Sedmá kapitola Markova evangelia pojednává o skutečné čistotě před Bohem. Možná se ptáme, z čeho vlastně vycházelo toto dělení pokrmů na čisté a nečisté. Podle židovského myšlení sféra „čistého“ se v podstatě chápala jako sféra života, tedy čisté je to, co vede a dává život, sféra „nečistého“ zase jako sféra smrti. Možná je v tom obsaženo i přesvědčení, že pád andělů se nějak dotkl i stvořené přírody, v níž se od té doby objevují i pro člověka zjevně škodlivé věci. Ne každý hřib je jedlý, některé jsou dokonce smrtelně jedovaté. Totéž se týká rostlin i zvířat. Ježíš neprohlašuje tyto předpisy o čistotě za nesmyslné, ale odhaluje, co skutečně morálně znečišťuje člověka. Poukazuje na Boží vůli obsaženou v Zákoně: Bůh si přeje, aby celý člověk byl čistý a svatý.
Pán Ježíš začíná polemiku s farizeji, kteří se diví, proč si někteří Ježíšovi učedníci neumyli ruce před jídlem, jak to nařizuje podání starších. Farizeové byli přesvědčeni o tom, že poskvrněné ruce, přenášejí „nečistotu“ na jídlo, kterého se dotknou, a pokud člověk toto poskvrněné jídlo sní, stává se i on sám nečistým, tedy neschopným kontaktu s Bohem. Pán Ježíš zde nevystupuje proti hygienické zásadě, že je dobré a správné umýt si ruce před jídlem. Zde se nejedná o zdravotní zásadu, ale o lidskou rabínskou tradici, která nařizovala „obřadní mytí rukou“, ke kterému někdy stačilo jen tolik vody, kolik se vešlo do ořechové skořápky – čili šlo o formální rituál. Ježíš odmítá tyto lidské ustanovení a nařízení.
I když se tento spor původně netýkal závaznosti předpisu o čistých a nečistých pokrmech, ale toho, co člověka skutečně znečišťuje, přece vede k radikálnímu prohlášení. Pán Ježíš zavolal k sobě zástup a řekl jim: „Slyšte mě, všichni a pochopte: Člověka nemůže poskvrnit (znesvětit) nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje (znesvěcuje).“ Pán Ježíš protiřečí farizeům, že vnější věci nemají sílu udělat člověka nečistým, resp. poskvrněným před Bohem. Předkládá nové chápání: ne to vnější může člověka poskvrnit, ale to, co vychází z jeho nejvnitřnější podstaty, z jeho „srdce“, to ho poskvrňuje. Náš základní problém je zlo v srdci, zlo v nás. Dokážeme být slušní, ale sami od sebe nevíme být dobří. Každý hříšný skutek je jen projevem toho, co je v nás. Kdybychom byli dobří, nedokázali bychom dělat a myslet špatně. Kdybychom milovali dobro, hřích by nám vůbec nechutnal. Tragédie člověka je v tom, že jeho vůle se po prvotním hříchu naklonila ke zlu.
„Když pak odešel od zástupu a vstoupil do domu, ptali se ho jeho učedníci na ten výrok. Řekl jim: „I vy jste tak nechápaví? Nerozumíte, že člověka nemůže poskvrnit (znesvětit) nic, co do něho vchází zvenčí? Vždyť to mu přece nevchází do srdce, ale do žaludku a odchází do stoky.“ Tím Ježíš prohlásil za čisté všechny pokrmy.“ Farizeové byli ovládání strachem z vnějšího znečištění. Ježíš se je snaží vést do nitra. Obrací jejich náboženství naruby, když prohlašuje: „Nerozumíte, že člověka nemůže znesvětit nic, co do něho vchází zvenčí? Vždyť to mu přece nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje… Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí špatné myšlenky, smilstvi, krádeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zloba, lest, bezuzdnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka znesvěcuje.“ (Mk 7,18-23) Vnější znečištění není smrtelné, ale vnitřní nečistota dokáže zabíjet a duchovně opravdově znečišťovat.
Ježíš hlásá, že nejpodstatnější v životě není to, co člověk požívá ale to, co je v jeho srdci. Jeho mysl, a ne obsah jeho žaludku, je opravdovým nebezpečím pro člověka. Hřích je uvnitř člověka. Tuto pravdu Ježíš vysvětluje. Netvrdí, že člověk může jíst a pít cokoliv. Fyzicky nám mohou některé věci uškodit nebo dokonce zapříčinit naši smrt. To však není předmětem Ježíšova rozhovoru. Kristus mluví naopak o nečistotě morální či duchovní, která má svůj původ v našem myšlení. Zlo i dobro, vstupují do tohoto světa, skrze lidské srdce a mysl, proto skutečným nebezpečím pro člověka je nečistá mysl a srdce.
O své „čistotě“ rozhoduje člověk na základě svého svobodného rozhodnutí. Pouze taková nečistota, která je výsledkem svobodného rozhodnutí člověka, spočívajícího v jeho úmyslném zaměřeni na zlo, je skutečnou a účinnou. Pouze taková nečistota pak vystavuje člověka smrti a činí ho neschopným kontaktu s Bohem. Hřích je definován jako vědomé a dobrovolné přestoupení Božího přikázání. Jídlo se nedotýká lidského srdce, ale jde do břicha a z něj do stoky, tak jak to odpovídá přirozenému průběhu trávení. To, co je v člověku vnitřní a může být nebo stát se „nečistým“, je srdce. Rozlišování mezi čistým a nečistým se vztahuje na lidské srdce.
Dále řekl: „Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje (znesvěcuje). Z nitra totiž, ze srdce lidí (z lidského srdce), vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže (loupeže), vraždy, cizoložství, lakota (chamtivost), zloba (zlovolnost), lest, prostopášnost (bezuzdnost), závist (závistivý pohled, zlé oko), urážky, pýcha (nadutost), nerozumnost (opovážlivost). Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje (znesvěcuje).“ Špatné myšlenky nemají své sídlo v hlavě, ale v srdci, které může být kamenné. Srdce se zde míní jako orgán, v němž se rodí touha konat dobro nebo zlo. V souladu s bibl. chápáním je srdce místem chtění, snažení se a citů. Jídlo se ho nedotýká. Tím je vyslovena neschopnost jídla mravně poskvrnit člověka, proto jsou všechna jídla čisté.
Origenes učí: „Prostřednictvím těchto slov nám Spasitel nabízí jasné učení. V Lv a Dt čteme detaily vztahující se na čisté a nečisté. Nesmíme tato přikázání chápat doslovně. Ne to, co vstupuje přes ústa, poskvrňuje člověka, ale to, co z úst vychází. Právě v Mk Spasitel prohlašuje za čisté všechny potraviny. Tehdy se totiž opravdu poskvrňujeme, když začneme mluvit o věcech, které nám nepřísluší, neboť to je pramenem hříchů.“ (Com. Matth 11,12; GCS 40,50-53)
Praktický z toho vyplývá, že křesťan už nemusí dbát na vnější židovské předpisy o jídle. Před Bohem jsou všechna jídla, stvořena a určená lidem, čisté. (Gen 1:29 „Bůh také řekl: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.“; Gen 9:3 „Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno.“) To, co člověka poskvrňuje, se nemá hledat venku, mimo něj, ale v něm. Naše srdce je zdrojem znečištění, dokud v něm nevládne Ježíš, Boží Slovo. Proto i v této sv. mši otevřeme své srdce Bohu a přijměme Ježíše jako svého Pána a Spasitele.