená se Slovem Božím. Můžeme hovořit o lásce tehdy, když usilujeme o to, aby Kristus „Boží Slovo“ byl středem každého člověka. Žijme Boží Slovo a žijme na Slávu Boží, pak bude v našem životě skutečná láska a všichni lidé budou znát, že jsme jeho učedníci.
Sv. Bonaventura tvrdí: „Blažený muž, který našel v Tobě oporu a z tohoto slzavého údolí povznáší k Tobě své srdce. Protože blaženost není nic jiného než zakoušení Nejvyššího Dobra, které je nad námi. Nikdo k ní nedojde bez výstupu nad sebe samého. Nejedná se o tělesný pohyb, ale o povznesení srdce. Vystoupit nad sebe ale nemůžeme bez působení vyšší moci, která nás pozvedá. Nestačí tedy, bez spolupůsobení Boží pomoci, jen ve svém nitru připravit schody. Tato Boží pomoc totiž provází ty, kteří z hloubi svého srdce pokorně a zbožně prosí, to znamená, vzdychají k němu v tomto slzavými údolí ve vroucí modlitbě. Vždyť modlitba je pravá matka a počátek pozdvihování srdce. V modlitbě se tedy obracejme na našeho Pána Boha slovy: Přiveď mě, Hospodine, na svou cestu, ať kráčím ve tvé pravdě.“