Dnešní evangelium nám vykresluje situaci, která nastala při poslední večeři. Apoštol Jidáš již opustil společenství ostatních apoštolů. Zůstali jen ti, kteří byli Kristu věrní. Je jisté, že Jidáš šel zradit a Ježíš o tom věděl, a přece mluví o své oslavě: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě; ano, hned ho oslaví.“ Ze strany apoštola Jidáše se chystá zrada. Velerada se rozhodla, že Ježíše zabijí a přece ačkoli toto všechno věděl a nic mu nebylo skryto, hovoří o svém oslavení. Jinak se na věci našeho života díváme my a jinak se dívá Bůh. Po prvotním hříchu platí, že Bůh má jiný vkus než my. Bůh vidí dál než my. Ježíš už nyní vnímá budoucí vzkříšení.
Pán Ježíš v tuto chvíli dokonale naplňuje 4. boží přikázání. Toto přikázání hovoří o úctě, kterou jsme povinni vůči svým rodičům. Avšak v hebrejském pojetí má ještě jiný význam. Původní význam říká, že dítě má žít tak, aby bylo rodičům ke cti, ke slávě. Pán Ježíš je Slávou Boha Otce, který je v nebi. Můžeme se zamyslet každý sám nad sebou, jestli svým životem dělám čest svým rodičům a zda v konečném důsledku vede můj život k oslavě Boha Otce, který je v nebi.
Touha po Slávě je vložena do naší přirozenosti. Člověk byl stvořen pro Slávu. Nejprve si však musíme definovat, co je to sláva. Sláva je objektivní uznání nějaké osobní kvality. Každý člověk touží po uznání. Problém je v tom, od koho očekávám uznání, zda od hříšných a často pomýlených lidí, nebo od Boha. Chyba naší slávy spočívá v tom, že je často jen lidská a povrchní. Nebo dokonce někdy je lidským uznáním proti Božímu pohledu na nás. A tedy není pravdou. Proto hledání slávy u lidí může být překážkou na cestě spásy, která začíná poznáním vlastní hříšnosti. Pán Ježíš nás zve, abychom hledali především slávu, kterou dává Bůh. A tato Sláva začíná naším obrácením
Všichni jsme určeni ke Slávě. Chtít být slavný je každému přirozené. Nechce-li někdo být ve správném slova smyslu slavný, popírá určení, které mu dal Bůh. Bůh ho stvořil proto, aby byl jeho obrazem. To znamená i zjevením jeho Slávy. Hříšné je to tehdy, když hledáme svou slávu výlučně u lidí a žijeme bez ohledu na Slávu u Boha.
Tento konflikt mezi lidským a božským uznáním je problémem, který se objevuje od prvotního hříchu. Člověk po hříchu, má jiný vkus než Bůh. Člověk po hříchu je soustředěn na vnějšek, oceňuje tělesné kvality, oceňuje ženu především za její vnější krásu, muže pro jeho tělesnou zdatnost. Hledat uznání u lidí, kteří jsou poznamenáni hříchem, jejichž rozum se zatemnil a vůle se naklonila ke zlu, může být opravdu hříšné, možná až těžko hříšné, ale hledat Slávu u Boha, hledat uznání u Boha, není hříchem, naopak je to jedna z důležitých ctností. Bůh člověka uznává skrze jeho svědomí. Svědomí je místo v naší duši, kde můžeme zažít nejen výčitky ze strany Boha, ale také Boží potlesk a uznání. Ve svědomí můžeme zakusit to, jak nás prožívá Bůh. Zda jsme Boží radostí nebo bolestí. Tomáš Kempenský v Následování Krista říká: „Krátká je sláva, kterou lidé dávají a přijímají. Světskou slávu vždy doprovází zármutek. Sláva dobrých je v jejich svědomí a ne v lidské chvále.“
Hledání Slávy u Boha vyplývá z přikázání lásky k sobě, které je nám tak přirozené, že jej Boží slovo nemusí prohlašovat, ale ho jednoduše konstatuje. Když mluví o lásce k bližnímu, říká: „Miluj bližního, jako sebe samého.“ V konečném důsledku sebe milovat znamená hledat Slávu. Sv. Bazil učí: „Nikdo rozumný nebude popírat, že slávou se nazývá Duch Svatý, vezme-li v úvahu tato Pánova slova: „Slávu, kterou jsi ti dal mně, já jsem dal jim.“ Neboť opravdu dal učedníkům tutéž Slávu, když jim řekl: „Přijměte Ducha svatého.“ A tuto slávu, přestože ji vždy měl, ještě dříve než existoval svět, dostal v té době, kdy se oděl do lidské přirozenosti. A když byla tato přirozenost skrze Ducha Svatého oslavena, vše, co je spříbuzněno s touto slávou, dostává účast na Duchu, počínaje apoštoly.“
Vidíme, že sám Ježíš se modlí za tuto Slávu. Toto Boží uznání slavíme na svátek Nanebevstoupení Páně. Jako Syn Boží měl tuto Slávu ještě dříve, než povstal svět. Jeho Sláva patří do Nestvořených, Božských skutečností. Spolu se svatým Bazilem můžeme říci, že touto slávou je Duch Svatý. On je opravdu Božský vztah lásky, vzájemnost Otce i Syna. Ježíš jako člověk potřebuje tuto Slávu zjevit i nám. Uskutečnit Vtělení Boží Slávy v čase a v prostoru lidského bytí.
Člověk má být Slávou svého Boha Stvořitele. Má žít tak, aby každý, kdo ho potká, zveleboval Boha Otce, který jej stvořil. Ježíš dokonale naplnil 4. přikázání Desatera. Svým životem dokonale oslavil Boha Otce a pracoval na tom, aby se jeho jméno posvětilo. Ježíš dokonale zjevil Otce a tak platí, to co sám řekl: „Kdo vidí mě, vidí Otce, který mě poslal!“ Nepovažoval okolnosti své smrti za sebe nedůstojné. Sv. Pavel říká: „Byl poslušný až ke smrti a až ke smrti na kříži!“
Pán Ježíš vyslovuje i jedno pravidlo duchovního života: „A je-li Bůh oslaven v něm, i Bůh ho v sobě oslaví!“ V tomto pozemském životě máme usilovat, aby v nás byl oslaven Bůh. Pokud tomu tak bude, v příštím životě nás čeká naše oslava v Bohu. A to je cosi velkolepé. Nepředstavitelné. Uznání ze strany Boží. Skutečná Sláva pro kterou se vyplatí žít i zemřít. Lidská sláva to je chvilka lidského potlesku. Ale Sláva u Boha, to je „Věčný Potlesk“ Božích Andělů i samotného Boha. Co si vybereme?
V závěru dnešního evangelia slyšíme: „Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy.“ Velmi často slyšíme, že přikázání lásky k bližnímu, dokonce o lásce k nepřátelům se objevuje již v SZ, proč tedy Pán Ježíš mluví o Novém přikázání? V čem je jeho novost? Novost je v kvalitě lásky. Tedy v tom, jak se máme milovat. Tak jako Ježíš miloval nás. A jak nás miloval Ježíš, to vidíme v celém Evangeliu. Láska je především poslušnost Bohu a jeho Slovu. Silou lásky je Duch Svatý. Nebeský Otec dává svého Ducha těm, kdo ho poslouchají. Schopnost milovat jako Kristus roste úměrně sjednocení s jeho Slovem. Láska, kterou miluje Kristus je vlastně dar Ducha Svatého.
Dá se říci o nás, že opravdu milujeme jako Ježíš? Je tento kostel místem lásky? Každý si musí odpovědět sám. Láska není především věcí citů, láska je především věcí vůle, která je sjednocena se Slovem Božím. Můžeme mluvit o lásce v tomto kostele tehdy, když usilujeme o to, aby Kristus „Boží Slovo“ byl středem každého člověka, který je v tomto chrámu. Žijme Boží Slovo a žijme na Slávu Boží, pak bude v našem životě skutečná láska a všichni lidé budou poznat, že jsme jeho učedníci.